Mikrofon skrytý v kalhotách. Rockoví vizionáři Can otevírají koncertní poklady

Brit Andrew „Andy“ Hall studoval počátkem sedmdesátých let v Západním Německu chemii, ovšem víc jej zajímal rock. V Kolíně nad Rýnem, Düsseldorfu nebo v Brémách se na přelomu šesté a sedmé dekády z undergroundu vynořily skupiny, které nespoutanost amerického rock´n´rollu naroubovaly na aktuální výboje avantgardy. Teprve následující dekády ukázaly unikátnost hudby těles, jimiž tehdy byli Kraftwerk, Faust, Neu!, Cluster či Amon Düül.

Jednou kapelou byl Andy Hall obzvláště fascinovaný – kolínským kolektivem Can. Ten míchal těžkotonážní funkové groovy s klávesami, současně čerpal z vážnohudebního minimalismu (dva zakládající členové studovali u K. H. Stockhausena), z freejazzu nebo z psychedelie Velvet Underground. Za mikrofonem stáli v Can výrazní (a výstřední) vokalisté – nejprve Američan Malcolm Mooney, později Japonec Damo Suzuki. Když druhý jmenovaný v roce 1973 kapelu opustil, změnili se Can v instrumentální těleso, které koncerty pojímalo jako čistou improvizaci. Stát se mohlo úplně cokoliv. Gejzíry nápadů, zaseknuté rytmy, do nichž se instrumentalisté střídají v sólech nebo mohutný proud kolektivního hluku. A fanoušek Andy Hall byl u toho, jak jen to šlo.

Vpravdě nevídaný fanoušek

Od roku 1973 Hall pracoval jako vývojář v chemické firmě a měl v zaměstnání velkou flexibilitu. To mu dovolilo objíždět s Can většinu štací – procestoval s nimi Západní Německo, absolvoval šňůry po Británii i po Skandinávii. A jako ortodoxní fanda nahrával koncerty Can na přenosný kazetový magnetofon Sony, a to dvěma mikrofony umístěnými v kalhotách o několik čísel větších, než by normálně potřeboval. Své chodící nahrávací studio maskoval obřím koženým kabátem, který měl na sobě, ať bylo sebevětší teplo. „Když v některých klubech stoupla teplota, měl jsem pocit, že se rozteču,“ vzpomíná Hall v poznámkách ke koncertní desce Can nazvané Live in Stuttgart 1975, která vznikla právě z jeho potutelně nahraných záznamů.

Can, Live in Stuttgart 1975, zdroj: Youtube

Album Live in Stuttgart 1975 se skládá z pěti skladeb, úsporně nazvaných německými číslovkami. Can se zde mění v rockovou mašinu, jejíž rytmus udává basa vizionáře Holgera Czukaye a precizní bicí Jakiho Liebezeita. K nim se přidávají kytarová sóla Michael Karoliho a klávesy Irmina Schmidta, občas má v dlouhých improvizacích navrch jeden nástroj, pak druhý, avšak nejednou se kapela utrhne a skladba v unisonu vrcholí v orgastických výbuších spontaneity, jimž muzikanti říkali „Godzily“ – podle prehistorického monstra probuzeného v japonských katastrofických filmech výbuchem atomové bomby.

„Bylo to jako hra. Jeden na druhého jsme házeli nápady, někdo je využil, někdo ne. Když to fungovalo, bylo to nádherné a velmi inspirující a zábavné,“ vzpomíná v rozhovoru pro The New York Times hudebník Irmin Schmidt, jediný dodnes žijící člen Can. Schmidt však přiznává, že kromě těch fantastických večerů měli Can i nepovedené koncerty. „Někdy to bylo opravdu špatné, hráli jsme bez záchranné sítě.“

To rozhodně není případ koncertu z 31. října 1975, kdy Can udrželi nejvyšší standard po celých devadesát minut. Respektive: Zní to skoro neuvěřitelně, ale zaznamenaných devadesát minut je pouhou polovinou toho, co ten večer zaznělo. Po přestávce totiž dostali fanoušci další stejně dlouhou dávku!

Ve skladbě Eins to chvíli vypadá, že se v improvizaci rodí motiv hitu Vitamin C z desky Ege Bamyasi, ovšem kapela z něho uhne, podobně jako když se v Zwei ozve basová linka z dalšího hitu Bel Air z alba Future Days – ovšem i tady Can nakročí k dalším momentálním nápadům. Jako kdyby mezi čtveřicí fungovalo mimosmyslové napojení – podobně jako u nejlepších jazzmanů. „Když jsme vylezli na pódium, nevěděli jsme dopředu, co budeme hrát. Jen jsme reagovali na atmosféru, na akustiku místa, na diváky, spontánně na celé prostředí, a zkrátka jsme začali hrát něco, co jsme nikdy předtím nezahráli,“ říká Schmidt.

Snad nezůstane jen u toho

Nejslavnější období Can v čele se Suzukim začíná deskou Tago Mago z roku 1971 a pokračuje dvojicí výše zmíněných alb. Po odchodu japonského zpěváka natočili Can dvě další alba, turné k desce Landed zachycuje nyní vydaný živák. Jestliže Landed se nese spíše ve znamení jistého zklidnění, a dokonce i koketování s popem, záznam Live in Stuttgart 1975 zachycuje kapelu, která v sobě na pódiu probouzí vnitřní zvíře. Do jisté míry jde o její vrchol. V následujícím roce se totiž původní kvarteto proměnilo: Can zkusili – a vzápětí zase vyhodili – dva nové vokalisty, rozšířili se na sextet, zabodovali v hitparádách s disco hitem I Want More, jenže původní podoba se začala drolit. Can se roku 1977 rozpadli. (Příběh tělesa zachycuje kniha Hudba, která si neříká Krautrock českého autora Petra Ference z roku 2012.)

Je skoro neuvěřitelné, že po takhle fantastické kapele zatím máme jen hrstku koncertních záznamů, konkrétně průřezovou kompilaci Music (Live 1971–1977) a bonusový koncertní disk z výroční edice desky Tago Mago. Ne snad, že by Can koncertní desky programově odmítali – ve své době byly běžné. Jenže když se rozhodli koncert zaznamenat, událo se něco nepředvídatelného. V únoru 1972 vznikl na filmový materiál záznam koncertu v kolínské Sporthalle v režii Petera Przygoddy (je k vidění na YouTube), jenže z neznámých důvodů chyběla v audiostopě kytara. Jindy jim během koncertu někdo záznamové zařízení u mixu ukradl.

Teď tedy konečně máme věrohodný záznam mašiny jménem Can. Nyní čtyřiaosmdesátiletý klávesista Irmin Schmidt a jeho manželka Hildegard, která se o kapelu starala od samotného začátku v roli manažerky, nahrávku nechali vyčistit a vydali. A nejlepší zprávou je, že Live in Stuttgart 1975 má být první ze série živáků Can – další jsou prý v přípravě. Jeden velký dluh historie alternativního rocku se začíná splácet.