Nejen domácí, ale i celospolečenské peklíčko

Uhde v Zázraku v černém domě zpracoval traumatickou a tabuizovanou kapitolu z rodinné historie, kterou ovšem odhalil až v dospělosti: po odvysílání rozhlasové prvotiny Komedie s Lotem, v níž Anděl zrazuje Lota před emigrací z rozvrácené země, dostal Milan Uhde – psal se rok 1963 – dopis, z něhož se dozvěděl, že jakýsi anděl kdysi zachránil jeho matku před koncentračním táborem. Uhde toto tajemství postupně, ale nikdy ne úplně rozkryl (detaily zde ponechme stranou) a inspiroval se jím k napsání hry Velice tiché Ave, která je spíše filozofickým, až kontemplativním zamyšlením. To Zázrak v černém domě skýtá přes tragičnost odkrývané minulosti řadu tragikomických situací i kousavého slovního humoru, je více černou groteskou. Právě groteskní ráz textu je výzvou pro interprety, není snadné při závažnosti tématu vyvolat v hledišti smích, nebo ještě lépe mrazivé pousmání. V Chebu se to podařilo. Dobře fungovala i takřka detektivní zápletka, inscenace měla potřebné napětí i spád.

Ve hře vystupuje plejáda postav, z nichž každou autor vykreslil jako výrazný typ – zástupce té které skupiny porevoluční společnosti. Zásadní roli v rodinném účtování hraje Matka. To ona je strážkyní rodinného tajemství, to ona se snaží vše ututlat a udržet iluzi harmonického soužití. Jarmila Šimčíková věrohodně, civilně a bez zbytečného patosu ztvárnila zlomenou stárnoucí ženu. Uvěřitelná je i ve svém ambivalentním vztahu k Otci, na kterém je citově závislá, ale zároveň mu nikdy neodpustí letité křivdy. Nutno říci, že Jarmile Šimčíkové je jako jediné do hlediště perfektně rozumět.

Západočeské divadlo v Chebu – Milan Uhde: Zázrak v černém domě. Pavel Marek (Otec), Jarmila Šimčíková (Matka), foto: Michal Mráka

Právě Otec (Pavel Marek) je patrně nejgrotesknější postavou dramatu. Despota, který se stylizuje do věčného zachránce a údržbáře domu, týrá pod záminkou stáří své okolí předstíranou hluchotou a zmateností. Přestože je ve svém počínání komický, mají z něj manželka a děti strach. Aby byl tento paradox uvěřitelný, prospělo by výkladu méně doslovnosti. Ostatně doslovnost je jednou z mála slabin jinak kvalitní inscenace. Je navíc podpořena kostýmy a parukami, které napovídají divákovi, kam si má postavu zařadit: bývalý disident Dušan (David Beneš) v nemožném šedém obleku, jeho taktní a praktická manželka Viťka (Vladimíra Vítová) v přírodním lněném oblečku, druhý ze synů, nomenklaturní kádr Ivan (Michal Švarc) ve značkovém triku a se zlatým řetězem na krku a jeho stejně nevkusná žena Taťána (Pavla Janiššová). Výkladu této postavy je černobílé vidění nejvíce na obtíž – podána je jako primitivní barbie, ačkoliv se nakonec zachová nejracionálněji. S rolí maniodepresivní Šárky, další ze sourozenců, si výborně poradila Radmila Urbanová. Ani v exaltovaných projevech šílenství nesklouzla do trapnosti, naopak až s děsivou věrností zobrazila psychicky nemocného člověka. Hrou jako takřka němý svědek prochází kutilský Soused (Jindřich Skopec), jednou s kosou, jindy s vodovodní baterií v ruce. Je někým, kdo dlouhá léta rodinu pozoruje a snad v její historii sehrál i nějakou roli…

Zázrak v černém domě je zralým dílem Milana Uhdeho. Bilancuje v něm nejen rodinnou historii. Domácí peklíčko odráží celospolečenský problém, trauma způsobené pohnutými dějinami 20. století a – zcela zásadně – neschopnost se s ním vyrovnat, pojmenovat některé události i s jejich viníky. Děj je zasazen do devadesátých let, tedy do klíčové doby, která měla být odrazovým můstkem do demokracie. Jak se nám tento start povedl? I takové úvahy může zhlédnutí Zázraku v černém domě v roce 2018 vyprovokovat.

Autorka je publicistka

Západočeské divadlo v Chebu – Milan Uhde: Zázrak v černém domě

Režie: David Šiktanc, dramaturgie: Martina Pokorná, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Juliána Kvíčalová, hudba: Michal Vejskal. Hrají: Pavel Marek, Jarmila Šimčíková, Radmila Urbanová, David Beneš, Vladimíra Vítová, Michal Švarc, Pavla Janiššová, Jindřich Skopec.

Premiéra 26. května 2018.