Seriálové tipy v lednu: Znovu skvělý Temný případ, český Most! a Černé zrcadlo, kde hrajeme my sami

První řada Temného případu (v originále True Detective) měla zaťatého Matthewa McConaugheyho, k němu žoviálního Woodyho Harrelsona, který brzdil jeho nihilistické promluvy, a podmáčenou, vytěženou louisianskou krajinu, kde detektivové nacházeli stopy divných rituálů vedoucí k nejvyšším místním institucím. Režisér Cary Fukunaga se na první sezoně vyřádil tak, že si ho všichni dobře zapamatovali. Dvojka bezvýchodně temný tón trochu přepískla a do seriálové historie se tak silně jako první série nezapsala. Třetí Temný případ však antologii vrací mezi nejlepší současné seriálové tituly, a to hlavně díky showrunnerovi Nicu Pizzolatovi a oscarovému Mahershalovi Alimu v hlavní roli vysloužilého detektiva Waynea Hayese, jemuž nepochopitelně krutý případ zmizení dvou dětí v arkansaském zapadákově do života zasáhl podobně tvrdě jako předtím zkušenost z Vietnamu.

Trailer k seriálu Temný případ, jehož třetí řadu právě uvádí HBO, foto a video: HBO

Třetí sezona není tak vtipná a divoká režijní jízda jako jednička. Po pěti epizodách, které HBO pustila novinářům, se však zdá, že příběh černošského detektiva, který se zřejmě v některém z klíčových momentů vzepřel povinnosti, je zatím nejsofistikovanějším Pizzolatovým vyprávěním. Stejně jako v první sezoně, i tady se střídavě ocitáme ve třech časových rovinách. V roce 1980 se mladý detektiv pouští do vyšetřování, v roce 1990 se k němu vrací a v roce 2015 bojuje se ztrátou paměti a snaží se přijít na to, kým vlastně v životě byl. Namísto bromance dvou policistů seriál nyní rozebírá vztah detektiva Hayese a jeho ženy, z první řady však zůstalo kromě fascinace časem i leccos dalšího. Včetně klíčového motivu odpovědnosti těch, kteří v potemnělém světě ještě nepřišli o dobré úmysly. I přes pomalé dávkování informací působí díky výkonu Mahershaly Aliho tato řada nejnaléhavěji. Tři sezony pravých detektivů jsou přece jen především o nich samotných.

„Laskavý“ humor Most!u

Na webu České televize jsou dostupné už tři epizody seriálu Petra Kolečka a Jana Prušinovského Most!, první z nich podle Mediáře vidělo přes milion a půl diváků. Česká nenávist k politické korektnosti i obliba předchozích seriálů autorské dvojice (třeba Okresního přeboru) přilákala publikum, které se zdá být velmi spokojené. Most! se povedl, i když mohl být kratší a přijmout nálepku sitcom; tak docela našlapané dějem a fóry jeho téměř padesátiminutové epizody nejsou. Seriálová odpověď na přesvědčení, že v kontaktu s minoritami se musí vyjadřovat pouze respekt, ukazuje, jak to podle autorů na českých maloměstech vypadá ve skutečnosti.

Hlavní činností Luďana (kterého hraje na burany stále využívanější Martin Hoffman) je sezení s kamarády v hospodě a nadávání na Romy, kteří podle nich můžou za všechny jejich problémy. Což je víceméně sdělení, s nímž se Luďan vydává na cestu do Prahy, do pořadu Pošta pro tebe, na kterou mu sako půjčí romský kamarád. Na nikoho jiného se totiž nedá spolehnout. Za stěnou, kterou „paní Ester nechá odstranit“, na něho čeká překvapení, které sice jako „normální chlap“ těžce nese, ale brzy zjišťuje, že by bez tohoto rodinného shledání sám nezaplatil nájem.

