„Zažíváme kulturní válku. Pro náročné snímky není dobrá doba,“ říká americký queer filmař Rhys Ernst

S filmařem Rhysem Ernstem jsem se poprvé potkal, když v roce 2016 otevřel v rámci queer festivalu Mezipatra výstavu Relationship. Fotografický soubor vznikl jako deník milostného vztahu mezi Ernstem a jeho partnerkou Zackary Drucker, který zachycuje jak jejich vztah, tak společnou hormonální tranzici. Relationship byl také vybrán na přehlídku současného umění Whitney Biennial. Tehdy se Ernst podílel (jako producent) na seriálu Transparent, který téma trans osob otevřel širší veřejnosti. Na letošní ročník Mezipater se Ernst vrátil se svým prvním celovečerním filmem Adam o teenagerovi, který se kvůli dívce zaplete do lži o své trans identitě a při horečnaté letní romanci nahlédne do queer světa.

Přestože Adam sklidil v lednu na festivalu Sundance ovace, o radostné odpočítávání letní premiéry připravila Rhyse Ernsta vlna onlinových protestů pod hashtagem #BoycottAdam. Nařčení z transfobie a queerfobie, virální pohoršení nad filmem, který tehdy ještě nebyl v kinech a stohy urážek zaplavily sociální sítě. Internetová queer komunita neocenila pokus otočit naruby mainstreamem omílaný stereotyp „muže podvodně převlečeného za ženu”. „Ano, jsme pod útokem, ale to neznamená, že nemůžeme dělat složité věci,” říká Ernst zpoza průhledné konvičky v kavárně Lucerna. „Adam nabourává to, co je v queer scenáristice přijatelné. A lidé jsou z toho nervózní.“

Ernsta mi bylo líto – ne proto, že by jeho film nešlo kritizovat, ale protože tweety o lidském odpadu si tenhle muž obklopený aurou vřelosti a upřímnosti nezaslouží. I proto jsem v rozhovoru zachoval tykání – podlehnout kouzlu Rhyse Ernsta jde snadno. O kontroverzích okolo Adama jsme se nakonec nebavili tolik, jako spíš o limitech queer filmového vyprávění, o pozitivním zpochybňování maskulinity nebo rozdílech mezi mladší a starší trans generací.

Krátká vysvětlivka: následně používaný termín cisgender/cis označuje člověka, jehož gender se shoduje s tím, který mu byl přiřazený po narození (třeba mě – jsem cis, protože mě od mala považují za muže a jako muž se – většinou – cítím). Trans/transgender je pak ten, kdo cítí nesoulad mezi svým genderem a společností mu přiřčenou rolí. Někteří trans lidé pak podstupují tranzici, jejímž cílem je tento nesoulad vyřešit. Ta může, ale nemusí být medicínská. Pro podrobnější info a slovníček můžete navštívit web české trans neziskovky Trans*parent.

Film Adam lze ve čtvrtek 14. listopadu od 20:30 v pražském kině Světozor a  pak také 19. listopadu na brněnském zakončení festivalu Mezipatra.

Když jsme se potkali před třemi lety, bavili jsme se o probíhajícím zlomu ve vnímání trans témat. Bylo to krátce poté, co se herečka Laverne Cox objevila jako první trans osoba na obálce časopisu The Atlantic. Jak se to má dnes? Opravdu průlom proběhl, respektive probíhá? Už tehdy ho někteří totiž zpochybňovali…

 Řeknu to metaforou: jakoby tehdy zazněl zvon, jehož ozvěna bude už pořád slyšet. Trans tématika se začala ve velkém dostávat do veřejných diskuzí, a to pokračuje. Pro mě to tehdy byl začátek kontinuální, širší aktivistické snahy. To nadále platí. Zároveň jsme spolu mluvili těsně před americkými prezidentskými volbami, které všechno změnily. Od zvolení Trumpa trans lidé zažívají novou vlnu odporu.

