Mikrofon skrytý v kalhotách. Rockoví vizionáři Can otevírají koncertní poklady
![Skupina Can počátkem sedmdesátých let](/cms/art/article-2021-24/articles/mikrofon-skryty-v-kalhotach-rockovi-vizionari-can-oteviraji-koncertni-poklady/poster-21.jpg)
Tenhle text je o pánovi, který tajně nahrával koncerty své milované kapely a jeden takový záznam nyní téměř po půl století od svého vzniku vyšel na desce. A hra té kapely je opravdový nářez!
Brit Andrew „Andy“ Hall studoval počátkem sedmdesátých let v Západním Německu chemii, ovšem víc jej zajímal rock. V Kolíně nad Rýnem, Düsseldorfu nebo v Brémách se na přelomu šesté a sedmé dekády z undergroundu vynořily skupiny, které nespoutanost amerického rock´n´rollu naroubovaly na aktuální výboje avantgardy. Teprve následující dekády ukázaly unikátnost hudby těles, jimiž tehdy byli Kraftwerk, Faust, Neu!, Cluster či Amon Düül.
Jednou kapelou byl Andy Hall obzvláště fascinovaný – kolínským kolektivem Can. Ten míchal těžkotonážní funkové groovy s klávesami, současně čerpal z vážnohudebního minimalismu (dva zakládající členové studovali u K. H. Stockhausena), z freejazzu nebo z psychedelie Velvet Underground. Za mikrofonem stáli v Can výrazní (a výstřední) vokalisté – nejprve Američan Malcolm Mooney, později Japonec Damo Suzuki. Když druhý jmenovaný v roce 1973 kapelu opustil, změnili se Can v instrumentální těleso, které koncerty pojímalo jako čistou improvizaci. Stát se mohlo úplně cokoliv. Gejzíry nápadů, zaseknuté rytmy, do nichž se instrumentalisté střídají v sólech nebo mohutný proud kolektivního hluku. A fanoušek Andy Hall byl u toho, jak jen to šlo.
Vpravdě nevídaný fanoušek
Od roku 1973 Hall pracoval jako vývojář v chemické firmě a měl v zaměstnání velkou flexibilitu. To mu dovolilo objíždět s Can většinu štací – procestoval s nimi Západní Německo, absolvoval šňůry po Británii i po Skandinávii. A jako ortodoxní fanda nahrával koncerty Can na přenosný kazetový magnetofon Sony, a to dvěma mikrofony umístěnými v kalhotách o několik čísel větších, než by normálně potřeboval. Své chodící nahrávací studio maskoval obřím koženým kabátem, který měl na sobě, ať bylo sebevětší teplo. „Když v některých klubech stoupla teplota, měl jsem pocit, že se rozteču,“ vzpomíná Hall v poznámkách ke koncertní desce Can nazvané Live in Stuttgart 1975, která vznikla právě z jeho potutelně nahraných záznamů.
Album Live in Stuttgart 1975 se skládá z pěti skladeb, úsporně nazvaných německými číslovkami. Can se zde mění v rockovou mašinu, jejíž rytmus udává basa vizionáře Holgera Czukaye a precizní bicí Jakiho Liebezeita. K nim se přidávají kytarová sóla Michael Karoliho a klávesy Irmina Schmidta, občas má v dlouhých improvizacích navrch jeden nástroj, pak druhý, avšak nejednou se kapela utrhne a skladba v unisonu vrcholí v orgastických výbuších spontaneity, jimž muzikanti říkali „Godzily“ – podle prehistorického monstra probuzeného v japonských katastrofických filmech výbuchem atomové bomby.
