Nový film Jany Počtové: Modelů lásky je dnes hodně, ale spokojenosti sotva

V úvodu Šťastně až na věky režisérka v krátkých, zhruba minutových „představovačkách“ uvede na scénu protagonisty filmu a také jejich příslušný model lásky. Tedy: Andy / Matějčík / Fró – vztah polyamorní; Kristýna / Mirek – vztah monogamní; Mirka – vztah hledá; Sandy / Šárka – vztah otevřený; Dagmar – vztah milenecký. Tyto linie Počtová v následném vyprávění průběžně střídá, a to nikoliv v zahajovacím pořadí. Zda je v daném sledu kromě chronologie přítomen nějaký klíč, to jsem nevypozoroval, možná se autorka při skladbě celku řídila především pocitem. Každopádně vyprávění běží přirozeně, v dobrém slova smyslu nenápadně. Nejsou zde střihy a přesmyky, jež by působily násilně nebo by vzájemně vytvářely ironické kontrapozice. Takhle Jana Počtová (* 1980) neuvažuje a nepostupuje. Je vnímavou pozorovatelkou, která nesoudí, „pouze“ se vyptává (ale některé ze záběrů, na nichž je sama v obraze, mi přijdou zbytné, mírně sebeprezentační). I když: Mirce, která pálí fotografie ze své minulosti a nakonec na oheň přihodí i své svatební šaty, režisérka asistuje, nicméně není to „vachkovské“ invazivní vstupování do dění.

Šťastně až na věky lze označit za soft časosběrný dokument. Počtová jej průběžně natáčela tři roky. A za tu dobu se toho u jednotlivých protagonistů odehrálo požehnaně. Respektive: divák si nad filmem může uvědomit, že tři roky mohou být dostatečnou dobou na to, aby se v soukromém životě udály zásadní skutečnosti a současně dostatečně velkým časovým úsekem na to, aby se obnažily vzorce, v nichž lidé fungují. Když procházíme svou vlastní každodenností, většinou nám to tak nepřijde, ale když jiné lidi a jejich posuny pozorujeme na plátně či na obrazovce v komprimované podobě, může nás onen tah a pohyb až zaskočit a vést k přehodnocování toho, jak na svůj vlastní životaběh nahlížíme, jak s ním zacházíme.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

„Čistě“ filmařsky je Šťastně až na věky dílem v podstatě konzervativním, tradicionalistickým a služebným – žádnými filmovými prostředky na sebe neupozorňuje, motorem tu jsou vytyčené téma a observace v terénu. Poetika Počtové má z domácí provenience asi nejblíž k časosběrné tvorbě Heleny Třeštíkové, ovšem s tím rozdílem, že o třicet let starší kolegyně a „klasička“ nechává více pracovat čas, kdežto Počtová soustředěněji pracuje na vytyčeném tématu, které ztvárňuje na paralelně sledovaných postavách. A jako má Třeštíková v některých svých filmech přítomny okamžiky mimořádné autenticity, kdy snímaný člověk přestává vnímat kameru a není s to potlačit své rozpoložení (většinou nic neříká, „jen“ kamsi hledí, hlavou se mu cosi honí, je esenciálně vystaven nahotě života a peklíčku soužití), tak obdobné mimoběžně výstižné záběry jsou přítomny u Počtové. Jednou takovou chvílí je vzájemná distance „volnovztahové“ dvojice Šárky a Sandyho, kdy oba sedí na zahradě, odvráceni od sebe, každý z nich je tu sám pro sebe, se svou jinakostí. Další takové okamžiky se dají vysledovat v sekvencích o polyamorní trojici Andy / Matějčík / Fró – sice tu všichni tři (ona, on a on/to – Fró se definuje jako trans) demonstrují polyamorní přejícnost, ale jejich znejistělé pohledy naznačují, že jedna věc jsou slovní deklarace a druhou reálné pocity. Tehdy je snímek Šťastně až na věky nejzajímavější.

