Nespoutaná komiksová dobrodružství vášně, krve a fatalismu

V podstatě jde o pouhou řečnickou otázku: Kdo je největším hrdinou žánru fantasy? Přece Conan z Cimmerie, „černovlasý a zachmuřený, s mečem v pěsti, zloděj, pobuda a rváč, který choval v srdci velké smutky, sny a radosti“. Poprvé se objevil roku 1932, v prosincovém čísle pulpového magazínu Weird Tales, konkrétně v povídce Meč s fénixem. Její autor, Texasan Robert E. Howard, nakonec až do své předčasné smrti v roce 1936 napsal jednadvacet conanovských příběhů (česky vyšly ve třech svazcích v nakladatelství Aurora v letech 2007–2009). Po jeho smrti se dotyčné postavy chopila řada následovníků, pronikla do filmu, komiksu i videoher.

Conanovské příběhy jsou prototypem subžánru zvaného meč a magie, nebo též takzvané hrdinské fantasy – jsou jejím vzorem, ale také úhelným kamenem, od něhož se odvíjí žánrová evoluce, ale i revoluce, jak dokazují vyloženě anticonanovské příběhy Angličana Michaela Moorcocka či ironické poznámky Poláka Andrzeje Sapkowského, autora populárního Zaklínače. Silnou stopu Conan zanechal rovněž v české fantastice, do níž pronikl díky překladateli Janu Kantůrkovi a Klubu Julese Verna v osmdesátých letech minulého století. Minimálně v devadesátých letech patřilo k bontonu českého spisovatele fantasy napsat si „svého Conana“ – vzpomeňme autory jako Leonard Medek, Jaroslav Mostecký či Jiří Kulhánek.

V posledních letech zájem o nové conanovské příběhy relativně opadl, což je logické. Howardův odkaz byl rozmělněn, často došlo k zásadním posunům. Neznamená to však, že by opadl zájem o Conana jako takového. Trendem nyní je spíše snaha nově zprostředkovat původní příběhy a jejich étos. A právě o to se snaží i francouzské komiksové nakladatelství Glénat. To si práci s ikonou meče a magie vyzkoušelo na komiksové verzi Moorcockova Elrika z Melniboné. Byla ohlášena adaptace dvanácti Howardových příběhů (s největší pravděpodobností však toto číslo nebude konečné); každou dostane na starost jiný tvůrčí tým. Na rozdíl od amerických komiksů, kde se o conanovská práva přetahují společnosti Dark Horse a Marvel, Francouzi odmítají sjednocující vizuální podobu hrdiny a jednotlivé příběhy jsou osobitými a jedinečnými poctami legendární postavě. A podobně jako se francouzští tvůrci snažili vystihnout Conanovu podstatu, respektoval český překlad Richarda Podaného kongeniální práci letos zesnulého Jana Kantůrka, jehož místy doslovně cituje.

Sladká odměna ho nemine

Úvodní svazek, nazvaný jednoduše Conan z Cimmerie – svazek 1, obsahuje příběhy Černý kolos (poprvé publikováno ve Weird Tales 6/1933), Královna černého pobřeží (5/1934) a Za Černou řekou (5–6/1935). Každý z příběhů přitom vyzdvihuje jinou rovinu conanovského mýtu.

Černý kolos je příběhem střetu mladičké princezny Yasmeli čelící invazi čarodějného sjednotitele pouštních kmenů. Pod vlivem věštby princezna svěří velení své armády do rukou náhodného cizince, jímž je právě Conan. Pro ságu je důležité, že z pobudy a zloděje se stává muž inspirující ostatní a schopný velet (příběhy o Conanovi nevznikaly chronologicky, takže čtenáři už v té době věděli, že se stane králem).

