Na Zábradlí vzdávají hold Bergmanovi tím, že se ho pokoušejí „zbavit“

Mikulášek s Viceníkovou se každopádně – a obecně vzato velice rozumně – nesnaží napodobovat osobitý vizuální a vyprávěcí styl švédského tvůrce. I proto pro koláž v podstatě nesouvisejících scén, do nichž zhušťují některé z Bergmanových nejznámějších filmů (Sedmá pečeť, Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků, Persona), čerpali především z jeho scénářů. Ty Bergman vydával knižně, čímž se stávaly svébytnými uměleckými díly. Tvůrčí duo ze Zábradlí se tak chápe slavného díla částečně ve snaze oprostit se od filmových obrazů, které nahrazuje už také „typicky“ vlastní poetikou.

Jenže, jak ostatně v jiné souvislosti zmiňuje v programu k inscenaci Persony filmová teoretička Stanislava Přádná, při četbě Bergmana se lze jen těžko ubránit „periferně dorážejícím filmovým asociacím“. Nesrovnávat účinek je zkrátka zapeklité, ačkoliv je jasné, že se Na Zábradlí záměrně vydali jinou cestou. Otázka je, zda diváka znalého filmových „předloh“ dění na jevišti beztak pocitově mnohdy nepřenáší k původnímu dílu, zda se mu při sledování Person nedostavuje spíše emoční vzpomínka „na Bergmana“ jako takového. Inscenace Na Zábradlí – na rozdíl od Bergmanových filmů – totiž zůstává od publika jaksi „na distanc“, byť je zde tentokrát patrná snaha upozadit ironii a odstup, typické pro rukopis zdejšího tvůrčího týmu a jeho autorských inscenací, a poskytnout více prostoru psychologii a emocím. Ani zdůrazňování hororové atmosféry v grimasách, hlasových mutacích i zvucích většinou nepomáhá, byť je tu několik mimořádných a funkčních nápadů, jako třeba na zadní stěnu promítnutý stín usurpátorské matky z Podzimní sonáty, mezi jejímiž nohama působí dcera v souladu se svým pocitem jako pouhé nic.

Divadlo Na Zábradlí, Praha – Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony. Na snímku Na snímku Jakub Žáček a Petra Bučková, foto: KIVA (DnZ)

Hraje se – ostatně to už je Na Zábradlí opravdu pravidlem – na mimořádně působivé scéně Marka Cpina, v sevření dřevěného obložení. Čistota linií i barev (vše v jakémsi pískovém neutrálu protkaném vpády černé, ať už v kostýmech či v opakujícím se symbolu černě vybarveného kruhu), zároveň nádherná i děsivá ve své symetrii. Od prvního momentu, kdy na jeviště velice pomalu vejde muž (Vojtěch Vondráček) s podlouhlou krabicí, z níž významným pohybem vytáhne krabici nadepsanou CHESS a z té potom šachovnici, se buduje osudově zatěžkaná atmosféra – ono bergmanovské „něco není od začátku v pořádku“ – kdy každý krok má až existenciální rozměr. Udržet tuhle tíži „navážno“ je jistě lavírování na hranici patosu, režie se tu z toho tak trochu vylhává jistým (sebe)shazováním. Namátkou vezměme postavu Smrti (Jiří Vyorálek), která prochází scénami jako konstanta, věčná připomínka ultimátního (bergmanovského) tématu. Smrt jako rocková hvězda podávající si ruce s „chtivými“ diváky v první řadě je sama o sobě docela vtipná, od Bergmana ovšem poměrně vzdálená. Je to trochu gambler a hráč, ovšem o dost méně ambivalentní než v Sedmé pečeti. Vystupuje ve slunečních brýlích a s kytarou, za jejíhož doprovodu nakonec vždycky uhladí drama písní. Doprovází na ni řadu zpívaných předělů, během nichž zazní odlehčující populární písně s tématikou „konců“, jaksi na první dobrou komentující právě proběhlou situaci – od melancholické verze Svěrákova a Uhlířova Severního větru přes Na kameni kámen bratří Nedvědů až po Maluj zase obrázky Hany Zagorové. Nabízí se interpretace, že my Češi takhle nesmlouvavě a do hloubky jít neumíme, že nám to není vlastní. Absurdní kontrast překvapí, ale s celkem se až nepochopitelně tluče.

Jemným shazováním a stylizací místy až ke groteskní expresivitě se vyznačují i – především některé – herecké kreace. Přenést na diváka onu „hrůzu pod povrchem“ se daří jen střídavě. Hojně se využívají nepřirozené grimasy, vyjadřující skutečný pocit za fasádou nošené masky. Obličeje, jejichž výrazových nuancí si Bergman všímá detailními záběry kamery, se v představení dostávají do popředí opakováním křečovitého zamrzlého výrazu strnulé hrůzy, němého výkřiku. Je to výkladově nasnadě a srozumitelné, ale emočně vlastně nepůsobivé, často až ornamentální.

Duševní rozpoložení se promítá i do nepřirozeně se svíjejících těl – především Jakub Žáček to v postavě Johana ze Scén z manželského života, jejíž šaškovitost a nepevnost se snaží takto demaskovat, neustálým klácením, vykloubováním a celkovou hadovitostí až příliš překlápí do legrace. Vygradované finále manželského scházení, rozcházení, přitahování i odpuzování, které režie převádí do fyzické akce, a v němž Žáčkovi sekunduje Petra Bučková, ovšem patří k tomu nejlepšímu, co Persony nabízí. V hutné zkratce se tu promítá téma celé inscenace: nelítostnost obnažených mezilidských vztahů, v nichž spolu lidé neumí žít, ale ani je opustit, a tak si alespoň ubližují. Manželskou grotesku plnou krve (ale i radostné vášně!) ve své působivosti předčí jenom scéna zhušťující děj a atmosféru filmu Persona, a to především díky výtečné Janě Plodkové, která postavě ošetřovatelky Almy, protipólu, soupeřce či snad alter-egu slavné herečky (Magdaléna Sidonová), o niž pečuje, vtiskla cosi vskutku bergmanovského. Nepostrádá tajemství, tušené temné stránky, neustále se pohybuje na hranici křehkosti a krutosti, je tu patrné i latentní, ale ani na moment okaté šílenství či spíše rozpad vědomí a tím i snížená schopnost rozlišovat mezi skutečností a představami. Tady byl cítit opravdový horor „zvnitřku“ a nebylo k tomu potřeba skoro nic, jen dvě stejně oděné, zrcadlící se ženy, občas oblečené v jediném svetru. Byl to nejzřetelněji „nejvíc Bergman“.

Což ovšem části diváků, kteří filmové předobrazy nemusí znát a budou dílo vnímat nezatíženě, může být úplně jedno. Ti ostatní se jich ovšem nezbaví – s aluzemi a přenášením do originálů může u jedněch vyvstávat pocit nedostatečnosti inscenace co se týče hloubky a ambivalence zobrazovaných témat, u jiných radost ze srovnávání a z překvapivě řešených známých situací – a nejspíš i obojí zároveň. Věčná škoda, že člověk nemůže na vlastní kůži vyzkoušet oba divácké pohledy.

Divadlo Na Zábradlí, Praha – Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony

Překlad: Zbyněk Černík a Dagmar Hartlová, režie a výběr hudby: Jan Mikulášek, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Marek Cpin.

Premiéry 6., 7. a 9. prosince 2018 v Divadle Na Zábradlí.