Jak se režisér Ivo Novák stal neumětelem

Ivo Novák náleží k tvůrcům, kteří se po své smrti prostě vytratili z obecného povědomí. Jeho snímky – až na čestnou výjimku Léta s kovbojem (1976) – se nikdy nestaly součástí košíku s pamětnickými hity, kolovrátkovitě nabízenými zdejšími televizními stanicemi, natož aby byly součástí zlatého uměleckého fondu. Léto s kovbojem ostatně proslavilo nikoli jméno režiséra a kvalita díla, nýbrž plejáda oblíbených herců s Jaromírem Hanzlíkem v čele. Tomu se prosluněná idyla natolik zalíbila, že se po letech rozhodl sám sepsat scénář k volnému pokračování nazvanému Léto s gentlemanem (2018), prosadil jeho natočení, které se uskutečnilo v letošním létě, a sám si v něm přirozeně zahrál ústřední roli.

Novák patřil mezi poslední filmaře-samouky. Před válkou totiž dokončil jen reálné gymnázium. Jeho „vysokou“ školou byla mnohaletá praxe: patnáct let pracoval jako pomocný režisér, případně vedoucí produkce, vyzkoušel si i samostatnou realizaci dokumentů, než se dočkal vytoužené režijní stoličky a mohl tvořit hrané filmy. To bylo v padesátých letech. Novými a někdy i tvarově novátorskými průhledy se tehdy prosazovaly jak osobnosti začínající (Ladislav Helge, Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa, Zbyněk Brynych, Zdeněk Podskalský), tak i zkušené (Ján Kadár s Elmarem Klosem, Václav Krška, Jiří Weiss, Jiří Krejčík). A do takového kontextu tedy vstupoval Ivo Novák.

Hlavně nenarazit

Pokud pomineme naprosto bezpříznakovou režijní spoluúčast na burianovské komedii Nejlepší člověk (1954), Novák samostatně debutoval posmutnělou, byť z dnešního pohledu v lecčems naivní a proklamativní komedií Štěňata (1957), k níž scénář napsal tehdy ještě neznámý Miloš Forman. Zachytil v ní dnes již sotva představitelné praktiky – absolventi škol dostávali takzvané umístěnky, které je nuceně odesílaly do oblastí, kam nikdo nechtěl, hlavně do pohraničí. Mladičtí hrdinové se pokusí takovému osudu poněkud ztřeštěně vzdorovat, dokonce se odhodlají ke svatbě, ačkoli nemají ani kde bydlet. Autoři poukázali na řadu nedostatků spojených s budováním nového společenského řádu, ale současně je bagatelizovali s tím, že největším štěstím je nakonec možnost se na tomto budování podílet aktivně. Dobové ohlasy byly rozpačité, vyskytly se i názory, že „skutečnost, kterou film kreslí, není skutečností našich mladých studujících lidí“. Ale možná že jen přikývly výhradám linoucím se z nejvyšších stranických míst – jak uvádí Jan Kohoutek ve své diplomové práci, komunistickým ideologům vadilo, že kritika bytových problémů není vedena z pozic důsledně stranických, nýbrž (malo)buržoazních.

To ještě pro Nováka existovala umělecká naděje. Jana Brejchová a Vladimír Menšík ve snímku Štěnata, rok 1957, foto: archiv ČT, video: YouTube

Novák se poučil a ve svých příštích dílech se chtěl vyvarovat všeho, s čím by mohl jakkoli narazit, ač si nadále pohrával – byť na úrovni vnějšího ornamentu – s civilistním zpodobněním zvolených prostředí, jejichž obrazu lze dnes přisoudit bezmála dokumentární hodnoty. Soustředil se buď na bezproblémové náměty (trampoty se získáním nového auta v „satiře“ Hlavní výhra, 1958), nebo uměřeně zdůraznil světlé zítřky, k nimž navzdory dočasnému tápání směřují mladí lidé, združstevněná vesnice i společnost obecně. Nabádavé podtexty pronikají stále výrazněji, ať již se jedná o Žalobníky (1960), kde uvědomělá vesnická mládež zahanbí své rodiče, dosud setrvávající v zajetí „soukromo-kapitalistických zvyklostí“, nebo o snímky jako Zelené obzory (1962), Na laně (1963) a Bubny (1964).

V prvním jmenovaném titulu ukázal beznaděj při řízení státního statku v pohraniční vesnici, která nikdy nesouzněla s hlásanými ideály. Scénář mu tentokrát přichystal Jan Procházka, záhy proslavený zejména politickými dramaty ve spolupráci s Karlem Kachyňou, avšak zde snadno rozpoznáme, že ještě převažuje alibistický přístup, který hájí vymoženosti socialismu, ne vždy vhodně prosazované, a proto ne vždy správně pochopené. V druhém snímku, na němž opět spolupracoval s Procházkou, se dotkl osudů dospívajícího mládence, traumatizovaného rozpadlým rodinným zázemím, jenž nalezne sám sebe až v chlapském prostředí kladenských hutí. V Bubnech, nachystaných jako trojpovídkový projekt, víceméně hájí právo mladých na neškodné, vlastně přehlédnutelné omyly či přešlapy včetně hudebních zájmů.

Přitom už v době uvedení Na laně i Bubnů je zjevné, že Ivo Novák nedokáže srovnat krok s nastupující generací mladé vlny, která si zakládá na důmyslně vybudované dramatické stavbě rozpuštěné jak v autenticitě, tak ve stylizovaném podobenství. Stačí si vybavit první – a přitom již vyzrálá – díla Věry Chytilové, Miloše Formana, Evalda Schorma, Jana Němce, Karla Vachka nebo Jaromila Jireše. Novák předkládal prefabrikované, vypravěčsky strojené konstrukce. Přesto se ocitl na seznamu čtyřiceti důležitých filmařů nové vlny, který koncem roku 1964 zveřejnil časopis Film a doba. Novákův snímek z osmašedesátého roku Maratón, k němuž mu scénář opět napsal Jan Procházka, teatrálními pózami vypráví milostnou i odbojářskou historku z časů pražského protinacistického povstání, završeného obětavou pomocí Rudé armády. Nelze se divit, že diváky, kteří se zrovna vyrovnávali se šokem, jaký jim způsobil srpnový vpád „spřátelených“ vojsk, tento titul neoslovil.

Šedesátá léta dávala v československé kinematografii křídla i průměrným tvůrcům. Ivo Novák však nebyl ten případ. Bezradná detektivka Poklad byzantského kupce (1966), která následovala po úvodním příběhu z povídkového filmu Zločin v dívčí škole (1965), to jen dokládá. Sotva se tudíž můžeme divit, že Ivo Novák na počátku normalizace přitakal novému vedení – a pokračoval v natáčení bezpohlavních historek o mládeži, za jejíž zdánlivou ležérností se přitom skrývají samé správné vlastnosti, přímo odvaha a zodpovědnost, ať již nahlédl do vojenského prostředí (Půlnoční kolona, 1972), temných časů nacistické nadvlády (Poslední ples na rožnovské plovárně, 1974), ať již opěvoval hrdinnou ochranu státních hranic před zákeřnými narušiteli (Na konci světa, 1975) nebo přiblížil vztahy v pracovním kolektivu (Muž s orlem a slepicí, 1978). Sám k tomu podotkl: „Nemyslete si – dnešní mládež je zdánlivě velice pohodlná a odtažitá, ale ve skutečnosti ráda vidí filmy o hrdinech a dovede je vnímat.“

Záběr z filmu Maratón, rok 1968. Snad bychom to ani neměli říkat, ale celý film je volně ke shlédnutí, foto: archiv ČT

Selhávání profesního umu stejně jako neschopnost vybrat si nosnou látku provázejí tedy Nováka po celou éru jeho tvůrčí dráhy, avšak poslední filmy jsou tím poznamenány nejtíživěji: sportovní drama Postavení mimo hru (1979), nostalgická kriminální komedie Fešák Hubert (1984), marně se snažící evokovat rázovitý Žižkov v meziválečném období, nemluvě o nemocničním i manželském dramatu Operace mé dcery (1985).

A tak je tu tedy hit Léto s kovbojem. Bodrá veselohra přitáhla bezmála půldruhého milionu lidí, svého druhu nesmrtelnost jí ovšem zajistilo až časté opakování v televizi. Nenáročná prázdninová romance, k níž scénář napsala spisovatelka Jaromíra Kolárová, se točila kolem sympatického vesnického mládence, dočasně suspendovaného na pasáka krav, a jím okouzlené velkoměstské vědátorky, trávící na vesnici prázdniny. Spontánní herectví, dobře vypointované dialogy, barevně syté obrazy venkovské krajiny vykouzlené kameramanem Rudolfem Miličem i chytlavá hudba Petra Hapky, to celkově zplodilo idylu opěvující normalitu normalizačního režimu. Vždyť si stačí připomenout, jaké umělecky přínosnější či zábavnější tituly v témže roce vznikly: Den pro mou lásku, Dým bramborové natě, Hra o jablko, Na samotě u lesa…

Pan Novák točil Nováky

Početně nezanedbatelné je Novákovo působení televizní. Zvládal jak kraťoučké skeče (U fotografa, 1970), tak polohu (mikro)komedií, kde povolil uzdu verbálně, ba i sexisticky jiskrné dvojici Vladimír Menšík – Iva Janžurová (Kam slunce nechodí, 1970; A máte nás, holky, v hrsti, 1980). A s podporou dvou cimrmanologů, pánů Svěráka a Čepelky, si vyzkoušel i hudební či muzikálové zacílení (Příliš krásná dívka ze soutěžního cyklu MATES, 1972; pěvecký recitál Nadi Urbánkové Čeho se nadít od Nadi, 1974). Nádavkem připojil třináctidílný seriál Dynastie Nováků (1982), dosti užvaněné povídání o všedních, mnohdy rádoby humorných starostech jedné rozvětvené rodiny.

Napočítal jsem, že za dvě normalizační desetiletí – poslední dílka pocházejí z roku 1989 – Ivo Novák nachystal pro televizi přinejmenším patnáct pořadů. Zpravidla jsou humorně pojednané, takže jejich inscenační statičnost až tak nevadí, opírají se o více či méně vtipné rozmluvy. Povětšinou cílí na dovádivou, rebelující i náhle zmoudřelou mládež, často v konfrontaci s upjatou starší generací. Ovšem nalezneme tu i několikerá překvapení v podobě adaptací uznávaných literárních předloh, které vybočují z převažujícího tematického i žánrového rámce pro Nováka obvyklého – ať již se jednalo o Karla Poláčka (Hlavní přelíčení, 1971) nebo Heinricha Bölla (Konec jedné služební jízdy, 1971). Bohužel ne vše, co v televizi natočil, se dochovalo.

A jestliže vděčným filmovým evergreenem zůstává Léto s kovbojem, z televizního odkazu přežila (byť vyprávěčsky natahovaná) veselohra Kam slunce nechodí. Dvojsmyslně si pohrává s nabídkou, jak snadno přijít k penězům – stačilo by manželce movitého, jenže sexuálně nemohoucího pána udělat dítě. Jenže protagonistu pověřeného tímto úkolem hryžou mravní pochyby, navíc umocněné výtkami výřečné choti povykující cosi o kurevníkovi, ač právě ona celou transakci nejprve schválila…