„Bylo to jako hra. Jeden na druhého jsme házeli nápady, někdo je využil, někdo ne. Když to fungovalo, bylo to nádherné a velmi inspirující a zábavné,“ vzpomíná v rozhovoru pro The New York Times hudebník Irmin Schmidt, jediný dodnes žijící člen Can. Schmidt však přiznává, že kromě těch fantastických večerů měli Can i nepovedené koncerty. „Někdy to bylo opravdu špatné, hráli jsme bez záchranné sítě.“
To rozhodně není případ koncertu z 31. října 1975, kdy Can udrželi nejvyšší standard po celých devadesát minut. Respektive: Zní to skoro neuvěřitelně, ale zaznamenaných devadesát minut je pouhou polovinou toho, co ten večer zaznělo. Po přestávce totiž dostali fanoušci další stejně dlouhou dávku!
![Vinylová edice alba Live in Stuttgart 1975](/cms/art/article-2021-24/articles/mikrofon-skryty-v-kalhotach-rockovi-vizionari-can-oteviraji-koncertni-poklady/obal.jpg)
Ve skladbě Eins to chvíli vypadá, že se v improvizaci rodí motiv hitu Vitamin C z desky Ege Bamyasi, ovšem kapela z něho uhne, podobně jako když se v Zwei ozve basová linka z dalšího hitu Bel Air z alba Future Days – ovšem i tady Can nakročí k dalším momentálním nápadům. Jako kdyby mezi čtveřicí fungovalo mimosmyslové napojení – podobně jako u nejlepších jazzmanů. „Když jsme vylezli na pódium, nevěděli jsme dopředu, co budeme hrát. Jen jsme reagovali na atmosféru, na akustiku místa, na diváky, spontánně na celé prostředí, a zkrátka jsme začali hrát něco, co jsme nikdy předtím nezahráli,“ říká Schmidt.
Snad nezůstane jen u toho
Nejslavnější období Can v čele se Suzukim začíná deskou Tago Mago z roku 1971 a pokračuje dvojicí výše zmíněných alb. Po odchodu japonského zpěváka natočili Can dvě další alba, turné k desce Landed zachycuje nyní vydaný živák. Jestliže Landed se nese spíše ve znamení jistého zklidnění, a dokonce i koketování s popem, záznam Live in Stuttgart 1975 zachycuje kapelu, která v sobě na pódiu probouzí vnitřní zvíře. Do jisté míry jde o její vrchol. V následujícím roce se totiž původní kvarteto proměnilo: Can zkusili – a vzápětí zase vyhodili – dva nové vokalisty, rozšířili se na sextet, zabodovali v hitparádách s disco hitem I Want More, jenže původní podoba se začala drolit. Can se roku 1977 rozpadli. (Příběh tělesa zachycuje kniha Hudba, která si neříká Krautrock českého autora Petra Ference z roku 2012.)
![Přední strany obalů dvou proslulých alb skupiny Can](/cms/art/article-2021-24/articles/mikrofon-skryty-v-kalhotach-rockovi-vizionari-can-oteviraji-koncertni-poklady/obal-2.jpg)
Je skoro neuvěřitelné, že po takhle fantastické kapele zatím máme jen hrstku koncertních záznamů, konkrétně průřezovou kompilaci Music (Live 1971–1977) a bonusový koncertní disk z výroční edice desky Tago Mago. Ne snad, že by Can koncertní desky programově odmítali – ve své době byly běžné. Jenže když se rozhodli koncert zaznamenat, událo se něco nepředvídatelného. V únoru 1972 vznikl na filmový materiál záznam koncertu v kolínské Sporthalle v režii Petera Przygoddy (je k vidění na YouTube), jenže z neznámých důvodů chyběla v audiostopě kytara. Jindy jim během koncertu někdo záznamové zařízení u mixu ukradl.
Teď tedy konečně máme věrohodný záznam mašiny jménem Can. Nyní čtyřiaosmdesátiletý klávesista Irmin Schmidt a jeho manželka Hildegard, která se o kapelu starala od samotného začátku v roli manažerky, nahrávku nechali vyčistit a vydali. A nejlepší zprávou je, že Live in Stuttgart 1975 má být první ze série živáků Can – další jsou prý v přípravě. Jeden velký dluh historie alternativního rocku se začíná splácet.