Já jsem někdo jiný v novém filmu uznávaného Christiana Petzolda

Tranzit natočil Christian Petzold podle stejnojmenného románu německé spisovatelky Anny Seghersové (1900–1983), který česky poprvé vyšel v roce 1950. Vypráví o tvrdém postavení německých uprchlíků před nacismem, hlavně Židů a komunistů, ve Francii – tamní policie je pronásledovala, neboť jim scházelo povolení k pobytu. Posílala je do sběrných táborů. Mnozí by se přitom rádi přesunuli do zámoří, avšak příslušná zastupitelství váhala s udělením byť jen tranzitních víz. Kombinace Žida a komunisty v jedné osobě pak dále snižovala pravděpodobnost kladného vyřízení. Občas zafungovala hellerovská „hlava 22“: aby uprchlík získal nuzné hotelové ubytování, musel prokázat, že hodlá ze země odcestovat. A blížící se pád Francie, rychle obsazované německými vojsky, z řetězu pouštěl běsy bezohlednosti…

Seghersová se při psaní inspirovala vlastními zážitky. Motiv sebevraždy uznávaného spisovatele (čímž se vyprávění vlastně otevírá), jenž hledá únik z bezvýchodné situace, navíc vychází ze skutečného případu – týká se Ernsta Weisse (1882–1940), což byl brněnský (pražský) Němec, úzce srostlý se zdejší německojazyčnou literaturou. V románu i ve filmu se ovšem jmenuje Weidel. Spisovatelovu identitu si přivlastní bezvýznamný emigrant Georg, nedostudovaný rozhlasový a televizní technik, jenž jako první sebevraždu spisovatele zjistí. Nejprve chce na příslušné úřady vrátit náhodně získané doklady a pozůstalost po zemřelém včetně rukopisu nové knihy. Jenže začne být považován právě za něho. Rozhodne se to tedy využít k odcestování do Mexika, již závazně přislíbenému. Musí si ovšem zajistit „tranzit“ přes Ameriku.

Podívejte se na trailer k snímku Tranzit, foto a video: Schramm Film / YouTube

Díla Christiana Petzolda (*1960) se u nás až na výjimky promítají na tuzemských festivalech a přehlídkách, do distribuce pronikl pouze titul Fénix (2014), odehrávající se těsně po skončení druhé světové války a podobně jako Tranzit pracující s motivem přisvojené identity. V Tranzitu se Petzold rozhodl pro razantní zrušení iluze dobové rekonstrukce. Jakkoli ve slovech i skutcích dodržel znění literární předlohy (mentalita a počínání postav odpovídají původnímu zakotvení), dění scenárista a režisér zasadil do současných reálií. Kameraman Hans Fromm je nasnímal – převážně v Marseille – s téměř reportážní dikcí, místy i thrillerovým akcentem. Nejspíš se vyskytnou názory nacházející v tomto filmu podobenství nasměrované k současné uprchlické krizi a k masám ilegálů. Domnívám se, že takové výklady jsou liché: ve shodě s předlohou se i film zaměřuje na niterná dilemata ústředního (anti)hrdiny. Dlužno podotknout, že literární předloha se vyznačuje větší výrazovou střídmostí nežli melodramatická filmová adaptace.

Svědomí i potřeba milostného citu Georga ženou k prokazování pomoci podobně postiženým lidem: ať již se jedná o hluchoněmou vdovu po jeho příteli, jenž nepřežil vážné zranění, a jejího astmatického synka, či o „osudovou“ ženu, z níž se vyklube Weidelova manželka, marně hledající svého manžela, o jehož osudu nemá ponětí, případně o obětavého lékaře, s nímž ta žena dočasně a s výčitkami svědomí žije. Georg, ustavičně zápolící s nutností opouštět blízké, na nichž mu záleží, nikdy nenalezne odvahu prozradit svou pravou totožnost. Příběh průběžně provází komentář osvětlující Georgovo počínání – teprve v závěru zjistíme, že zdrojem postřehů je barman, u něhož si Georg uložil Weidelův rukopis; vyprávění tak můžeme vnímat jako retrospektivu jednoho zmarněného putování za štěstím i jistotami. A svůj význam má i mluva střídající francouzštinu s němčinou, a je tu i znaková řeč. Každý je nucen nějak se dorozumět.

Franz Rogowski coby emigrant Georg ve filmu Tranzit, foto: Schramm Film

Herec Franz Rogowski – mohli jsme jej spatřit v loňském německém dramatu Láska mezi regály – ztvárnil Georga v dvojlomnosti prospěchářství i bezradně soucitné vstřícnosti. Příznačná je pro něho osobitá huhňavá mluva (patrná zejména v jeho nikoliv rodné francouzštině). Postřehneme ostýchavě zmatený i oddaný pohled, rozkolísané počínání. Jako kdyby v něm začínal mimoděk rezonovat Weidelův odkaz, byť jeho nositele osobně nepoznal, což si uvědomíme zvláště tehdy, když v drobnostech i zásadních věcech pomáhá svým bližním (od koupě nového míče či opravení rozhlasového přijímače až k poskytnutí svých „papírů“). Do poslední chvíle si není jist svými úmysly, takže se zpravidla příliš pozdě odhodlá k ráznějšímu rozhodnutí. Jistou hereckou stylizaci do dávných výrazových konvencí nalezneme i u dalších postav, rovněž více či méně rozvrácených, jak je prezentují Paula Beerová (Weidelova choť Marie), Godehard Giese (lékař), Maryam Zareeová (vdova po Georgově příteli), Barbara Auerová coby dáma se psy, i Matthias Brandt, převážně přítomný jako vypravěčův hlas.

Zbývá doplnit, že román Tranzit oslovil i české umělce. Někdejší Československá televize vyrobila a v červenci 1983 odvysílala ateliérovou inscenaci s Václavem Postráneckým v hlavní úloze. Režíroval ji Jan Matějovský (1923–1983), premiéry se již nedožil. Inscenace se od té doby nevysílala, takže se na její existenci zcela zapomnělo. Vždyť ji neuvádí ani režisérova filmografie ve Filmovém přehledu, ani na Česko-Slovenské filmové databázi.

Tranzit (Německo/Francie 2018, 101 minut)Scénář a režie: Christian Petzold, námět: Anna Seghersová, kamera: Hans Fromm, hudba: Stefan Will. Hrají: Franz Rogowski, Paula Beerová, Godehard Giese, Lilien Batman, Maryam Zaree, Barbara Auerová, Sebastian Hülk, Emilie de Preissacová, Antoine Oppenheim, Ronald Kukulies a další.

Poznámka redakce:  Jiný pohled na týž film nabízí recenze kulturní rubriky našeho sesterského webu ČT 24 – viz ZDE.