To jediné je jisté: máme touhu po spoluprožívání

Konstelace – tedy vztahování věcí k sobě, jejich vzájemné uspořádání. V nejnovější inscenaci režiséra a zakladatele Spitfire Company Petra Boháče se k sobě vztahují nejen tři ženy v prostoru a čase, ale také jednotlivé inscenační složky – pohyb, světlo a zvuk. V prvním díle trilogie (Before I Say Yes – Než řeknu ano) se hrálo o různých podobách touhy. Významnou roli tu měla přítomnost orchestru Berg na scéně a do jisté míry abstraktní souvztažnost zvukových a vizuálních vjemů. Oproti tomu „dvojka“ je mnohem intimnější a přese všechnu interpretační otevřenost ukotvená v konkrétnějším rámci.

Už samotná scéna vytváří dojem něčeho archetypálního. Obrovský kruh tvořený zabodanými šípy/obilím se v jednom bodě sbíhá k nízkému dřevěnému schodišti, nad kterým je zavěšený zvon. Evokuje to venkovský kostel. Je to prostor rituální, sbíhá se tu horizontála s vertikálou, přítomnost s minulostí.

Čas je tu veličinou zásadní. Je cyklický i lineární, vyjadřovaný všemi scénickými složkami. Cítíme ho přímo fyzicky. Na zvon se periodicky odbíjí ubíhání dne, zásadním zvukovým prvkem je rytmické tikání metronomu nebo častěji metronomů, prolínajících různé rychlosti. Honí se, překrývají, klopýtají, ale v jistou chvíli, když si ucho zvykne, jako by tvořily zcela samozřejmý, přirozený rytmický vzorec. Tikání (spolu s pohybem performerek) navozuje pocit zúskostňujícího zrychlování a tedy ohrožení, líného plynutí času, ale v jistý moment asociuje i rytmy šamanských tanců.

Spitfire Company a druhá část jejich zamýšlené trilogie Constellations – Time for Sharing. Fotografie ze zkoušek této inscenace, foto: Vojtěch Brtnický

Martin Tvrdý (též známý jako rapper Bonus) rozmístil reproduktory po obvodu celého sálu a zvuky i melodické plochy jako by prostor – včetně hlediště – pohlcovaly. Strhávají diváky do proudění času, do emocí vyjadřovaných tancem. Není to jen tikání, ale i pulzování, kvílení, zvuky podobné drhnutí smyčce o strunu, repetitivní meditativní plochy – trochu jako zvuky tibetské mísy či rezonování kovových desek – i poklidný ambient coby ticho před bouří. A také třeba zdůrazněný dech tanečnic. V jednu chvíli nejasně definovatelný vrzající zvuk „obíhá“ jeviště, jako by se fyzicky zhmotnil a dal se téměř chytit. Jindy nabírají zvuky konkrétnější podoby – cvrlikajících ptáků, zdvihajícího se vichru, praskajícího obilí, padajícího deště.

Neméně působivá je práce Jiřího Šmirka se světelným designem – načervenalý odstín parného léta, probouzející se jas – snad rána, snad počátku světa. V jednu chvíli jedna z tanečnic přivolá mraky v obdobě šamanského vzývání deště – jeviště se na její povel z obou stran zahaluje oblaky dýmu. K vůbec nejúchvatnějším okamžikům patří scéna „za svitu měsíce“ – zšeřelý prostor osvětluje šikmo z rohu jen jediný reflektor a nad jevištěm pluje snový oblak mlžného oparu… Jsou to obrazy důvěrně známé a zároveň jako kdyby byly vzpomínkami, otisky idejí, uložených v kolektivním podvědomí.

A do toho tři tanečnice – Markéta Vacovská, Cécile da Costa a Kristýna Šajtošová – oděné v rafinovaně smyslné květované či rudé šaty, podtrhující ženskost. Berou na sebe různé podoby – jsou divoškami, šamankami, udivenými dívkami v rozpuku. Často jejich pohyb připomíná divokou zvěř – v přískocích či když se prostorem pohybují pozadu v gymnastickém „mostu“. Něco hledají – často se se vztaženými pažemi vzpínají vzhůru, tápají. Občas jako by zamrzly v čase, jen pulzují na místě. V jednu chvíli Vacovská přejde z pulzace do až epileptického třasu. Ptáci cvrlikají a jí se dere podobně roztoužené srdce ven z hrudi a ona neví, jak to ovládnout. Je to moment vytržení i posvátného děsu.

Ženy hledají každá zvlášť, ale táhne je to k sobě, ať už se s trochou jízlivosti „mučí“ šípy nebo se něžně objímají a coby podpírající se sousoší se pohybují po scéně. Sem tam se synchronizují a v jeden moment propuknou ve společný, téměř dervišský tanec, v němž nechávají vytrysknout svou ženskou energii naplno, s veškerou divokostí, hravostí i sexualitou. A především radostí ze spoluprožívání přítomného okamžiku, porozumění beze slov.

Touha po spolubytí je jedinou významovou jistotou – vše ostatní je záměrně nejednoznačné a může vést k nesčetným asociacím. Je šípy „proklátá“ dívka stoupající ke zvonci spíš jakýmsi sv. Šebestiánem, či sešněrovanou, cvičenou opičkou? Nebo úplně jinak? K tomu jediná zásadní výtka: věčná škoda módního nešvaru tanečního divadla „překvapit“ v určitou chvíli mluveným slovem. Příběh o Nietzschem, mravenci a Pravdě svou doslovností a protivnou závažností trčí uprostřed obrazů kutaných odněkud z podvědomí jako pěst na oko.

Spitfire Company: Constellations II. – Time for Sharing, divadlo Ponec,  premiéra 12. a 13. března 2018
Koncept, režie, scénografie: Petr Boháč, choreografie: Cécile da Costa, Kristýna Šajtošová, Markéta Vacovská, světelný design: Jiří Šmirk, kostýmy: Miřenka Čechová, hudba: Martin Tvrdý