Tvůrci Vincent Brugeas a Ronan Toulhoat excelují ve velkolepých bitevních scénách, ale také v mixování přítomnosti s minulostí. Když v prologu prochází zloděj Shevatas opuštěným městem, prolíná se v obrázcích černobílá kresba, zachycující děje minulé, a barevná, sloužící k znázornění přítomnosti. Zcela jiné barevné tónování autoři volí pro scény, v nichž čaroděj jako noční můra sužuje svou vyvolenou oběť.

Z hlediska vyprávění se tento komiks uchyluje k minimálním zjednodušením (okolnosti věštby) či naopak k rozvedení některých scén (Conanovo zjištění, kdo je ve skutečnosti jeho protivníkem). Jedná se zkrátka o příběh, jenž má nejblíž k tradiční dobrodružné próze a zároveň je nejdůslednějším přepisem zdrojového textu. Silný hrdina, přirozeně inteligentní a charismatický, stráží čest a život dívky v nesnázích. Conanovi se dostane té nejsladší odměny přesně v tom duchu, pro nějž se o hrdinské fantasy často hovoří jako o žánru pubertálních tužeb. K tomu jen tolik, že u Howarda šlo o úlitbu dobovým požadavkům editorů na „přitažlivost“ textu – v původní povídce je totiž erotická linie jednoznačně přílepkem a větší prostor dostává étos vznešeného divocha, případně válečníka, nesoucího odpovědnost za druhé. Komiks závěrečné princeznino oddání se barbarovi připravuje lépe než originál, když zdůrazňuje sexuální podtext Yasmeliných nočních můr. Přesto v kontextu prvního svazku běží o nejslabší příběh: pobaví, ale nenadchne.

Krvavá romantika

Následující Královna černého pobřeží je naopak vrcholem knihy. Podle amerického odborníka na fantasy a sci-fi Everetta F. Bleilera se jedná o dost možná nejlepší conanovský příběh. Zakládá se totiž i na jiné emoci, než jsou pro žánr obligátní chtíč, chtivost či zuřivost. Howard se zde sice nevyhnul několika svým oblíbeným trikům, například převyprávění zásadní historické informace o rase degenerovaných polobohů prostřednictvím snové vize, ale podařilo se mu vystavět fascinující příběh plný akce a tajemství. Především ovšem vášně a tragiky.

Conan se zde setkává se svou osudovou láskou, pirátkou Belit. Společně drancují pobřeží černých království a osud je dostihne v zapomenutém městě kdesi v džungli. Působivost příběhu a jednotlivých scén – od prvního setkání obou milenců po závěrečný vikinský pohřeb – dokládá i skutečnost, že motiv milenky vracející se zpoza smrti převzal i slavný snímek Johna Milliuse Barbar Conan (v celém filmu se přitom jedná o nejpodrobněji převzatý motiv).

Kresba Pierra Alaryho je tady v mnoha pasážích mnohem bližší karikatuře či jakémusi dětskému pastiši Mika Mignoly, ale ve správné chvíli se vytasí s dechberoucí scenérií (Belitina loď připlouvá do opuštěného města) či nabídne scénu s mnohem silnějším erotickým nábojem, než je explicitní nahota v Černém kolosu. Především znázornění Belitina tance je oslavou figurální kresby, která se v nejmenším nemusí snažit o realismus, aby působila živě a hlavně živelně.

Zajímavé je i rozhodnutí scenáristy Jeana-Davida Morvana vyprávět příběh v první osobě. Pro conanovky naprosto nezvyklý prvek má svou logiku: Královna je nejniternější povídkou, jakou Howard napsal. Na jejím začátku se Conan vyzpovídá ze svého odporu k civilizaci a jejímu pokrytectví, aby se následně naplno oddal své životní filozofii: „Myslím si tohle – jestli je život sen, svět snů je pro mě skutečností. Žiju, hoří ve mně život, miluji, bojuji, pak jsem spokojen.“

