Rossiniho karty: výzva, jíž ostravský balet dostál

Rossiniho karty nesou podtitul Jeden večer – dvě choreografie. Tvůrcem té první je Španěl Juanjo Arqués (*1977), a druhé, titulní, Ital Mauro Bigonzetti (*1960).

Odstředivé síly

Consequence je prvním uvedením Arquésovy práce v Česku (do roku 2012 autor byl tanečníkem Dutch National Ballet, v témže roce zde nastudoval zmíněný titul). V úvodním výjevu prohnutá záda tanečníků, ležících s hlavami opřenými o tmavou zem, zabírá pruh světla. Způsob této „instalace“ připomíná Falling Angels Jiřího Kyliána. Práce s jasným vymezením světelných výsečí určujících trasu a místo tanečníkům plus barevná střídmost scénografického návrhu charakterizují Kyliánovo tzv. černobílé období, které inspirovalo, inspiruje a bude inspirovat mnohé tvůrce. Tak je tomu i v případě Consequence, do něhož se ideově promítají přírodní katastrofy (tsunami), jejichž předzvěst zachycuje seismografický graf na projekci nad jevištěm. Hudba japonského tandemu Alva Noto & Rjúiči Sakamoto, později doplněná o emocionálně a zvukově subtilní doprovod Islanďana Jóhanna Jóhannssona, působí jako drsná krajina a smyčcové nástroje s narušeným a organickým zvukem připomínají zvuk tektonického pohybu na dně moří.

Stejně neklidné jsou i poryvy tanečníků v šedých tričkách: odevzdávají váhu svých těl jevištní podlaze, aby se vzápětí vymrštili vzhůru a proplouvali prostorem bez omezení a zábran. Následující duet Réky Kiss (někdy se výrazněji postaví na špičky) a Koki Nishioka doprovází členové smyčcového kvartetu umístění v rozích scény. Je plný obav, tanečnice nedokáže spočinout v klidu ani v náručí svého partnera, který ji jistí a tiše následuje její kroky, aniž by však získal její pozornost. Zdá se, že obavy z věcí příštích jsou příliš silné… Poslední část má upozorňovat na neblahý vliv moderních technologií. Jemně znějící elektronické mixáže dotahují náhlé a přímočaré taneční segmenty, z nichž se postupně vytrácí anatomická návaznost a rozpadají se na útržkovité tiky plné nervozity, chaosu a odlidštění.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Rossiniho karty. Jeden večer – dvě choreografie. Na snímku v choreografii Consequence zleva Shino Sakurado, Jonatan Bartsch Americo de Jesus a Rita Pires, foto: Serghei Gherciu

Natěsno

Po filozofující choreografii Consequence nastává zlom a na scénu se dostává živelný proud hudby italského skladatele Gioacchina Rossiniho, bonvivána, jehož vedle operních děl proslavila kulinářská vášeň. Choreograf Bigonzetti (jeho balet Kafka: Proces letos uvedlo ND Praha) sáhl po známých operních melodiích z Popelky, Straky zlodějky, použil část Sonáty pro smyčce a koláž proložil klavírními opusy. Vznikl zajímavý kontrast, když živě interpretované klavírní skladby v podání Michala Bárty dotváří intimní atmosféru tanečních obrazů a orchestrální party naopak dolaďují rozpustilou náladu sborových sekvencí. Zvláštně dráždivá je úvodní řada netečně stojících tanečníků a tanečnic (v černých volných oblecích) zírajících na klavíristu. Jeden z nich se pomalu vysvléká do tělově zbarvených slipů, dojde na pokraj jeviště a padá do orchestřiště. Do něho se v opojení vrhá celý soubor i ve finále (kromě tanečníka z úvodu, který se nad pomyslnou propastí nyní už zastaví).

Předehra z Rossiniho opery Popelka zahajuje bohatou hostinu u dlouhého stolu, kolem něhož všichni sedí, hodují i prožívají stavy nevolnosti. Veškeré pocity a komunikaci dokáží vyjádřit gestikou či přesně vedenými tahy paží. Můžeme si i představit, že se jedna po druhé vytahují karty na stůl a každá z nich má jinou hodnotu.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Rossiniho karty. Jeden večer – dvě choreografie. Na snímku z titulní choreografie sedí vpředu za nástrojem klavírista Michal Bárta, foto: Serghei Gherciu

Když se nad hodovníky stáhne opona, zastaví se kousek nad zemí a pod ní podlézá dvojice. Tanečnice s odhaleným poprsím a tanečník jen ve spodním prádle jsou vydáni napospas očím diváků, uzavřeni v černě orámovaném hracím prostoru, kde vyniká bledost a velmi těsné propletení Rity Pires a Koki Nishioka. V milostné touze a extázi na sebe milenci naléhají, stávají se jedním tělem, jednou duší, v polohách vyžadujících až akrobatickou zručnost. Nezastíraný sexuální podtext vyvolává zvláštní pocit: jako když se koukáte klíčovou dírkou na intimní sblížení a vaše zvědavost je vlastně nepatřičná…

Barbora Šulcová v dalším obraze rozplétá své tělo a dostává se do prudkých a jakoby neovladatelných extenzí, ruce vypíná jako pařáty, je plná negativního pnutí, jež zmírňují dva muži, kteří jí vyhazují vysoko do vzduchu. Dvojice tanečnic ve zlatavém a černém korzetu pak připomíná elementy jing a jang, ale nakonec vyznívá coby vzájemné okouzlení dvou žen ocitajících se na hraně opovážlivého erotického opojení. Zajímavě je tvarováno i sólo baleríny v černém korzetu a kalhotkách provokující smyslností i lehkou naivitou, které s kočičí elegancí zachycuje Shino Sakurado.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Rossiniho karty. Jeden večer – dvě choreografie. Na snímku v titulní choreografii Rita Pires a Koki Nishioka, foto: Serghei Gherciu

Do pestrého kaleidoskopu tanečních variací Bigonzetti vložil nejen operně zpěvné la, la, la, jímž tanečníci prokládají svou disputaci, ale taktéž předčítání Rossiniho receptu na makarony – ten v černé róbě záměrně přehnaně deklamuje v italštině Rita Pires. Předehra z opery Straka zlodějka ukončuje rozverné, rozmarné a rozpustile radostné šílenství, s nímž se občas vrháme do neznáma.

Jeden večer s dvěma balety Rossiniho karty představuje další výzvu pro tanečníky ostravského baletu. Nemáme tu žádné hlavní hrdiny. Jsou jimi všichni, protože nikdo se za nikoho neschová a každý je nepřehlédnutelnou součástí pečlivě a zajímavě vystavěného choreografického soukolí. A to souboru velmi svědčí!

Autorka absolvovala magisterské a doktorandské studium na Hudební a taneční fakultě AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku (Lidové noviny, Hudební rozhledy aj.), je členkou redakce Tanečních aktualit.

Trailer představení Rossiniho karty. Jeden večer – dvě choreografie. Na snímku sborová scéna z titulní choreografie, foto: Serghei Gherciu

 Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Rossiniho karty. Jeden večer – dvě choreografie

 Consequence
Choreografie a kostýmy: Juanjo Arqués, hudba: Alva Noto & Rjúiči Sakamoto, Jóhann Jóhannsson, světelný design: Jan Tranta.

 Rossiniho karty
Choreografie: Mauro Bigonzetti, hudba: Gioacchino Rossini, kostýmy: Helena de Medeiros, světelný design: Carlo Cerri, klavírista: Michal Bárta.

Psáno z druhé premiéry 24. 11. 2019, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava.