Ježkově kapele narostly uši jinak

Na rozdíl od místem i dobou vzniku spřízněných a chytlavějších Tata Bojs se OTK u širšího publika neprosadili. Ale díky deskám jako Sona a Kuva (2003) nebo striktně offlinovému LP Brno (2014), o němž není na internetu jediná zmínka, mají všechno, co kapele zakládá na kultovní status. Poslech písniček na těchto albech znamená zvukové dobrodružství nevycházející ani tak z touhy „znít jinak než ostatní, tak nějak zajímavěji“ (což bývá obyčejný hudebnický flirt a rozmar), nýbrž ze skutečnosti, že si časem vyvinuli vlastní řeč, jejíž slovesa i citoslovce přivádějí fanoušky OTK, k nimž patří i pisatel těchto řádků, často k vytržení. V čele kapely stojící Ondřej Ježek, známý zvukař a hudební dokumentarista, není frontman velkých gest a hlasového rozsahu, spíš příjemně zastřeného hlasu, což je jeden z poznávacích znaků kapely. Kdyby měli filmaři Švankmajer s Gondrym rockovou kapelu, možná by zněla právě jako OTK.

Tolik k rukám a hlasivkám, nyní k uším OTK. Album Druhá šance, vydané u subkulturní pražské firmy Polí5, sestává z písní jiných kapel a hudebníků, tedy coververzí písní od Mňágy a Žďorp, Jaroslava Hutky, Suchého se Šlitrem až k Jiřímu Bulisovi a Wabi Ryvolovi. Deska tím připomíná, že covery jsou v repertoáru kapel výrazem hudební oddanosti nebo dokonce fascinace. Když přestane kapela fanouškovsky obdivovat jiné hudebníky a tvůrce, jakmile hudebníci přestanou být sami fandy, stane se z kapely vnitřně mrtvý, monologický monolit.

Hned úvodní předělávka známého písňového sloganu, že „pravdu má vždycky jenom hulvát“, ukazuje výjimečnou spřízněnost OTK s již zesnulým Jiřím Bulisem, autorem a interpretem písní pro divadlo. Jako kdyby si spolu s ním prozpěvovali cestou z mejdanu do ústraní, že v tomto hlučném světě (který žasne nad plány Čechů proniknout do zahraničí a natočit desku se zahraničním producentem) nechtějí nic urvat. Hluk a chaos v hudbě přitom nejsou OTK cizí; jde tu o tichost spíše existenciální, vnitřní nastavení vůči světu. Podobně tlumenou, distanční a monochromní verzi Šlitrovy a Suchého písně Na shledanou z muzikálu Zločin šantánu nabízejí OTK s mužným táborákovým vícehlasem.

Celkově se ze způsobu uchopení písní zdá, že pohled na svět je u OTK veskrze pozitivní a romantický. Vždyť z tísnivé kakofonie monologu tajného – v písni z repertoáru legendární brněnské skupiny osmdesátých let Ještě jsme se nedohodli – se zde optimisticky vyloupne kdosi důstojnější na způsob tajného rady v šantánovém refrénu s banjem. OTK dokáží být hypnotičtí, aniž by upadli do triviality, což platí o poslechu Ryvolovy trampské klasiky Mrtvej vlak stejně jako Hutkova morytátu Vandrovali hudci.

Poslech předělávky ladovsky rozšafného popěvku Karel, Pepík, Eman a Josef od zmíněných Tata Bojs ovšem připomene, co kdysi napsal kritik Petr Dorůžka ve své knize o Franku Zappovi, totiž že tomuto géniovi chyběla schopnost napsat jednoduchý, chytlavý popěvek, jaký proslavil daleko méně nadané autory. Totéž platí o autorském přístupu OTK. Halekačky na pár akordů nevycházejí z kouzlostroje kapely zvlášť přitažlivě, zbraně Tata Bojs a OTK se prostě míjejí. Zato s melancholií Mňágy a Žďorp či písničkáře Jana Buriana si OTK rozumějí velmi dobře, jak je slyšet v písních Chtěl bych a Starý rocker.
Už bylo na začátku řečeno, že představa druhé šance na úspěch po třiceti letech práce je sebeironie. Zároveň se však dá název alba vykládat jinak: coby druhá šance pro ty písně z minulosti i pro posluchače – tedy pro ty, již o svět optimismu, romantiky a teď i fanouškovství OTK zatím ušima nezavadili.