Komentář: Praha je městem paláců a chrámů. Ale co s nimi v době, kdy v palácích nežijeme a do chrámů nechodíme?

Procházet se v Clam-Gallasově paláci nákladnými schodišti a velikými sály s prastarými tapetami, přepychovými lustry a salonky se zašlými zrcadly je zážitek. Jde o jeden z nejhodnotnějších paláců v Praze: stavěl ho špičkový vídeňský architekt Fischer von Erlach, na jeho výzdobě pracovali nejtalentovanější sochaři, malíři a štukatéři vrcholného baroka. Divoké 20. století ho navíc zanechalo překvapivě netknutý. Jeho výjimečná památková hodnota a pozoruhodná zachovalost se však také může stát jeho prokletím: značně omezuje možnosti jeho využití.

Palác vlastní Praha. Clam-Gallasové ani jiní šlechtici v něm už nikdy žít nebudou. Jako sídlo úřadu či firmy se nehodí: kanceláře se ze vzájemně průchozích barokních sálů udělat nedají. Na ambasádu je palác příliš veliký. Památková ochrana neumožní adaptaci na hotel, kterých je i tak v centru Prahy přehršle. Co zbývá? Jakmile jsou ostatní možnosti vyčerpány, existuje pro podobné objekty jedno řešení: využít je pro kulturní účely, tedy obvykle instalace nějaké expozice.

Jenže – potřebujeme další muzeum v centru Prahy? Co bychom v něm vystavovali? A kdo by to platil? Vznik muzea má navíc být podnícen spíše jinými důvody, než že nemáme jiné využití pro těžko adaptovatelný objekt. A i kdyby v Clam-Gallasově paláci muzeum skutečně vzniklo, není možné zřídit expozici v každé z prázdných památek. Není jich totiž zrovna málo: jen v Praze třeba Desfourský palác, Dům pážat na Hradčanech, Klárův ústav, klášter benediktinek na Smíchově a další a další, nemluvě o desítkách či stovkách objektů v menších městech a na venkově.

Případ Clam-Gallasova paláce je příležitostí otevřít některé bolavé otázky tuzemského vztahu k památkám. Způsob, jakým žijeme, se za posledních sto let změnil zásadním způsobem: v palácích nebydlíme, do kostelů chodíme zřídka, na statcích nehospodaříme, v sýpkách zrno neskladujeme, v klášterech dlí pouhý zlomeček zlomečku někdejšího počtu řeholníků… Velmi si ovšem vážíme krásných starých budov, které nám z minulosti zbyly v mimořádném počtu. Důsledně je chráníme zákony. (Jistě, ne vždy se daří ochranu naplnit a mnoho památek ostudně chátrá, jelikož se octly v nezodpovědných, netečných, nevzdělaných či příliš chudých rukou, ale i konzervativní památkáři se vesměs shodnou na tom, že státní památková péče je v ČR přísnější a rozsáhlejší než ve většině evropských zemí včetně těch západních.) Vzniká tak situace, kdy už staré budovy nepoužíváme způsobem, k němuž byly postaveny. Zároveň si jich ovšem ceníme jako památek, takže v nich často nedovolíme udělat významnější změny, které by umožnily jejich užívání soudobým způsobem. Některé památky tak možná chráníme natolik, že jim znemožníme najít nový život – podobně jako příliš přísní a ochranářští rodiče, kteří svou dobře míněnou péčí své děti tak trochu dusí.

Ony bolavé otázky, které bychom si kvůli budovám jako Clam–Gallasův palác měli položit, tedy zní: Jsou pro nás důležitější památkové hodnoty, anebo to, že dům slouží funkci, kterou společnost zrovna potřebuje? Co z památkových hodnot jsme ochotni obětovat pro to, aby památka našla životaschopné soudobé využití? A kde hledat inspiraci k tomu, abychom dokázali integrovat co nejvíce z obojího?

Odpověď se musí hledat situaci od situace, nelze všechny případy narazit na jedno kopyto. Ovšem nacházet v konkrétních situacích ta správná řešení jde pouze v prostředí, jehož kultura to umožňuje – a taková kultura nevznikne sama od sebe. Vzniká tím, že se živě promýšlí i obecnější otázky – třeba právě to, co to vůbec znamená památková hodnota. Jsou to staré cihly a štukatura na stropě? Samotný fakt stáří objektu? Anebo jde o celkové působení objektu? Nebo snad spočívá památková hodnota v tom, že objekt užívají už desítky generací a každá v něm zanechala svůj otisk, který nám svědčí o minulosti a našich vlastních proměnách?

Na západ od našich hranic začíná v tenzi mezi důrazem na život památky a požadavkem na maximální původnost vítězit to první: souvisí to s vlnou zájmu o městský komunitní život, ale i o témata, jakými jsou ekologická, finanční a sociální udržitelnost, adaptace na klimatické změny, krize globálního turismu. Ostatně i v architektonické praxi najdeme v nejedné zemi mnohem více odvážných interpretací starých budov než v našem prostředí. Na jihu Evropy mají výhodu nepřerušené tradice vysoké stavební kultury – staré kamenné paláce, kláštery i továrny tam umí přestavovat tak půvabným způsobem, že se lidé o zánik kulturních hodnot strachují mnohem méně. V anglických městech tepe život takovým tempem, že neustálé přestavby, bourání a rekonstrukce jsou součástí identity. A v Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku i Německu mají vysokou kulturu společenské diskuse i řadu skvělých architektů, díky čemuž se jim řešení pro staré budovy hledá snáz než u nás.

Clam-Gallasův palác na vyobrazení z druhé poloviny předminulého století, zdroj: Časopis Světozor 3. 12. 1880 / Historická Praha

Nic z toho se nedá snadno vzít a mechanicky zkopírovat. Český vztah k památkám je navíc specifický. Tradice pečlivé a pozorné péče o památky je tu mimořádně silná; je třeba hledat soudobý přístup, ale zároveň zachovat kvality této tradice. Je s podivem, že právě v České republice, zemi, jejíž identita se zakládá mimo jiné na kulturním dědictví v podobě historických měst a architektonických skvostů, v zemi, kde cílem víkendových výletů bývají právě památky, podobný dialog o památkových otázkách chybí. Památky máme sice rádi, ale nevíme úplně přesně proč, nejsme si jistí, jak s nimi zacházet a co pro nás mají znamenat ještě jiného než okruh č. 1 s černou kuchyní a okruh č. 2 se zámeckým sklepením. Je čas začít tento dialog vést. Otevřené pokračování příběhu pražského Clam-Gallasova paláce k tomu vyzývá.

Autorka je publicistka a kritička se zaměřením především na architekturu.