Máš na mysli Trumpovo nařízení, které zakazuje trans lidem sloužit v armádě nebo jeho plány na omezení antidiskriminačních zákonů?

 Taky, ale je to obecná nevole národoveckých, bílých konzervativců vůči jakékoliv snaze o sociální pokrok. Trans témata se stala svého druhu hromosvodem jejich odporu k liberalismu. Třeba diskuze okolo záchodů a jejich rozdělení na dva gendery se začala používat jako konzervativní strašák. Boji za práva trans osob Trumpova Amerika dost škodí.

Na Mezipatrech jsi uvedl svůj první celovečerní film Adam. Dramatická komedie se nejen odehrává v queer prostředí, ale štáb do nebývalé míry tvořili právě trans lidé. Jakoby tu existovaly dva světy…

Určitě. V některých bublinách, městech, skupinách, v uzavřených komunitách se situace hodně zlepšila. Ale jinde je tomu právě naopak. Lidé jsou rozdělení, nemají ani přístup ke stejným faktům. Celé je to hodně zmatené.

Záběr z filmu Adam. Pětadevadesátiminutová komedie vznikla podle knihy Ariela Schraga, který napsal i scénář k tomuto snímku, foto: Mezipatra

Ovlivňuje taková situace tvůj profesní život?

 Když dnes vytvoříte dílo, které se týká queer politiky, musíte se připravit na to, že bude na veřejnosti do detailu a ze všech stran rozebíráno. Potenciál vášnivých diskuzí a kontroverzí má prakticky cokoliv, v čem se queer problematika objevuje. Nacházíme se totiž uprostřed velké kulturní války ovlivňující vše ostatní. Pozoruji sebeobrannou tendenci dívat se na věci černobíle: lidé jsou tak buďto velmi defenzivní, anebo naopak prudce útoční. Hodně lidí se cítí nejistě, mají pocit, že se nacházejí pod tlakem, ba útokem – a v jistém smyslu je to pravda. Pro umění taková situace není příznivá.

Ano, když jsem si pročítal kritiky na Adama, přišlo mi, že se v nich často zmiňuje role umění. Autorka jedné z nich se třeba ptá: „Proč takový film vůbec natočili? Jaký má smysl?” Mně přijde takové hledání pragmatické funkce uměleckého díla divné. Musí být každý queer nebo trans film aktivistický?

 Právě! Je slyšet volání po pozitivních dílech stvrzujících existenci queer osob. Existuje tlak, abychom dělali věci, díky nimž se lidé budou cítit dobře. Sami se totiž cítí ohroženě, jsou naštvaní, protože jim Trump bere práva. Lidé mají od trans médií konkrétní očekávání, touží, aby fungovala tak trochu jako neziskovky, aby dělala sociální práci. A aby trans umění ukazovalo, že jsou právoplatnou součástí společnosti. Chápu tu potřebu, ale svou roli trans režiséra takhle nevidím. Aktivisté a umělci se snaží každý o něco jiného, občas se sice potkávají, ale nemusí. Když se podíváte na historii queer kinematografie, tak sice „sluníčkové“ momenty najdete, avšak její valná většina provokuje a zpochybňuje pořádky. Když Adama srovnáte s jinými queer filmy, moc provokativní není. Dnes však není ideální doba pro tvorbu náročných snímků. Tak trochu se snažím říct: Ano, nacházíme se pod tlakem, ale to neznamená, že nemůžeme dělat složité věci. Že je něco komplikované, to přece automaticky neznamená, že jde o útok na trans nebo queer práva. Takový výklad věci jen a pouze znepřehledňuje.

Coby cis muž jsem v Adamovi vnímal jako velké téma maskulinitu, její dekonstrukci. Nakolik je to pro tebe důležité téma?