Trailer k novému seriálu Most! z produkce České televize, foto: Michaela Buchtová, video: Česká televize

Po třech epizodách to vypadá, že Kolečko s Prušinovským dokážou po ambiciózně vybraném terénu společenské snášenlivosti pochodovat tak, aby to bylo vtipné a současně dokázali dát najevo, že věří v to dobré. Není to málo. V záplavě českých detektivek je seriál Most! celkem unikum, v evropském kontextu se vymyká nadšením, se kterým se ironicky vyjadřuje k politické korektnosti.

Obrazu seriálu by ještě více prospělo, kdyby Petr Kolečko zvládl v rozhovorech, jež poskytuje, takzvaně nezabrušovat do oblastí, o kterých nemá dost informací. Pak zlehčuje například protiromské pochody v českých městech. Posouvá tím debatu někam, kde už jeho osobní zkušenost, názory a autorská integrita roli nehrají; tuhle diskusi by měla určovat fakta.

Škaredý vtip Charlieho Brookera

Název seriálu Černé zrcadlo (Black Mirror) britského publicisty a scenáristy Charlieho Brookera, který původně vysílal britský Channel 4, dnes už funguje jako synonymum pro paranoiu z nových technologií. Brookerova schopnost vpravit svůj škodolibý nihilismus do chytlavých scénářů na sebe nenavazujících epizod udělaly ze seriálu značku, které se po dvou sezonách ochotně ujal Netflix. Momentální čekání na pátou sérii se nám rozhodl zkrátit speciálním dílem nazvaným Bandersnatch, vydaným pár dní před Silvestrem.

„Příběh hlavního hrdiny budete moci řídit sami pomocí ovladače,“ zněla anotace Bandersnatche. Českému publiku se mohl vybavit tuzemský experimentální film z roku 1967 Kinoautomat nebo seriál Československé televize Rozpaky kuchaře Svatopluka z let osmdesátých: při obou mohli diváci hlasovat, jakou cestou se příběh bude ubírat (v prvním případě ve speciálně vybaveném kině, v druhém rozsvícením žárovek v domácnostech – a energetici sečetli spotřebu jedné či druhé volby). Bandersnatch ovšem přináší trochu jinou diváckou zkušenost. A to nejenom proto, že dnes už postavu jednoduše posíláte do akce tlačítkem dálkového ovladače. Hlavním hrdinou speciální epizody, která se samozřejmě odehrává v orwellovském roce 1984, je Stefan, mladý vývojář počítačových her, který má skvělý nápad – adaptovat jako hru kultovní knihu. Knižní předloha nechává své čtenáře rozhodovat o vývoji příběhu stejně jako samotná seriálová epizoda, a taková má být i Stefanova hra. Poté, co nás Bandersnatch nechá rozcvičit výběrem jedné nebo druhé značky cereálií a písničky ve walkmanu, je před námi první důležité rozhodnutí: přijme, anebo nepřijme Stefan nabídku pracovat na hře v pohodlí velké firmy, s týmem lidí a ve společnosti obdivovaného vzoru?

Seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka vzbuzoval rozpaky, v přiloženém videu můžete cítít stud za Sváťu na diskotéce. Dnes lze podobně ovládat hlavního hrdinu ve snímku Bandersnatch, foto a video: Česká televize

„Jasně, že ano!“ vybrala nejspíš velká část z nás. Jenže po několika scénách bylo jasné, že jsme Stefanovi moc neprospěli. A seriál nás donutil vrátit se a rozhodnout znovu. Tím změnil celou představu o Bandersnatch. Pomalu jsme začali chápat, že tuhle epizodu přece jen napsal Charlie Brooker se svým ironickým šklebem a na Stefana tak čekají jenom špatná a ještě horší rozhodnutí. Mysleli jste to s ním dobře? Tak to jste zapomněli, jak to s hrdiny Černého zrcadla většinou končí. Do budoucna vás čeká rozhodování o prášcích na hlavu nebo o tom, kdo má skočit z balkónu.

