Pohledem do slunce završila Spitfire Company svou trilogii konstelací

Slunce, k němuž syn v My son looking to the sun vzhlíží, je téměř neviditelně znázorněno jako temnější kruh na bílém plátně v zadním horizontu jeviště. To je jediný element, který přímo odkazuje k názvu díla, ostatní dění na scéně rozbíhá asociace jinými směry. Inscenace přináší obrazy odkazující svou repetitivností k rituálu, i momenty evokující zrození nového života.

Sám autor původního námětu Petr Boháč se v rozhovoru k představení na stránkách Divadla Ponec nechal slyšet, že „při každém pokusu o racionální uchopení se dostanu na tenký led banality“. Choreografka a tanečnice Miřenka Čechová k tomu dodává: „Je to vlastně i taková nová provokace tanečního publika, ať už toho odborného nebo laického, aby začalo přemýšlet o taneční intepretaci jiným způsobem.“

Trailer představení Constellations III. My son looking to the sun. Na snímku Markéta Vacovská a Miřenka Čechová, foto: Vojtěch Brtnický

Ptám se tedy: Jakým způsobem máme přemýšlet? Jak vypnout analytický mozek, který si z viděných vjemů automaticky snaží poskládat nějaký příběh? Jak o takovém díle psát? Jelikož je série spitfirovských konstelací snahou o popření obvyklé narativnosti a tematičnosti, adekvátní forma slovního vyjádření by v tomto případě mohla vypadat jako skrumáž slov a pocitů vytržených z běžné větné stavby, poskládaných na přeskáčku či nahromaděných na kupičce a neponechávající na libovůli čtenáři, jaký celek si z nich poskládá. Což?

Zřejmě právě kvůli nastavení jiné divácké vnímavosti uvozuje tvůrčí tým své dílo poněkud netradičně „debatou“. Uvozovky zde používám záměrně, neboť mluvený výstup, kterému suverénně vévodí Miřenka Čechová, je cíleně ironizující. Může být vnímán jako jedno velké zesměšnění procesu hledání námětu, způsobu jeho uměleckého uchopení, a vůbec celého průběhu tvůrčího procesu a následné snahy o jeho reflexi v podobě umělecké kritiky. Čechová čte z mobilu definice konstelací, filozofuje o vesmíru, ozřejmuje, že s původním záměrem naložily tanečnice zcela po svém, vedeny intuicí, zavržením původního plánu režiséra Petra Boháče (v kreditech je dokonce u režiséra uvedeno „smrt autora“). Chrlí ze sebe úryvky pomyslných recenzí, jež popisují to, co diváci uvidí. Publikum je přitom vrženo do permanentní nejistoty, zda se náhodou nestane součástí dění. Markéta Vacovská jej přinutí zvedat nejdříve jednu a poté druhou paži, aby ten, jemuž ruka klesne dolů naposledy, zůstal v napětí, neboť to vypadá, že se hlásí s dotazem do diskuse. Z anonymního davu jsou vytrženi i kritici, jejichž jména zazní mezi partnery, kterým tvůrčí tým děkuje. Vacovská také publikum průběžně utvrzuje, že jedinou jistotou je permanentní nejistota: opakovaně si bere slovo, aby upozornila, že i název představení se může v jeho průběhu změnit.

Na řadu přichází tanec. Domnívám, že ten by fungoval i sám o sobě, úvodního entrée nebylo třeba, byť jej zřejmě tvůrčí tým použil k ospravedlnění svého postupu. Připadám si jako na nějaké taneční party. Může za to elektronická hudba naživo provozovaná Sárou Vondráškovou, v níž z počátku dominují výrazné beaty. Na ty tanečnice reagují rytmicky přesnými, opakujícími se pohybovými vzorci, které se pozvolna proměňují. Tančí se na sobě nezávisle, jakoby ani neregistrovaly svou přítomnost, každá se oddává jen svému vnitřnímu světu. Energie prýští především z paží, které rozhýbávají celé tělo, rozvibrovávají pánev. Je pozoruhodné sledovat, jak se přelévá princip, kdy pohybem vyhání energii z těla ven, a vzápětí jen drobnou obměnou ji naopak tělo nasává. V závěru extatického pulsování se pohyby tanečnic sjednotí, hypnoticky se přibližují k sobě, až splynou v jedno rychle se otáčející tělo. Zpomalení rotace v intimním objetí přináší zklidnění a pocit jakési sounáležitosti. Věřím jim, že si tuto část díla velmi užívají, jsou na sebe naladěné. Následně tanečnice vytváří na zemi éterické sousoší těl propojené k sobě sedacími kostmi. Pletenec jejich končetin je intimně osvětlen světýlkem umístněným na pohybujícím se mechanismu.

V dalších obrazech přichází na řadu vskutku bizarní kostýmy. Jejich význam zaměstnává fantazii. Sára Vondrášková, jež svojí zvukovou stopou reaguje a podněcuje dění na scéně, si nasadí černou přilbu ozdobenou uprostřed řadou dikobrazích ostnů. Markéta Vacovská se jako ještěr výhružně plazí prostorem. Hlavu jí pokrývá helma s rohem, několik rohů zdobí i neprůstřelnou vestu, kterou na sobě také má. Podlézá Miřenku Čechovou, která v tu chvíli balancuje na široce rozkročených nohou. Čechová o několik chvil později stojí konsternovaná s třesoucími pažemi vztaženými před sebe, jakoby si vybavila nějakou nepříjemnou vzpomínku. Na velkém bílém prostěradle za ní jsou promítány detaily těla Markéty Vacovské.

V závěru se plátno dole trhá. Z otvoru se líně valí nekonečné množství růžovo stříbrného staniolu. Zaplňuje téměř celou plochu jeviště. Do pohybu je staniol uváděn oběma tanečnicemi, jež se pod jeho vrstvami ukrývají. Markéta Vacovská je téměř nahá. Na hlavě má černou koženou čelenku s dlouhými pruhy kůže, které zakrývají její tvář a částečně i holé tělo. V jeden moment se dává do běhu na místě. Jakoby běžela o závod, cíl v nedohlednu. Miřenka Čechová se vynoří pro změnu s hlavou uvězněnou v batohu a v nohavicích z bílé snad beránčí kožešiny.

Celý závěrečný obraz od protržení plátna silně evokuje zrození nového života. Zvlášť když Miřenka vynoří hlavu z tlumoku a mžouravě se rozhlíží kolem, obličej ulepený směsí potu a bílého prášku. Připomíná novorozeně, jež si prvně prohlíží svět, v němž se ocitlo. Tento moment byl pro mě nejsilnějším emočním atakem. Zvláště proto, že dění je zde zahaleno do zvláštně tíživé atmosféry. A nerozfoukají ji ani větráky v rukou všech tří umělkyň.

Autorka je redaktorkou Tanečních aktualit.

Miřenka Čechová a Markéta Vacovská v inscenaci souboru Spitfire Company nazvané Constellations III. My son looking to the sun, foto: Vojtěch Brtnický

Spitfire Company, Praha – Constellations III. My son looking to the sun
Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, hudba: Sára Vondrášková, light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk, kostýmy: Petra Vlachynská. Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková.
Premiéra: 25. listopadu 2019 v Divadle Ponec, Praha.