Vztah monogamní. Kristýna a Mirek. Záběr z filmu Jany Počtové Šťastně až na věky, foto: Bontonfilm

Tím se od řemeslných stránek věci dostáváme k tomu, jaký sociální a kulturní obraz novinka Jany Počtové předkládá. Zastoupený kvintet vztahových modelů samozřejmě není jednak vyčerpávající, protože variant, jak být spolu, je dnes rozhodně víc než pět, jednak „dva a půl“ z těch pěti zastoupených vztahů jsou víceméně „tradiční“. Mezi takové můžeme řadit Mirku, která vztah hledá, ale i Dagmar, která je dlouhodobě milenkou ženatého muže. Kdesi „napůl“ se nacházejí Kristýna s Mirkem, jejichž vztah je sice označen za monogamní, také jej stvrdil církevní sňatek, jenže Kristýna už má potomka z předchozího vztahu, takže to není naprosto příkladná katolická svátost manželství.

U všech pěti kazuistik si je možné všimnout, jak vztah nikdo ze zúčastněných „neumí“, jak jsou jejich představy a doufání nezřídka iluzorní i naivní. Není tomu tak proto, že by protagonisté byli vztahově nedostateční, nýbrž proto, že jsou naopak zcela normální, chce se říct přímo průměrní. Z odstupu těch, kteří se na jejich bolístky a zápasy dívají z bezpečného diváckého odstupu, dobře vidíme to, co sami ve svých osobních životech zdaleka ne vždy jsme s to přijmout: totiž, že vztah obnáší permanentní a mnohdy bolestné učení se za pochodu. Jen u nevelkého počtu procent soudobých svazků lze tvrdit, že aktéři mají zcela jasno jak „teoreticky“, tak „prakticky“. Polyamorní trio Andy / Matějčík / Fró zprvu vyhlíží idylicky, avšak Andy ze vztahu téměř úplně vytlačí Fró, neboť chce mít s Matějčíkem dítě; hodlá žít pouze s ním, a také toho s cílevědomou zaťatostí dosáhne. Volnomyšlenkáři Sandy a Šárka sice nebrání tomu druhému mít někoho dalšího, ale nejedou v tom rovnocenně. Sandyho začne Šárčina věčná zamilovanost štvát, on sám už vedlejší vztahy nevyhledává a v zásadě čeká, až to partnerku rovněž přejde. Vyústění tohoto experimentování, které režisérka zvolila za finále Šťastně až na věky, tady prozrazovat nebudeme, ale jeho napohled optimistický tón bude divák nejspíš vnímat jako velmi nezaručený, neboť v předchozích pasážích filmu sledoval kluzkost Sandyho a Šárčina vztahového balancování.

Vztah polyamorní. Matějčík & Andy + potomek při natáčení filmu Jany Počtové Šťastně až na věky, foto: Bontonfilm

Mirka, kterou opustil manžel s o patnáct mladší ženou, se zas a znova topí v internetových chatech a seznamkách, absolvuje několik desítek schůzek a projde několika pseudovztahy. Když už neví, jak dál, zajde ke kartářce, neboť u jednoho muže získala naději, že teď by to mohlo klapnout, že tentokrát by to mohlo být něco opravdového, po čem ona tak touží. Znovu však dojde k vystřízlivění. Jak u Mirky, tak u Dagmar filmařka z pochopitelných důvodů neukáže jejich mužské protějšky, ale ve zbylých třech vztazích působí muži, tedy alespoň před kamerou, jako ti pasivnější, zamlklejší, neodhodlanější. Nechci Šťastně až na věky označit za film feministický, nicméně určitou zprávu o stavu současného mužství snímek podává.

Základním pocitem z filmu Jany Počtové je pro mě vratkost. Jeví se být skoro všudypřítomná. Pravděpodobně je tak rozšířená proto, že se lidem v našem liberálním civilizačním prostoru nyní nabízí historicky bezprecedentní množství variant, jak vztah pojmout. V tomto punktu tedy Šťastně až na věky asi docela úspěšně vystihuje ducha přítomné doby.

Plakát k filmu, repro: Bontonfilm