Husitský čas v bublinách, které nakonec splasknou

Alois Jirásek napsal „trilogii tří Janů“, tedy tři historická dramata Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč, mezi lety 1903–1914. V padesátých letech se obdobného námětu chopili scenárista Miloš V. Kratochvíl a režisér Otakar Vávra a vznikla výpravná, ideologicky vyfutrovaná a v pohledu na husity vyhlazená filmová Husitská revoluční trilogie: Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. Slovenští třicátníci, režisér Lukáš Brutovský a dramaturg Miro Dacho, z Jiráska vydestilovali zlomky, které spojili do jednoho tvaru, jenž se hraje bez přestávky hodinu a padesát minut. Výrazně nápomocni jim v tom byli generačně spříznění Juraj Kuchárek (scénografie) a Alžbeta Kutliaková (kostýmy), rovněž z Bratislavy.

Scéna ihned zaujme. Tvoří ji tři mohutné, průhledné, průchody propojené, přetlakem držené plastové bubliny, tvarem o něco víc než polokoule. K tomu elektronická hudba (jejím autorem je režisér Brutovský) + ostré svícení. V bublinách se odehraje téměř vše. Jediný, kdo se vyskytuje mimo ně, chodí kolem nich i kolem celého divadelního sálu, je vypravěčka v podání Veroniky Janků, která ve staročeštině cituje dobové dokumenty a několikrát zazpívá/(polo)zarapuje komentující písně. Na počátku inscenace Janků položí na okraj jeviště bílou Jiráskovou bustu, pohladí ji a uvede dění do pohybu. Sem tam si při svých výstupech přihne z půllitru piva, zřejmě coby výraz „echtovního“ češství.

Z pohledu diváka v levé bublině se po celou dobu vyskytuje Vojtěch Dvořák (nový člen MDP), který postupně ztělesňuje všechny tři Jany – od Husa přes Žižku po Roháče. Sem tam k němu někdo „zavítá“ z pravé bubliny, kde v různých rolích operují Eliáš Jeřábek, Radim Kalvoda, Jan Mansfeld a Petr Reif. Zadní bublina slouží jako jakási přípravna, zázemí pro to, co se odehrává vepředu. Kvarteto těchto „operátorů” je navlečeno do světlých pracovních kombinéz, k dispozici ti muži mají pracovní kufry s různým náčiním i další propriety. Zprvu jsou jakýmisi spořádanými archeology, kteří se dostavili odkrýt staré děje. Vzápětí se sami převtělují v sympatizanty či naopak odpůrce příslušného Jana z vedlejší bubliny. V přeneseném i doslovném smyslu se během večera potřísní dějinami první třetiny patnáctého století: na konci inscenace jsou špinaví, ztahaní, zakrvácení. Jan Roháč skoná, byl popraven, „operátoři” vyjdou z bublin, jež pomalu splasknou, vypravěčka chlapům donese pivo, oni se posadí na forbínu a pronesou pár „česky” smířlivých a žoviálních vět směrem k publiku.

Celé to pojetí Husitské trilogie vybízí k interpretacím. Bubliny mohou volně odkazovat na komiksy, u nichž týž útvar poskytuje slovním vyjádřením jasně vymezený prostor, v němž se nejlépe uplatní stručnost, ráznost, emotivnost. Vezmeme-li v potaz epiku původních Jiráskových dramatických fresek, pak zkratkovitý postup slovenských třicátníků může být přirovnán i ke svého druhu komiksem střihnuté tvorbě. Jenže půjdeme-li v této interpretaci dál, musíme říct, že v komiksech je existence bublin spojená s akcí, zatímco fyzické bubliny v Komedii rozvinutí akce nedovolují. „Operátoři” se v nich totiž pohybují natěsno, akce ustupuje slovnímu popisu, pánové se střídají u jednoho stojanu s mikrofonem, mikrofonem je vybaven i trojjediný Jan, neboť jinak by přes stěnu bubliny jeho hlas k publiku nedolehl. Efektní samozřejmě je, když se Janova bublina celá vyplní mlhou z kouřostroje a tím je například naznačeno upálení Jana Husa a po rozplynutí mlhy je v útvaru již přítomen Jan Žižka – v tomto okamžiku běží o výborný nápad. Když jsou krvavé řeže zpodobněny cákáním rudé barvy na průhledné stěny, je to rovněž efektní, ale už jen dobré, přijatelné (patron s barvami, ale i kouřostroje, se divák v Komedii dočká také v inscenaci Sláva a pád krále Otakara).

