SKUTR rozjezdil Shakespearovy sonety na cimprcampr

z představení Sonety
Divadlo v Dlouhé, Praha – William Shakespeare: Sonety, foto: Divadlo v Dlouhé – Pavel Hejný

Na vyvýšeném kruhu uprostřed jeviště se nachází bílý toaletní stolek se zrcadlem a židle. Do ní usedne žena v tmavě modrých šatech, klidně může být naší současnicí. Kabelku odloží na stolek, v ruce má knihu, čte – téměř ihned je nabíledni, že Shakespearovy Sonety. Půlkruhová stěna za ní je protkána řadou dveří. A v těch dveřích se začnou zjevovat a z nich vystupovat rozličné postavy. Tak se spustí sled obrazů, v nichž se prolínají figury jakoby vypadlé ze Shakespaerových časů (oděné v alžbětinské kostýmy) s týpky připomínající eleganci západní módy první poloviny minulého století, ale také s animálními zjevy v ošuntělých, zřejmě bezdomoveckých hadrech. Postavy citují Shakespearovy verše, ani v nejmenším je však nepřednášejí, ani to vlastně není možné, neboť zůstávají u fragmentů z klasikových básní. Slova z nich jim slouží pro stručný komentář buď své situace či stavu světa. Postavy o sebe ťukají jako v kulečníku, neustále se něco děje, někdo z oněch četných dveří vychází či vybíhá a jiný v nich zase mizí, dochází ke srážkám představ, k chvilkovým spojením i k osamělosti uprostřed vřavy světa, kterou ten mumraj chce vyjádřit.

z představení Sonety
Trailer Sonetů v podání Divadla v Dlouhé. Na snímku Eva Hacurová a Ondrej Rychlý, foto: Divadlo v Dlouhé – Pavel Hejný

Je tedy na co se dívat. Po určitou část inscenace je to docela vizuálně slastné, podmanivé, zprvu ani tolik nevadí, že Shakespearovy verše se ocitají v pozici vyslovovaných glos a pravd, jakýchsi klíčů k těm mnoha dveřím na scéně. Hlavním tématem ukazovaného a vyslovovaného je pomíjivost, tragika lidské existence, láska a útrapy s ní spojené. Je to tedy téma složené z několika „podtémat“, ale základní svorník, totiž čas a jeho běh, je patrný. Problém inscenace SKUTRu nastává po několika desítkách minut, kdy je zřejmé, že princip asociativnosti a prostupnosti věků a osudů se naplnil a čím dál méně je co poslouchat, neboť fragmenty veršů mají s navršovanými obrazy logicky stále menší účinnost. Sonety v Dlouhé výpovědně ustrnou, nicméně plynou dál – a po zhruba hodině jsou přerušeny přestávkou, po níž se však pokračuje v tomtéž, ale v již v kratší stopáži. Je nabíledni otázka, zda přestávka vůbec byla nutná a inscenace se neměla koncentrovat do nějakých plus minus osmdesáti minut, jak je tomu u jiného titulu SKUTRu v Dlouhé, u Snu v červeném domě.

Tím se dostáváme k souvislostem inscenace Sonety. Soustavnější sledovatel tvorbu SKUTRu nemůže v nich nespatřit machu. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský zde znovu „jedou“ svoji metodu dekonstrukce literární předlohy, od níž se odrazí k více či méně opulentní divadelnosti. Vzpomeňme jejich inscenace z posledního zhruba roku. Již zmíněný Sen v červeném domě je kolektivní seancí režie a herců nasměrovanou do jejich osobních vzpomínek a témat, přičemž titul odkazuje ke stejnojmennému klasickému čínskému románu z 18. století, jehož autorem je Cchao Süe-čchin, a česky vyšel postupně ve třech svazcích v letech 1986–1988. Tady je vazba na předlohu maximálně volná, vlastně původní trilogii divák vůbec znát nepotřebuje. Jiná inscenace v Divadle v Dlouhé, která je dnes pro SKUTR domovskou scénou, totiž Dopisy Olze, nakládá s korespondencí Václava Havla, kterou své manželce posílal z vězení, obdobně jako se Shakespearem: vytrhává z dopisů jednotlivosti, nicméně staví z nich, i díky dataci listů, volný a laskavě ironický, ale i oddaný příběh. Z dopisů jde zkrátka vyškubávat fragmenty lépe než z básní. A pak je tu ještě jedna inscenace, tentokrát provedená SKUTRem mimo Dlouhou a umělecky i divácky zdaleka nejúspěšnější, totiž Kytice v pražském Národním divadle. Erbenovy verše tam zaznívají bez „dekonstrukce“, s ilustrativností v nejlepším možném slova smyslu, inspirovaně, nepopisně. Tady se dává zaznít slovům, klasik se tu vpravdě zpřítomňuje!

Kdo chce Shakespearovy Sonety prožít, nechť se raději obrátí ke knize, k dispozici je překladů dost. Přetlumočení Martina Hilského, s nímž Kukučka & Trpišovský pracovali, je ve svazku, který před lety vyšel v nakladatelství Torst, k dispozici i s anglickým originálem a se zevrubnými komentáři. Divadlo v Dlouhé promyšleně staví repertoár na určité edukativnosti. Vzpomenuté Dopisy Olze mohou takto v dobrém posloužit. Inscenace Shakespearových Sonetů bohužel sotva.

z představení SonetyDivadlo v Dlouhé, Praha – William Shakespeare: Sonety. Na snímku uprostřed Marie Turková, foto: Divadlo v Dlouhé – Pavel Hejný

Divadlo v Dlouhé, Praha – William Shakespeare: Sonety
Překlad: Martin Hilský, adaptace a režie: SKUTR, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Petr Kaláb, Ondřej Rychlý. Hrají: Eva Hacurová, Marie Poulová, Marie Turková, Magdalena Zimová, Jan Meduna, Pavel Neškudla, Ondřej Rychlý, Tomáš Turek, Miroslav Zavičár, Jan Sklenář.
Premiéra 23. listopadu 2019.

Související