Jde o to, že hlavní hrdina Adam si postupně uvědomuje, jak je tradiční, toxická, cisgender maskulinita prázdná. A v jednu chvíli se z ní musí vymanit, svému machistickému kamarádovi Bradovi navzdory. Podle mě má Adam pozitivní, velmi humanistické poselství. Ukazuje, doufám, možnou budoucnost maskulinity, pozitivní pojetí genderových rolí. Adam se ve filmu například učí, jak být mužem od trans muže, který se pak stane jeho nejlepším kamarádem.

Záběr z filmu Adam. Pětadevadesátiminutová komedie vznikla podle knihy Ariela Schraga, který napsal i scénář k tomuto snímku, foto: Mezipatra

Jak moc se tvá vlastní zkušenost s maskulinitou do Adama promítla?

Hodně. Normativní cisgender maskulinita a způsob jejího vyjadřování mě fascinuje. Kultura nás učí, že zkušenost bílého, heterosexuálního cis muže je zcela neutrální – to všichni ostatní kolem nich hrají genderové role, provádějí genderovou performanci. Jde o špatný pohled, neboť maskulinita je úplně stejnou měrou konstruovaná a performativní. Ve filmu jsem se proto zaměřil na Adamův vztah k ní. On v maskulinitě vyrostl, nějak se v ní pohybuje, ale nerozumí jí a nedaří se mu dostát maskulinním nárokům. Jak být lepším člověkem a mužem, jak být sám sebou, se nakonec učí od queer a trans světa. To mi přijde krásné. Queer pohledem se dívám na Adama, cis muže zápasícího se svou identitou a přitom se inspirujícího u trans lidí.

Svět prožívá krizi maskulinity a lidé hledají její pozitivní podobu. Podle mě existuje a trans maskulinní lidé k tomu mohou hodně říct. Můj kamarád Thomas Page McBee napsal knihu Amateur, memoáry, v nichž rozebírá, jak coby trans muž začal chodit na box. Baví mě pozorovat, jak queer lidé mohou tradiční maskulinitu produktivně zpochybňovat.

Adam není dalším osobním příběhem o vyrovnávání se s trans identitou. Jaké možné způsoby trans vyprávění vůbec nabízí?

Chci se posunout, zkoušet i jiné věci, než jen coming-out příběhy a film o tranzici. Netrpělivě očekávám, jaká nová, komplikovanější díla následující kapitola trans scenáristiky přinese. Těším se, až trans osoby budou součástí narativů, jejichž hlavním tématem není trans identita. Mám zábavný příklad. V roce 1992 natočil queer režisér Tom Kalin film Swoon. Pojednává o dvou gay vrazích a je inspirovaný skutečným příběhem. Swoon je zajímavý, komplikovaný, experimentální snímek natočený z queer perspektivy a ve své době se setkal se silnými protesty. Lidé nebyli připraveni na to, že někdo vykreslí gay postavu silně negativně. Dnes, po téměř třiceti letech, může scenárista Ryan Murphy napsat seriál o sériovém vrahovi, který je zároveň gay. Už jsme si na to zvykli a nebojujeme za základní přijetí gay tématiky jako takové; objevují se gay postavy, které jsou složité a problematické. To je známka úspěchu. Jde o uvěřitelné lidské charaktery a nikoliv o pouhé nosiče určité nálepky. Co se týče trans témat, takhle daleko nejsme.

Jakoby gay sériový vrah byl v pořádku, kdežto trans ironie nebo subverze ne.

Přesně. Tím neříkám, že potřebujeme příběh o trans zabijákovi. To by nám aktuálně spíš uškodilo. Známkou pokroku však bude, až se v umění objeví komplikovanější trans postavy. Trochu se o to sám snažím. Je to ovšem podobné jako s problémem se slepicí a vejcem. Co bylo dřív? Je třeba lidem otevírat obzory skrze tvorbu, anebo čekat, až se jejich obzory otevřou, a teprve pak takovou věc natočit? Adam ve skutečnosti nic trans negativního neukazuje, nicméně nabourává to, co je v queer scenáristice přijatelné. A lidé jsou z toho nervózní.