Trojjediná postava. Vojtěch Dvořák v Husitské trilogii v Městských divadlech pražských, foto: MDP – Patrik Borecký

Klaustrofobické uzavření husitského dvacetiletí do útvarů podobných ovšem i „vesmírným” stanicím ze sci-fi děl může vést rovněž k interpretaci, že celé to tehdejší konání Čechů působilo na zainteresované cizí mocenské struktury tak, že Hus a jeho následovníci (obrazně řečeno) spadli z Marsu, neboť nechápali, dle jakých not se v té době hraje – a podle toho čeští „mimozemštani” dopadli. Anebo ono potýkání, které divák sleduje, může být čteno i jako pohled do české kotliny, v níž zdejší národ není schopen jednoty, jednotlivé proudy uzavírají se do svých bublin a nakonec se pobijí hlavně samy mezi sebou; zahraniční moc tomu pouze asistuje a ponouká vzájemnou nenávist.

Ať už si to divák interpretuje jakkoliv, je zkrátka vystaven dění, které se prakticky celé odehrává za pomyslným sklem, za oddělující blánou. Autor recenze se ty necelé dvě hodiny nacházel ve stavu divácké rozpolcenosti: chvíli jej ta koncepce iritovala, ošíval se; chvíli mu nepřekážela, snad k ní v určitých momentech cítil i sympatie. I sám „obsah” těch bublin je dvojaký: v té pravé se tísní a kmitají poboční aktéři a bez ustání něco říkají a dělají, kdežto v levé bublině se nachází vždy nějak – ve své velikosti, ve své odhodlanosti – osamělý bojovník Jan: Hus je po většinu svého otočen k publiku zády, je to víc idea, princip, než konkrétní člověk. Žižka jde mnohem víc do publika, s ním inscenace nabude na expresi a živočišnosti – byť samozřejmě pořád „chráněné“ plastem pseudokopulí. Roháč z Dubé je podán coby krajnost, bránění principu všemu navzdory, sledujeme tu určitý druh abnormality, ne však nesmyslné – extrém přece nemusí postrádat smysl a étos. Vojtěch Dvořák všechny tři Jany herecky zvládá, odstiňuje je, směřuje k finále, dokáže postupně ztělesnit zásadovost praktikujícího myslitele, energii válečníka i naprostou zaťatost stoupence.

Nejdůležitější otázky Husitské trilogie však stojí mimo kategorie technického a řemeslného zvládnutí „bublinového“ konceptu. Totiž: Co všechno tohle sděluje? Povedlo se tvůrcům artikulovat onen kvas, vzmach i běs desátých až třicátých let 15. století v českých zemích tak, abychom mu porozuměli a aby nás něčím zasáhl?? A odpověď je, že se to podařilo pouze částečně. Pomineme-li zbytný „pivní“ epilog s promluvou k publiku, jímž se napětí vypustí a energie zdechne podobně jako ty osiřelé bubliny, v nichž zmizel přetlak, tak Husitská trilogie osciluje mezi stylizovanou a konceptuální ilustrací více či méně známých historických dějů za pomoci současných technologických možností, a mezi dramatem o ideji a strázních její realizace. Ano, divák má možnost si uvědomit, že těm lidem před šesti staletími o něco šlo, že byli ochotni se pro své přesvědčení cele nasadit. Ale toto poselství, tato zpráva je permanentně „ozvláštňována“ koncepcí, která na sebe upozorňuje (co všechno my v těch bublinách dokážeme odehrát).

V lidové zkratce řečeno: je to inscenace s navlečeným prezervativem. Dotyk a přenos pouze zdánlivý.

Městská divadla pražská – Podle Aloise Jiráska: Husitská trilogie (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč)

Režie, úprava a hudba: Lukáš Brutovský, dramaturgie: Miro Dacho, scéna: Juraj Kuchárek, kostýmy: Alžběta Kutliaková. Hrají: Veronika Janků, Vojtěch Dvořák, Eliáš Jeřábek, Radim Kalvoda, Jan Mansfeld, Petr Reif.

Premiéra: 25. ledna v Divadle Komedie.