Některým kritikům připadá Bandersnatch jako vrcholná ukázka fragmentarizace publik, tendence přinášet různým publikům různý obsah v takové míře, že už se nikdo nedívá na ten stejný seriál jako vy a sdílené zážitky mizí. Černé zrcadlo však není tak docela produkt, který by mohl symbolizovat bezskrupulózní orientaci zábavního průmyslu na zisk. Brookerova paranoia z nových technologií a nedůvěra vůči systému jsou zakódovány do samotné DNA seriálu; v Bandersnatch se projevují právě tím, jak moc vám dávají najevo absurditu vaší zábavy i omezením vašich hráčských možností. Příběh směřuje jen k jedinému možnému vyznění. A vy sledujete seriál někoho, kdo vám chce něco říct.

Máte dálkové ovládání, a na dálku ovládáte chování hlavního hrdiny. Speciální díl seriálu Black Mirror s názvem Bandersnatch, foto a video: Netflix

Charlieho Brookera obvykle tak docela nezajímají jeho postavy, píše o nás samotných. Tentokrát nás do děje vtáhne doslova, když nás donutí Stefanovi prozradit, že ten, kdo ho ovládá, jsme my, uživatelé Netflixu. „To ale nedává žádný smysl…,“ mumlá hlavní hrdina při jednoduchém popisu streamovací služby. Ukázat někomu v 80. letech, jak bude za tři dekády fungovat zábavní průmysl, by asi k zbláznění stačilo.

Možností, jak se zabavit a hlavu na chvíli odpojit, je dnes nespočet, pokud na to máme. Fungují tak sofistikovaně, že to s námi nemůže dopadnout dobře, vzkazuje Bandersnatch a koncentruje všechno, co už z Černého zrcadla známe. Jak moc vás bude bavit, záleží hlavně na míře vaší škodolibosti, vaší obliby počítačových her a ochoty se tohohle škaredého příběhu účastnit. Zpětně se zdá, jako by celé Black Mirror směřovalo právě k momentu, kdy se v něm objevíme my samotní. Jako by Brooker poprvé nahlas řekl, co naznačoval už dlouho.

Mileniálská satira o hodných klucích

Na Netflixu najdete seriál You od společností Lifetime Television, po kterém si podle britského Guardianu budete chtít smazat všechny účty na sociálních sítích. Je sice pravda, že zamilovaný stalker s vizáží kluka z indie filmu by se bez Instagramu a Facebooku se svou dívkou nikdy neseznámil – a díky nim může o studentce literatury, která se právě objevila v jeho knihkupectví, zjistit skoro všechno a naučit se roli jejího ideálního partnera. Ale o ztrátě sebe sama kvůli sociálním sítím tenhle seriál není. Na letmý pohled může působit jako trochu nadprůměrný romcom, ve skutečnosti na takhle tvrdou satiru, jakou You představuje, málokdy narazíte. Ať už je podle vás mužská nebo ženská toxicita cokoliv, nebo ani na jedno nevěříte, tenhle seriál vám obojí ukáže s vtipnou věcností.

Tváří se to jako nadprůměrná romantická komedie, ve skutečnosti jde o drsnou satiru. Trailer k seriálu You,/em> z produkce Netflixu, foto a video: Netflix

Co je špatné pro milovanou dívku, musí pryč, uvažuje Joe prakticky. I kdyby to měli být někteří lidé. A přestože vás You neustále nutí promýšlet, kdo se v danou chvíli chová nejhůř, může se vám snadno stát, že jedinou postavou, které fandíte, je tenhle stalker. Antihrdinů jsme sice už v seriálech viděli dost, ale Joea si zamilujete proto, že všichni ostatní v tomhle seriálu jsou naprostí kreténi. S klukem, který je pro „dobro“ své holky ochotný udělat cokoliv, se dá nakonec ztotožnit nejsnáze. A na rozdíl od jiných psychopatů, drogových bossů a nevěrných šéfů z reklamky může připomenout vlastní chování. Se seriálem You je to podobné jako s Policajtem z Beverly Hills, kterého Joe v jedné z epizod charakterizuje slovy: Je to sranda, ale jde tam o něco, co je reálně nebezpečné.

Autorka je publicistka