To byste nevěřili, co se může stát s Fassbinderem
Buranská inscenace o buranech. Možná to zní tvrdě, ale bohužel první české divadelní uvedení díla německého divadelníka a filmaře Rainera Wernera Fassbindera takové je.
Fassbinder (1945–1982) byl fascinující a iritující osobnost, umělec mimořádné plodnosti, pracující a žijící se sebezáhubnou intenzitou. Stačí pohlédnout na jeho filmografii – těžko si už jen vůbec představit, že to vše stihl do sedmatřiceti let! V mládí začínal u divadla a Katzelmacher – v nynějším českém překladu Kočkožrout – byla „středometrážní“ hra, kterou napsal, spolurežíroval i v ní hrál. Trvala prý jen asi čtyřicet minut. Stalo se tak na jaře osmašedesátého roku. V roce následujícím už Fassbinder natočil dva celovečerní filmy a jedním z nich byl pro kina přepracovaný Katzelmacher. Pod tímto německým názvem (jde o hanlivý výraz pro přistěhovalce) byl snímek uváděn i v tuzemských filmových klubech, kam měla alespoň některá autorova díla přístup, neboť podle dobových ideologických mantinelů ukazovala prohnilost západoněmecké společnosti.
Katzelmacher je situován na periferii Mnichova, mezi mládež, řekněme dvacátníky, znuděné a otupělé děti západoněmeckého hospodářského zázraku, mezi nimiž se objeví řecký gastarbeiter Jorgos, vůči němuž ti „praví“ Němci projeví svou xenofobní agresivitu. Více není nutné se tu o černobíle nasnímaném filmu rozepisovat, případné zájemce lze odkázat například na některé z komentářů na ČSFD, které Fassbinderovo pojetí a kvality snímku docela vystihují.
Kam Kočkožrouta (nyní se již budeme držet titulu v překladu Petra Štědroně) časově situovali dramaturgyně Martina Kinská a režisér Jan Holec, kteří rovněž provedli inscenační úpravu textu, těžko říct. Evidentně někam blíž současnosti, ale zároveň tak, že jde o kostýmy a scénu „nečasové“, o jakousi univerzální divadelní taškařici s německými atributy: dva muži mají tepláky s kšandami a náznakem takzvaného padacího mostu, tedy bavorských lederhosen + sportovní trička (na nich logo BMW) + kopačky; další dva muži jsou za dělníky, jejich kalhoty evokují montérky; ženy jsou vyhastrošené v lacině vypadajících šatech či sukních a v nápadných botách. Katzelmacher byl „ošklivým“ obrazem čerpajícím z konkrétní historické situace – z přítomnosti miliónů pracovníků z „jihu“, kteří měli zalátat díry na pracovním trhu prosperující západoněmecké ekonomiky. Ale Kočkožrout ve Švandově divadle je zcela prost jakéhokoliv politického, společenského a ekonomického kontextu. Jestli snad Kinská a Holec tímhle pojetím chtěli cosi říct o současné německé situaci, tak jsou zcela vedle. A jestli o zdejší přítomnosti, tak taky.
Dramaturgyně tvrdí, že Fassbinder Kočkožrouta napsal v roce 1968, „kdy do Německa směřovali první gastarbeiteři, což je situace, kterou v jisté obdobě známe i my“. To je hned dvojí nesmysl. Za prvé: zahraniční pracovníci směřovali do SRN už dávno: v roce 1955 podepsal německý kancléř Adenauer dohodu o náboru pracovníků s Itálií, v roce 1960 následovaly obdobné dohody se Španělskem a Řeckem, následující rok s Tureckem atd. Za druhé: zahraniční pracovníci jezdili už do socialistického Československa, konkrétně z Vietnamu a později i z Kuby, v rámci takzvané pomoci, aby zde občané oněch států získali profesní dovednosti. Nemluvě o přílivu zahraničních pracovníků do České republiky spuštěném v devadesátých letech, zejména z Ukrajiny. Neujasněnost tvůrců, o kom a o čem Kočkožrouta hrát, bohužel nejspíš vychází ze základní neujasněnosti historických souvislostí. Tady asi tkví bezradnost v definování si tématu hry tak, aby bylo zřejmé, že stojí za to hrát ji tady a teď.
Pohlédněte na záběry z Fassbinderova Katzelmachera (jednu výstižnou jsme zařadili do fotogalerie), prohlédněte na internetu na snímky z nedávných inscenací této hry na německy mluvících scénách, a pak se podívejte na fotky z inscenace pražské. Ten kulturní rozdíl je okamžitě patrný. Fassbinderova hra i jeho film jsou mimo jiné o emoční i etické okoralosti nasyceného mládí či řekněme „nové generace“. Tento aspekt pražská inscenace zcela pomíjí, režisér Jan Holec (*1988) obsadil Kočkožrouta generační směskou, v níž kromě Anny Stropnické a Jana Grundmana, nových posil souboru Švandova divadla, dvacátnická generace absentuje. Obsazení Davida Punčocháře a Roberta Jaškówa, kteří náleží ke střední herecké generaci, a seniora Miroslava Hrušky je omylem – nezbývá jim, než být v celé té humoresce, situované zde na bavorský venkov, za tajtrlíky. Pražská inscenace se dá přirovnat k nejprůměrnější televizní inscenaci, jež má satirické ambice, ale „nemá koule“ – kouknete na to, ale zítra už ani nevíte, o čem to bylo a proč jste se na to dívali. Tohle je naprostá kastrace Rainera Wernera Fassbindera. Zbývá snad jen dodat, že všechny tři únorové reprízy jsou vyprodány.
Rainer Werner Fassbinder, foto: Archiv Arte
Švandovo divadlo, Praha – Rainer Werner Fassbinder: Kočkožrout
Překlad: Petr Štědroň, inscenační úprava: Jan Holec a Martina Kinská, režie: Jan Holec, dramaturgie: Martina Kinská, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy Paulína Bočková, hudba: David Hlaváč. Hrají: Andrea Buršová, Bohdana Pavlíková, Anna Stropnická, Sára Venclovská, Jan Grundman, Miroslav Hruška, Robert Jašków a David Punčochář
Premiéra 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla.