Záběr z filmu Adam. Pětadevadesátiminutová komedie vznikla podle knihy Ariela Schraga, který napsal i scénář k tomuto snímku, foto: Mezipatra

Asi nejvýraznější trans postava v Adamovi, Adamův kamarád Ethan, není svou trans identitou nijak definovaný a dozvídáme se o ní vlastně mimochodem. Proč?

Snažil jsem se ukázat různé trans osobnosti – už proto, aby jediná postava nenesla celou váhu reprezentace. Mám tam třeba trans muže, který je mladicky zpovykaný a nerozvážný, protože to je prostě lidské. Takový přístup mi přišel důležitý, protože čím bude trans příběhů přibývat, tím bude trans reprezentace komplexnější. Osobně mě už nebaví dělat aktivistickou práci pomocí pozitivní reprezentace. V minulosti pro to byl důvod – jako trans lidé jsme byli na plátně za padouchy, vezměte si třeba Mlčení jehňátek nebo Psycho. Dnes jakoby se to obrátilo a můžeme být pouze světci a světice. Ani to není úplně lidské a uvěřitelné.

Adam se odehrává roku 2006 v New Yorku, ve čtvrti Bushwick. Sám jsi v ní v té době žil a byl součástí queer komunity. Jak moc se toho na trans aktivistické scéně od té doby změnilo? V několika rozhovorech jsi zmínil generační rozdíly.

Proměnilo se to naprosto. Někteří mladší queer lidé, kteří můj film viděli nebo o něm pouze slyšeli, v něm své současné okolí nepoznávají. Jak se v Adamovi mluví a jak v něm je queer komunita vykreslená, to považují téměř za urážlivé. Jenže tak tomu na sto procent bylo! – mluvím z vlastní zkušenosti, nadto nejsem jediný, kdo se o reálie ve filmu staral. Queer roky jsou jako roky psí, takže všechno se byť jen za jediný rok mění hrozně rychle. Mezi dneškem a třeba rokem 2010 je obrovský rozdíl. A před třinácti lety lidé používali slova, která dnes považujeme za urážky, jinak přistupovali k tranzici. Ostatně sám mám pocit, jako bych už byl jiná generace než dnešní mladí, ačkoliv papírově, věkem, se od nich nenacházím daleko.

Co ses sám od dnešní generace naučil?

Snažím se být v dialogu s oběma generacemi. Herci v Adamovi jsou vesměs dvacátníci, takže o generaci mladší než já. Rád s nimi trávím čas a bylo zajímavé, když jsem jim některé nuance v chování filmových postav musel vysvětlovat. Dnes je v queer komunitě tekutost, která tehdy neexistovala. Jednou jste udělali coming-out jako někdo, a už jste to nemohli změnit. Definice identit byly o dost méně pružné, než jsou dnes.

Proto ve filmu Gillian tak silně prožívá svůj bisexuální coming-out?

Přesně tak. Ale i dneska funguje rigidita, i když jiná. Někteří mladí queer a trans lidé byli rozčarováni, že v mém filmu lesby chodí s trans muži – jenže to se v nultých letech dělo hodně. Okolo queer identity se vytváří nová pravidla, která určují, co kdo může a nemůže dělat. To je dost špatné. Nicméně obohacovat se můžeme oběma směry. A je nešťastné, když komunikace mezi generacemi zamrzne a lidé si přestanou důvěřovat.

Záběr z filmu Adam. Pětadevadesátiminutová komedie vznikla podle knihy Ariela Schraga, který napsal i scénář k tomuto snímku, foto: Mezipatra

S Adamem sis „užil“ vlnu negativních reakcí na sociálních médiích. Hashtag #BoycottAdam, hromadné pohoršování nad transfobií filmu nebo snižování jeho hodnocení na IMDB. Jak moc internet odráží skutečný stav věcí?

