Návrat popové monokultury? Rapper Drake je hvězdou éry streamovacích služeb

Když si poslední letošní červnový víkend otevřeli uživatelé streamovací služby Spotify přehrávače, byli nejspíš překvapeni, že na ně z „obalů“ všech kurátorovaných playlistů vykukuje kanadský rapper Drake. Jeho obličej poněkud bizarně zdobil i seznamy tanečních písní, gospelových hitů nebo jeden nazvaný Ambient Chill. Některé uživatele invazivní kampaň k Drakeově nové desce Scorpion naštvala. Po Spotify žádali vrácení měsíčního předplatného. Média pak kampaň srovnávala s „útokem“ desky U2 Songs of Innocence, kterou firma Apple před čtyřmi lety nahrála všem uživatelům – k malé radosti mnohých z nich – do jejich sbírek v iTunes.

Z marketingového hlediska šlo o logické spojení: největší streamovací služba pomohla nejpopulárnějšímu rapperovi současnosti s propagací jeho nového dvojalba, a i díky této masivní kampani zlomil Drake hned několik rekordů. Ty spojené s přehráváním hudby na internetu se ustanovily teprve nedávno, s jinými však tento Kanaďan přepisoval historii. Třeba když dostal do první stovky amerického žebříčku všech pětadvacet skladeb nové desky (a k tomu ještě dvě skladby další), přičemž v první desítce jich skončilo hned sedm, čímž překonal rekord Beatles ze šedesátých let. V celkovém počtu hitů, které dostal během své kariéry do první stovky, už přeskočil Michaela Jacksona v tabulce žebříčkově nejúspěšnějších mužských interpretů.

Způsoby konzumace hudby dnes a z časů Beatles nebo Jacksona jdou samozřejmě těžko srovnávat. Mít dnes hit je o něco snazší než v šedesátých letech a srovnání počtů prodaných fyzických nosičů a streamování (i přes složité přepočty) rovněž pokulhává. Drakeovy úspěchy to ovšem neumenšuje. Jeho hitová dekáda od EP desky So Far Gone z února 2009 je pozoruhodná.

Už to, že si troufneme Drakea, hvězdu nulté dekády, řadit k největším postavám historie popu, je samo o sobě překvapivé. A donedávna vlastně i nepředstavitelné. Když se v polovině nulté dekády přesunula distribuce hudby na internet, vypadalo to, že pop, jak ho známe, je už mrtvý a čeká nás éra roztříštěného vkusu. Megahvězdy, které by mohly dominovat celému konzumentskému spektru, tvrdilo se, jsou definitivně pryč, protože už nejsou informační kanály, které by je mohly vyrobit. Obdobně se argumentovalo, že se vypařila moc velkých nahrávacích společností, které by vyprodukovaly megahvězdy; klesala čísla nejprodávanějších desek. Zdálo se, že už nikdy nepřijdou další Beatles nebo Michael Jackson. Hierarchii monokultury s pyramidovou strukturou nahradilo nekonečné moře možností.

Jenže pak přišla jistá slečna z Velké Británie a zamávala těmito raně internetovými představami. Jmenovala se Adele a její desku 21 si v roce 2011 koupilo 31 milionů lidí. I v době ekonomické recese a pokračující krize hudebního průmyslu, kdy byl pro většinu muzikantů problém dosáhnout na platinové ocenění udělující se (v USA) za jeden milion prodaných kusů, se deska Adele dokonce dostala mezi čtyřicet nejprodávanějších desek historie. Zázrak? Trochu ano, ale britská zpěvačka dokázala mobilizovat tu část posluchačů, která z konzumace popu předtím vypadla – starší publikum, které nemá problémy dávat peníze za fyzické nosiče. Zároveň si obvykle kupují pouze několik desek ročně, takže na nich těžko postavit celý průmysl. Pro pár hvězd to ovšem je schůdný model existence – Adele se ostatně svému publiku nepodbízí, klidně si vydá desku a zmizí na několik let, aniž by to její slávě nějak ublížilo.

Drake je trochu jiný příklad. Jeho vliv se rozpíná v krajinách současného hip hopu a R&B, případně jamajského dancehallu. A jeho dominance se zakládá na nadprodukci a zahlcení všech dostupných kanálů. Od konce minulé dekády prakticky nezmizel z amerického žebříčku a z rotace rádií. Chrlí nové singly, albové projekty či remixy – skladby málo známých regionálních rapperů, k nimž přidá svůj verš, případně se objeví ve videu. Desku vydává pravidelně jednou za rok a ty poslední tři měly přes dvacet položek – protože čím víc skladeb, tím víc přehrání a tím větší výdělek pro muzikanty. Tento trend poslední rok zrodil alba jako Culture II od Migos nebo SR3MM od hiphopového dua Rae Sremmurd trvající přes sto minut. R&B zpěvák Chris Brown dokonce vloni v říjnu vydal album Heartbreak on a Full Moon, které trvá přes dvě hodiny.

Album Scorpion má tedy drtivý dopad na žebříčky. Kritika sice desku strhala jako „únavnou megalomanii“ (LA Times) nebo „sebestřednou, nesoustředěnou a nudnou“ (Consequence of Sounds), jenže co je podstatné? Že se o ní mluví! Přesně to Drake očekával a to ve Spotify chtěli. Hvězdy jsou tradičně páteří hudebního průmyslu, který dnes symbolizuje právě tato největší streamovací služba. Po dekádě a půl chaosu, v níž se řešil smysluplný model distribuce hudby, se nyní zdá, že byl nalezen: poslouchání hudby po internetu je nový mainstream, který však s sebou nese nevídané možnosti manipulace s posluchači. A také výroby (mega)hvězd.

Tím se vracíme k playlistům. Drake na obálce každého z nich je možná předzvěstí nových časů. Streamování se totiž nestalo jen náhražkou kamenné či digitální prodejny s deskami, ale může také být jakýmsi vylepšeným rádiem, které hraje uživatelům proud hudby ušitý takzvaně na míru. Nové hvězdy této nové podoby hudebního průmyslu – založeného na streamování – už možná čekají za rohem.