Oněgine, Oněgine… Klasika, která nejspíš – a právem – zabere

Diváci v hlavním městě mohli inscenaci zhlédnout již v roce 1982, kdy v Praze hostoval Stuttgartský balet právě pod vedením Johna Cranka. Roku 2005 se titul objevil na repertoáru ND (balet tehdy umělecky řídil Petr Zuska) a vydržel v něm sedm let. Nynější šéf baletu Filip Barankiewicz se tak po relativně krátké době rozhodl pro návrat emotivního příběhu Evžena Oněgina, jenž je ústřední postavou literární předlohy, stejnojmenného veršovaného románu Alexandra Sergejeviče Puškina.

Podívejte se na video z přípravy představení Oněgin v Národním divadle. Na snímku Danilo Lo Monaco, Nikola Márová, foto: Serghei Gherciu

Při jakékoliv adaptaci literárních děl dochází ke změnám a posunům originálu. Nejinak je tomu u Crankova Oněgina. Z důvodu dramaturgických můžeme vystopovat posuny spíše časové či dějové, méně pak charakterové, jež se občas projevují v jevištním jednání protagonistů zajišťující větší spád příběhu. Znatelnější úpravy se týkají například snu Taťány, který v Crankově pojetí získává vyloženě romantický nádech. Kdybych měl hledat přeci jen sporné momenty, bylo by jím například náhlé zmocnění se Olgy Oněginem na plesu – akce totiž postrádá návaznost předchozího dění (v předloze je vysvětleno). Stejně tak proměna „Oněgina nedůtklivého“ v „Oněgina litujícího“ po zastřelení Lenského, která se odehraje během několika kroků po diagonále, je přinejmenším nedůvěryhodná. Přesto považuji většinu posunů za zdařilé režijní kroky, jelikož vytvářejí poutavou dynamiku napříč choreografickou strukturou, jež těží ze silných, emotivně nabitých tanečních partů. John Cranko byl totiž znám svou schopností vytvářet výpravné balety, v nichž se neztratil ani příběh, ani tanec – což je v dnešní taneční produkci stále vzácnější a vzácnější.

U léty prověřených choreografií se nejčastěji očekává kvalita interpretace. Při první premiéře se jako ústřední pár představili Miho Ogimoto (Taťána) a Giovanni Rotolo (Oněgin). Ogimoto byla zpočátku poměrně zdrženlivá, poněkud prosta výrazu, nicméně ve druhém a třetím jednání, tedy od odmítnutí milostného dopisu, dokázala postavu Taťány naplnit emocemi a zejména pak drásající rozervaností v závěrečném obrazu. Rotola však provázela jistá dávka nervozity napříč večerem, a tak jeho jindy vyspělá, graciézní interpretace pokulhávala na technické nejistotě a mírné chladnosti. Rovněž představitel Lenského Federico Ievoli nepropůjčil postavě své osobní maximum. Premiérový „tlak“ ho viditelně svazoval, vymanil se z něho až ve scéně souboje s Oněginem, kdy promlouvaly jeho čisté a bryskní skoky i piruety proložené plasticitou celého těla. Jeho partnerka Irina Burduja působila sebevědoměji a naplňovala beze zbytku naivní charakter Olgy (nicméně: nemohl jsem se ubránit pocitu, že její interpretace a „přehrávání“ mladické nerozvážnosti někdy bylo až příliš a sklouzávalo k povrchnosti).

Druhé obsazení působilo vyrovnaněji. Tančit postavu Oněgina je nesnadný úkol; s nadsázkou lze říci, že nikdy nenarazíme na dvě stejná pojetí Oněginů. Patrik Holeček se prezentoval vyspělou, rozvážnou interpretací včetně precizního provedení technicky náročných variací. Minimálně nominace na Cenu Thálie je jeho výkon hoden. Jeho partnerka Alina Nanu vykreslila Taťánu v prvních dvou jednáních věrně, s mladou energií této postavě vlastní. V této poloze první sólistku již známe (z role Lise v Marné opatrnosti, za niž obdržela právě Thálii), avšak v Oněginovi se jí nepodařilo překlenout onen horizont příběhu deseti let a jistou rozpustilost si ponechala i v závěrečné scéně, v níž pak scházela její jindy plastická práce s výrazem tváře.

Druhým párem na jevišti byli Matěj Šust (Lenskij) a Olga Bogoliubskaia (Olga). Šust prokázal technickou virtuozitu, ale bylo by záhodno zaměřit se na prodlužování konečných pohybů, na akcentování vrcholů pohybových frází, které se mnohdy ztrácely v přehršli nedynamizovaného celku. Bogoliubskaia mi ze všech postav přišla nejvěrnější předloze: dívčí charakter podtrhovala přesná technika a všudypřítomné, důvěryhodné (!) nadšení i úsměv.

Národní divadlo, Praha – Oněgin, foto: Serghei Gherciu

Z tanečních rolí musím zmínit ještě Adama Zvonaře a Marka Svobodníka v roli Gremina (manžela Taťány, v originále postava generála). Oba postavu vykreslili vcelku věrně. Nicméně u Zvonaře působí obsazení do této role poněkud zvláštně – on se totiž jeví být přímo ideálním představitelem Oněgina! Diváci však nemusí zoufat, vedení baletu přichystalo ještě třetí obsazení, v němž se Zvonař představí spolu s Minhee Kang v titulních rolích.

Vrátit Oněgina na prkna Národního divadla byl chytrý tah. Inscenace promlouvá k současnému člověku o pocitech, které jsou nám i dnes vlastní a zároveň tak činí jazykem, který je současnému člověku bližší, než je tomu v romantických a velkolepých výpravných baletech. Své diváky si tedy určitě najde.

Autor je šéfredaktorem serveru Taneční aktuality.

Národní divadlo, Praha – Oněgin. Na snímku Alina Nanu, Patrik Holeček, foto: Serghei Gherciu

Národní divadlo, Praha – Oněgin
Choreografie: John Cranko, hudba: Petr Iljič Čajkovský, Kurt-Heinz Stolze, scéna a kostýmy: Elisabeth Dalton, světelný design a výtvarný dohled: Steen Bjarke kostýmní dohled: Diana Eckmannn, nastudování: Jane Bourne, Filip Barankiewicz, umělecká supervize: Reid Anderson, hudební nastudování: Václav Zahradník.

Obnovená premiéra: 20. února 2020 v Národním divadle; nejbližší představení: 6., 8., 17. března, 18. dubna.