Komentář: Zardoušení hmotou. Pár úvah nad současností a budoucností AI ve filmu

Nacházíme se v turbulentní době, kdy korporáty podlehly tvrzením o umělé inteligenci, která rychle a za málo peněz vykoná jakoukoli práci. Trh je „aíčkem“ přesaturovaný. Zatímco z ChatGPT a jiných modelů se stala součást každodenních životů nemalé části populace, jež funguje jako pomyslný ekvivalent přítele na telefonu, implementace do korporátních struktur mnohdy pokulhává kvůli nepromyšlenému propouštění zaměstnanců nebo dysfunkčním a frustrujícím AI asistentům pro zákazníky.

Samozřejmě, nelze generalizovat. Zatímco ve zdravotnictví a v řadě dalších oborů AI bude nesporně prospěšná, v umění a zábavě to zdaleka není tak jednoznačné. První na ráně je z logiky věci audiovize. Naše feedy jsou zahlceny AI vygenerovanými videy typu tlustých plačících kočiček či žraloka v teniskách. Na prvním místě figuruje nonsens, snaha pošimrat dopaminové receptory. S ohledem na to, že jsme k obrazovkám permanentně přilepeni, je právě takzvaný „AI slop“ tím, s čím se v rámci debaty o umělé inteligenci setkáváme nejčastěji.

Spektákl možná, humanoidi těžko

Hollywood je údajně mrtev. Každý totiž dostane do ruky nástroj umožňující mu vygenerovat vlastní projekt. Mladí tvůrci budou mít možnost realizovat své odvážné vize. Mělo by nám na tom něco vůbec vadit? Mělo. Už to, že generativní model bezuzdně vykrádá již natočený obsah, jakkoli se nám PR pentličky či argumentační akrobacie obhájců snaží namluvit něco jiného. Opravdu to není totéž, jako když Tarantino inspirativně vykrádá své předchůdce. Zatím asi nejviditelnější kauzou bylo generování obrázků ve stylu slavného japonského animačního studia Ghibli.

Jistě, nalezneme již umělce a umělkyně nakládající s novými technologickými možnostmi kreativně, jde jim o hledání a dekonstrukci. V tomto textu však rozebíráme mainstream a jeho (ne)ohroženost. Takové fanoušky mnohem více zajímá technická stránka, přesvědčivost efektů a celkově vycizelovaná zábava než větvené myšlenky, podvratnost či záměrná neohrabanost.

Takže viděno mainstreamovou optikou: Nákladné akční sekvence mají být tím, co by AI měla hravě zvládnout prvořadě. Nyní to zvládá slibně, v budoucnu to prý zvládne dokonale. Ale to přece pořád bude velmi málo. I spektákly potřebují emoce, nejen techniku! Když vzpomínáme na globální filmové události typu Avengers: Endgame, nevybavují se nám mlátičky pobíhajících postaviček, nýbrž emocionální rozlučka Iron Mana, Kapitána Ameriky, jeho poražení záporáka doslova lusknutím prstu (byť ve všemocné rukavici utkané z vesmírných komponentů).

Kredibilita bude záležet, tedy doufám, na tvůrčích osobnostech, na tom, co ze sebe vloží do kooperování s prostředky AI. Vezměme si za příklad Darrena Aronofského. Režisér filmů jako Requiem za sen, Černá labuť nebo Velryba ve své tvorbě zkoumá především vykloubené formy humanismu, biblické motivy a rozbíhající se cesty rozpolcených duší. Nyní se podílí na chodu produkční společnosti Primordial Soup prozkoumávající možnosti AI tvorby. Ve spolupráci s platformou TIME realizovala dokument On This Day… 1776. A je to prohra plně nasvěcující největší neduhy současných generovaných videí. Krátké epizody snímku On This Day… 1776, přibližující formativní události americké revoluce, jsou zde zprostředkovány obrazy prosáklými reklamní estetikou. A jakmile se objeví lidské tváře, technologie selhává, simulace obličejů padají do takzvaného tísnivého údolí. Lidské oko je totiž na humanoidní rysy extrémně citlivé, jakákoli odchylka člověka znervózní. U ilustrativních obrázků v dokumentech to časem nejspíš přejdeme, u fikčního celovečerního tvaru těžko. I když se to s ohledem na dnešní rozpolcenou společnost nezdá, vždy nás budou nejvíc přitahovat lidé, osobnosti, postavy.

S tím se pojí asi nejdůležitější skutečnost. Do kina se od etablování kinematografie coby plnohodnotného průmyslu vždy chodilo na hvězdy. To se nezmění (i když o proměně filmových stars a jejich relevanci by se dal štos dizertačních prací). Stačí se podívat na libovolný plakát na českou komedii. Zajímá někoho zápletka? Nikoliv: publikum jde na Langmajera, Geislerovou, Vetchého, Čermáka či Švehlíka. I kdyby třeba takový Tom Cruise svolil k využití své osoby v generovaných dílech, nebude to Tom Cruise, nýbrž umělý dvojník. Bude nás to bavit jednou, možná dvakrát, pak již ne.

Vytvoř si svůj konec Hry o trůny

Další zmiňovanou výhodou má být možnost přegenerovat si konkrétní pasáže již natočených filmů či seriálů. Každý si prý bude moci „přetočit“ nenáviděný konec Hry o trůny podle sebe, případně zbavit hollywoodské fláky oněch mytických „woke nesmyslů“. Co by to přineslo? – Utopíme se v obsahu, jenž neklade odpor, vše bude podle našeho přání. Cožpak diskuze o tom, že nás něco štve, provokuje či překvapuje, nejsou tím, co nás na umění baví a zajímá? Není v něčem krásné, že zpackaný závěr Hry o trůnu fanoušky spojil? Ostatně dějiny kinematografie začal psát právě společný zážitek.

Faktem ale je, že digitální světy už nyní zásadně segregují naše myšlení i konání. Bude stále těžší hledat společný základ a jistoty. A třeba skutečně zmizí vůle je hledat. Skutečnost, že každý bude konzumovat na míru mu vytvořené filmy, je nicméně děsivá. Zároveň, coby jakousi naději, je třeba brát v potaz důležitý aspekt – lidskou lenost, lépe řečeno pohodlnost. Představa, že by mainstreamová zábava byla svěřena do rukou konzumenta, jenž by se tím zároveň stal i pomyslným producentem svého obsahu, je nejspíš naivní a nereálná.

Komu zvoní hrana?

Filmová studia již AI zapojují, implementace je nevyhnutelná. Důvod: nikoliv nový prostor pro tvorbu, pro kreativitu, studiím vždy šlo především o peníze. Hledají, kde ušetřit a vydělat. Ostatně nedávný boj Paramountu a Netflixu o odkup Warner Bros., jenž společnost s horou v logu vyhrála, nebyl zápasem o zachování tradic a filmového ducha. Dochází k stále silnější unifikaci, konkurence chřadne.

Využití AI tak pravděpodobně neotevře dveře novým tvůrcům, jak si na sítích mnozí komentující tvrdí, spíš se zabydlí v etablovaných konglomerátech. Jedna věc je film vyrobit, druhá dostat jej k lidem. Přilne publikum k přemnoženým AI filmařům, anebo k zavedeným institucím, v nichž se alespoň v základu ještě mohou orientovat? Streamingové katalogy jsou už teď nepřeberné a nepřehledné. To je ostatně problém i samotných kin. Jen do těch českých v průměru přibývá okolo sedmi filmů týdně! I proto mají jednotlivé tituly stále nižší návštěvnost. V kinech přežijí premiérový týden, než je nahradí další.

Divák bude silou. A tady se nabízí úvaha, za co a kolik budou lidé chtít platit. Pokud budou vznikat kompletně vygenerované AI filmy, budeme za ně chtít platit stejně jako za ty „opravdové“? Návštěvnost kin dlouhodobě klesá. Pro většinu lidí jde o událost, svátek spojený s nákupem, večeří, randíčkem. Bude tahle motivace stejná, když na plátně uvidí namísto Brada Pitta sterilní spektákl? AI filmy by logicky měly nalézt místo spíš na streamingových platformách. Ale opět: budeme chtít platit za něco, co nás obklopuje ve feedech sociálních sítí a vlastně si to můžeme vyrobit?

Netflix bude s AI experimentovat jako první, pravděpodobně už tak činí. Červený gigant je proslulý tristními podmínkami pro scenáristy – a ti budou první na ráně. Nekonfliktní a po srsti jdoucí směřování značky už nyní generovaně působí, kvalitativně tak vlastně nepůjde o žádnou dramatickou změnu, čest výjimkám. Samozřejmě, že si Netflix a někteří další mogulové podrží prestižní a kredit dodávající značky, ale kvantitu mohou saturovat generovanou tvorbou. Pak nezbývá než doufat v diváky, kteří se toho zkrátka přejí.

Ještě doplňme, že kredibilitě AI ve filmovém průmyslu nepomohlo nečekané zrušení aplikace pro generování videí Sora od OpenAI. Společnost totiž měla podepsaný obchod s Disneym, spočívající v propůjčení licencí slavných postaviček od Mickey Mouse po Star Wars. Tento dost zásadní kontrakt byl nakonec ovšem zrušen, což obnažilo rychlokvašený charakter generativního byznysu.

Videohry hlásí červenou

Jistý ekvivalent můžeme nalézt ve videoherním průmyslu. V něm hlasitá komunita odmítá experimenty s využití generativní AI při tvorbě her. A přitom může jít jen o kosmetické a drobné úpravy. Na Game Awards masivně oceňovaná hra Clair Obscur: Expedition 33 byla pro nepřiznané využití generované AI zpětně zbavena některých ocenění.

Film je stále ještě masovější záležitostí než hry, neboť je široce multigenerační, má bohatší tradici. Jistě, za třicet či kolik let se můžeme bavit o něčem jiném. Teď však nikoli. Komunitní uvažování má jiné parametry: Hráči působí semknutěji, pohyb v online prostoru je pevně svázaný se samotným médiem. Protesty a odmítání proto mají mnohem silnější ráz. U filmu se obdobná vlna bude vzbuzovat těžko.

Umělá inteligence bude filmařům pomáhat – a mnohým již také pomáhá – s vizuálními efekty či korekturami. Ale velkohubá prohlášení bohatého herního vývojáře Daniela Vávry, že film je mrtev a za pár měsíců už nic nebude jako dřív, jsou přemrštěná, vedená tunelovým viděním. Vávra nyní pracuje na (svém prvním) celovečerním filmu, založeném na hře Kingdom Come: Deliverance. Produkčně má za zády výdělečné studio Warhorse. Uvidíme, co z toho vzejde a zda opravdu využije AI, které na své facebookové zdi velebí.

Současnost budeme schopni reflektovat až s odstupem. Tento text je jen roztěkanou sbírkou postřehů. Pro tuto chvíli doporučuji vnímat nynější situaci pokud možno střízlivě, byť je to s ohledem na digitální paranoiu a rozdmýchávané emoce stále těžší.