Došlo i na další změny. Kvůli dramatičnosti a efektnosti je kupříkladu změněn úvodní Cimmeřanův útěk před palácovou gardou. V povídce docválá na molo a sám přeskočí na odplouvající loď. V komiksové verzi se vrhne i s koněm z útesu, a zatímco oř klesá ke dnu plnému koster, Conan plave ku svobodě…

Barbarství versus divošství

Poslední povídka úvodního svazku je výpovědí o Howardově fatalismu a „teorii dějin“. Conan, tentokrát zachycený jako skutečně děsivý, ve svých proporcích a tvrdosti až nelidský přízrak pohybující se džunglí piktské divočiny, slouží coby žoldák na území, které království Aquilonie teprve nedávno vyrvalo divochům. V podstatě běží o Howardovu variaci na Posledního Mohykána, ovšem mnohem násilnější a depresivnější. Zápletka se točí kolem zneuctěného piktského šamana, který v rámci své vendety sjednotí kmeny a podnikne vyhlazovací tažení nejen proti vojákům, nýbrž především proti osadníkům, ženám a dětem.

Conan zde nepůsobí jako hrdina. Má za úkol šamana vyhledat a zabít, jakkoliv. Divocha, který se vzdal jakéhokoliv lidství, se tedy vydává zavraždit barbar, který opovrhuje civilizací, pro Pikty má pochopení (ale žold bere od jejich protivníků) a coby patnáctiletý byl sám členem krví opilé hordy, která vyvraždila jinou podobnou kolonii. I když nakonec šamana Conan skutečně porazí, masakr se podaří pouze omezit a kolonie je ztracena. Protože: „Divošství je přirozeným stavem lidstva. Civilizace je nepřirozená. Je to jen momentální shoda okolností a souhra náhod. Divošství a divochům však bude patřit konečné vítězství.“

Krutost a bezvýchodnost původní povídky je v komiksu podtržena laděním do odstínů černé a zelené, kdy se Conan džunglí pohybuje jako tygr, k němuž je často přirovnáván. Spíše zvíře než člověk – podobně jako Piktové a monstrózní avatáři šíleného šamana. Umírá se zde hodně a rychle, padni komu padni. Pro přežití je třeba odhodit nátěr civilizace a spoléhat se výhradně na instinkty. Za Černou řekou připomíná, že číst Howarda často nebylo a není nic příjemného: v mnoha jeho textech se vznáší vědomí neodvratného konce a toho, že sebevětší hrdinské skutky nakonec nezastaví věčný koloběh vzestupů a pádů civilizací a ras. Právě motiv piktského národa, více a více degenerujícího, ostatně pronikl i do jiných jeho povídkových cyklů.

Mnohé Howardovy příběhy jsou příběhem takového pádu. Rozhodně se nejedná o laciný eskapismus, za nějž bývají označovány. Conanovské povídky, zrozené z atmosféry nejistoty velké hospodářské krize, dozvuků éry Divokého západu (Howard mimochodem psal výborné westernové povídky) i ze vzrušení z rozšiřujícího se dobového povědomí o starověkých kulturách a říších, jsou fascinující tím, jak poselství podvratné pro tehdejší i dnešní konzumní společnost dokázaly zakomponovat do ryze dobrodružných příběhů. I dnes udivují vizualitou a dravostí. Tedy kvalitami, které staví hrdě na odiv i aktuální komiksové adaptace, aniž by se snažily obrousit hrany, jak se to často děje u zmíněných komiksů amerických.

Jedna za tří verzí obálky, které Argo připravilo u vydání prvního svazku komiksového Conana, repro: Argo

Robert Erwin Howard: Conan z Cimmerie. Svazek I.

Adaptace povídek: Jean-David Morvan, Vincent Brugeas, Mathieu Gabella. Ilustrace: Pierre Alary, Ronan Toulhoat, Anthony Jean. Přeložil Richard Podaný s přihlédnutím k překladům Jana Kantůrka. Argo, Praha 2018, 184 stran, doporučená cena 598 korun.