SKUTR rozjezdil Shakespearovy sonety na cimprcampr
Režijní tandem SKUTR, čili Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, uchopil jedno z vůbec nejslavnějších literárních děl vpravdě po svém. Shakespearovy verše rozložil na prvočinitele, vytrhal z nich některé jednotliviny a vystavěl sled obrazů.
Na vyvýšeném kruhu uprostřed jeviště se nachází bílý toaletní stolek se zrcadlem a židle. Do ní usedne žena v tmavě modrých šatech, klidně může být naší současnicí. Kabelku odloží na stolek, v ruce má knihu, čte – téměř ihned je nabíledni, že Shakespearovy Sonety. Půlkruhová stěna za ní je protkána řadou dveří. A v těch dveřích se začnou zjevovat a z nich vystupovat rozličné postavy. Tak se spustí sled obrazů, v nichž se prolínají figury jakoby vypadlé ze Shakespaerových časů (oděné v alžbětinské kostýmy) s týpky připomínající eleganci západní módy první poloviny minulého století, ale také s animálními zjevy v ošuntělých, zřejmě bezdomoveckých hadrech. Postavy citují Shakespearovy verše, ani v nejmenším je však nepřednášejí, ani to vlastně není možné, neboť zůstávají u fragmentů z klasikových básní. Slova z nich jim slouží pro stručný komentář buď své situace či stavu světa. Postavy o sebe ťukají jako v kulečníku, neustále se něco děje, někdo z oněch četných dveří vychází či vybíhá a jiný v nich zase mizí, dochází ke srážkám představ, k chvilkovým spojením i k osamělosti uprostřed vřavy světa, kterou ten mumraj chce vyjádřit.
Je tedy na co se dívat. Po určitou část inscenace je to docela vizuálně slastné, podmanivé, zprvu ani tolik nevadí, že Shakespearovy verše se ocitají v pozici vyslovovaných glos a pravd, jakýchsi klíčů k těm mnoha dveřím na scéně. Hlavním tématem ukazovaného a vyslovovaného je pomíjivost, tragika lidské existence, láska a útrapy s ní spojené. Je to tedy téma složené z několika „podtémat“, ale základní svorník, totiž čas a jeho běh, je patrný. Problém inscenace SKUTRu nastává po několika desítkách minut, kdy je zřejmé, že princip asociativnosti a prostupnosti věků a osudů se naplnil a čím dál méně je co poslouchat, neboť fragmenty veršů mají s navršovanými obrazy logicky stále menší účinnost. Sonety v Dlouhé výpovědně ustrnou, nicméně plynou dál – a po zhruba hodině jsou přerušeny přestávkou, po níž se však pokračuje v tomtéž, ale v již v kratší stopáži. Je nabíledni otázka, zda přestávka vůbec byla nutná a inscenace se neměla koncentrovat do nějakých plus minus osmdesáti minut, jak je tomu u jiného titulu SKUTRu v Dlouhé, u Snu v červeném domě.
Tím se dostáváme k souvislostem inscenace Sonety. Soustavnější sledovatel tvorbu SKUTRu nemůže v nich nespatřit machu. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský zde znovu „jedou“ svoji metodu dekonstrukce literární předlohy, od níž se odrazí k více či méně opulentní divadelnosti. Vzpomeňme jejich inscenace z posledního zhruba roku. Již zmíněný Sen v červeném domě je kolektivní seancí režie a herců nasměrovanou do jejich osobních vzpomínek a témat, přičemž titul odkazuje ke stejnojmennému klasickému čínskému románu z 18. století, jehož autorem je Cchao Süe-čchin, a česky vyšel postupně ve třech svazcích v letech 1986–1988. Tady je vazba na předlohu maximálně volná, vlastně původní trilogii divák vůbec znát nepotřebuje. Jiná inscenace v Divadle v Dlouhé, která je dnes pro SKUTR domovskou scénou, totiž Dopisy Olze, nakládá s korespondencí Václava Havla, kterou své manželce posílal z vězení, obdobně jako se Shakespearem: vytrhává z dopisů jednotlivosti, nicméně staví z nich, i díky dataci listů, volný a laskavě ironický, ale i oddaný příběh. Z dopisů jde zkrátka vyškubávat fragmenty lépe než z básní. A pak je tu ještě jedna inscenace, tentokrát provedená SKUTRem mimo Dlouhou a umělecky i divácky zdaleka nejúspěšnější, totiž Kytice v pražském Národním divadle. Erbenovy verše tam zaznívají bez „dekonstrukce“, s ilustrativností v nejlepším možném slova smyslu, inspirovaně, nepopisně. Tady se dává zaznít slovům, klasik se tu vpravdě zpřítomňuje!
Kdo chce Shakespearovy Sonety prožít, nechť se raději obrátí ke knize, k dispozici je překladů dost. Přetlumočení Martina Hilského, s nímž Kukučka & Trpišovský pracovali, je ve svazku, který před lety vyšel v nakladatelství Torst, k dispozici i s anglickým originálem a se zevrubnými komentáři. Divadlo v Dlouhé promyšleně staví repertoár na určité edukativnosti. Vzpomenuté Dopisy Olze mohou takto v dobrém posloužit. Inscenace Shakespearových Sonetů bohužel sotva.
Divadlo v Dlouhé, Praha – William Shakespeare: Sonety
Překlad: Martin Hilský, adaptace a režie: SKUTR, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Petr Kaláb, Ondřej Rychlý. Hrají: Eva Hacurová, Marie Poulová, Marie Turková, Magdalena Zimová, Jan Meduna, Pavel Neškudla, Ondřej Rychlý, Tomáš Turek, Miroslav Zavičár, Jan Sklenář.
Premiéra 23. listopadu 2019.