Twitter je svoje vlastní bublina a nereprezentuje zbytek společnosti. Většina lidí netuší, co se v online světě děje. Lidí, co žijí diskuzemi na internetu, je ve skutečnosti menšina – a to i ve queer světě. Twitter speciálně a celá kultura sociálních médií začala být hodně toxická a nevíme, co s tím. Online trolling, kyberšikana, alt-right… to všechno je špatně. Internetová kultura samozřejmě přinesla, mírně řečeno, spoustu skvělých věcí, nicméně je zjevné, že aktuálně nevíme, jak tohohle pomyslného džina dostat zpátky do lahve. Přitom ničí třeba i náš politický systém. Je to širší problém, netýká se výhradně queer komunity. Jak najít uprostřed toxicity sociálních médií prostor pro skutečnou debatu? Mám pocit, že v kultuře zažíváme totální komunikační zkrat.

Ovlivnily kontroverze kolem Adama tvoje plány a kariéru?

To má dvě strany. Zaprvé: mohu sehnat pro další snímek finance? A to se netýká jen mě osobně, ale i dalších queer tvůrců, kteří mají ambice dělat odvážnější, komplikovanější filmy. Velká otázka je to speciálně u nezávislých projektů. Zadruhé: chci po tom všem ještě vůbec něco dělat? Online vlna odporu proti Adamovi rozhodně nepomohla nezávislé queer kinematografii; ostatní nezávislí queer tvůrci to budou mít kvůli ní těžší. Bojkot například ovlivnil tržby mého filmu, jeho finanční potenciál.

Takže jsi ztratil chuť nebo odvahu být subverzivní?

V létě nastaly chvíle, kdy jsem si říkal: Kašlu na to! Proč to vůbec dělám!? Jen aby se ke mně pak lidi chovali takhle? Nestojí mi to za to… Ale byly to přelétavé emoce, už jsou pryč. Pokud bych měl upřímně říct, jestli bych i po tom všem Adama udělal znovu, tak říkám: Ano. Za tím filmem si stojím, jsem na něj hrdý a pyšný, že se mu podařilo posunout hranice. Rozhodně chci pokračovat v tvorbě, která bude složitá. Možná to tudíž není naposled, co se kolem mých děl vzedmuly kontroverze.

Rhys Ernst na schodech pražské Lucerny, foto: Ondřej Trhoň

Líbí se mi, že svou prací nejen reprezentuješ queer lidi na plátně, ale zapojuješ je i do samotné tvorby. Jak důležitá součást boje za rovnoprávnost to pro tebe je?

Snažím se pomáhat, aby se do filmového průmyslu dostávalo víc trans lidí. Trans lidé jsou v médiích, filmu a televizi tou nejméně zastoupenou menšinou. Historicky mají navíc problém najít práci, čelí vysoké nezaměstnanosti. Když cis lidé o trans lidech produkují negativní a zkreslující příběhy, jen to tenhle koloběh podporuje. To je potřeba zlomit.

V roce 2016 jsme taky mluvili o trans lásce. Citoval jsi Laverne Cox, podle níž je milovat trans člověka revoluční čin, a říkal jsi, že trans lásku musíme víc ukazovat. Jak jsme na tom dnes?

Docela slušně. Přibývá viditelných příkladů trans lásky, seriály jako Pose ukazují přátelskou lásku mezi trans lidmi, objevují se veřejně známé páry, z nichž trans je pouze jeden. Jsme dál, než jsme byli před třemi lety. Co myslíš ty?

Nevím, jestli jsem ten, kdo to má posuzovat, ale napadá mě třeba seriál Euphoria od HBO. V něm je jedna z hlavních postav trans, hraje ji trans herečka a má vztah s cisgender hrdinkou. Viděl jsi ho?

Dobrý příklad. Vypadá to, že pro lidi už není vidět trans postavu tak šokující. V Euphorii se prostě odehrává nějaký teenage románek, není to velká věc, žádné „bože, co za šíleně radikální věc to je!”