To byste nevěřili, co se může stát s Fassbinderem

Kočkožrout ve Švandovo divadle
Kočkožrout ve Švandovo divadle: zleva Andrea Buršová, David Punčochář, Robert Jašków, Anna Stropnická, Miroslav Hruška, Jan Grundman, Bohdana Pavlíková, foto: Švandovo divadlo – Michal Hančovský

Fassbinder (1945–1982) byl fascinující a iritující osobnost, umělec mimořádné plodnosti, pracující a žijící se sebezáhubnou intenzitou. Stačí pohlédnout na jeho filmografii – těžko si už jen vůbec představit, že to vše stihl do sedmatřiceti let! V mládí začínal u divadla a Katzelmacher – v nynějším českém překladu Kočkožrout – byla „středometrážní“ hra, kterou napsal, spolurežíroval i v ní hrál. Trvala prý jen asi čtyřicet minut. Stalo se tak na jaře osmašedesátého roku. V roce následujícím už Fassbinder natočil dva celovečerní filmy a jedním z nich byl pro kina přepracovaný Katzelmacher. Pod tímto německým názvem (jde o hanlivý výraz pro přistěhovalce) byl snímek uváděn i v tuzemských filmových klubech, kam měla alespoň některá autorova díla přístup, neboť podle dobových ideologických mantinelů ukazovala prohnilost západoněmecké společnosti.

Dva obaly DVD s Fassbinderovým filmem KatzelmacherDva obaly DVD s Fassbinderovým filmem Katzelmacher, repro: Amazon

Katzelmacher je situován na periferii Mnichova, mezi mládež, řekněme dvacátníky, znuděné a otupělé děti západoněmeckého hospodářského zázraku, mezi nimiž se objeví řecký gastarbeiter Jorgos, vůči němuž ti „praví“ Němci projeví svou xenofobní agresivitu. Více není nutné se tu o černobíle nasnímaném filmu rozepisovat, případné zájemce lze odkázat například na některé z komentářů na ČSFD, které Fassbinderovo pojetí a kvality snímku docela vystihují.

Kam Kočkožrouta (nyní se již budeme držet titulu v překladu Petra Štědroně) časově situovali dramaturgyně Martina Kinská a režisér Jan Holec, kteří rovněž provedli inscenační úpravu textu, těžko říct. Evidentně někam blíž současnosti, ale zároveň tak, že jde o kostýmy a scénu „nečasové“, o jakousi univerzální divadelní taškařici s německými atributy: dva muži mají tepláky s kšandami a náznakem takzvaného padacího mostu, tedy bavorských lederhosen + sportovní trička (na nich logo BMW) + kopačky; další dva muži jsou za dělníky, jejich kalhoty evokují montérky; ženy jsou vyhastrošené v lacině vypadajících šatech či sukních a v nápadných botách. Katzelmacher byl „ošklivým“ obrazem čerpajícím z konkrétní historické situace – z přítomnosti miliónů pracovníků z „jihu“, kteří měli zalátat díry na pracovním trhu prosperující západoněmecké ekonomiky. Ale Kočkožrout ve Švandově divadle je zcela prost jakéhokoliv politického, společenského a ekonomického kontextu. Jestli snad Kinská a Holec tímhle pojetím chtěli cosi říct o současné německé situaci, tak jsou zcela vedle. A jestli o zdejší přítomnosti, tak taky.

Dramaturgyně tvrdí, že Fassbinder Kočkožrouta napsal v roce 1968, „kdy do Německa směřovali první gastarbeiteři, což je situace, kterou v jisté obdobě známe i my“. To je hned dvojí nesmysl. Za prvé: zahraniční pracovníci směřovali do SRN už dávno: v roce 1955 podepsal německý kancléř Adenauer dohodu o náboru pracovníků s Itálií, v roce 1960 následovaly obdobné dohody se Španělskem a Řeckem, následující rok s Tureckem atd. Za druhé: zahraniční pracovníci jezdili už do socialistického Československa, konkrétně z Vietnamu a později i z Kuby, v rámci takzvané pomoci, aby zde občané oněch států získali profesní dovednosti. Nemluvě o přílivu zahraničních pracovníků do České republiky spuštěném v devadesátých letech, zejména z Ukrajiny. Neujasněnost tvůrců, o kom a o čem Kočkožrouta hrát, bohužel nejspíš vychází ze základní neujasněnosti historických souvislostí. Tady asi tkví bezradnost v definování si tématu hry tak, aby bylo zřejmé, že stojí za to hrát ji tady a teď.

Kočkožrout ve Švandovo divadleKočkožrout ve Švandovo divadle: Jan Grundman, foto: Švandovo divadlo – Michal Hančovský

Pohlédněte na záběry z Fassbinderova Katzelmachera (jednu výstižnou jsme zařadili do fotogalerie), prohlédněte na internetu na snímky z nedávných inscenací této hry na německy mluvících scénách, a pak se podívejte na fotky z inscenace pražské. Ten kulturní rozdíl je okamžitě patrný. Fassbinderova hra i jeho film jsou mimo jiné o emoční i etické okoralosti nasyceného mládí či řekněme „nové generace“. Tento aspekt pražská inscenace zcela pomíjí, režisér Jan Holec (*1988) obsadil Kočkožrouta generační směskou, v níž kromě Anny Stropnické a Jana Grundmana, nových posil souboru Švandova divadla, dvacátnická generace absentuje. Obsazení Davida Punčocháře a Roberta Jaškówa, kteří náleží ke střední herecké generaci, a seniora Miroslava Hrušky je omylem – nezbývá jim, než být v celé té humoresce, situované zde na bavorský venkov, za tajtrlíky. Pražská inscenace se dá přirovnat k nejprůměrnější televizní inscenaci, jež má satirické ambice, ale „nemá koule“ – kouknete na to, ale zítra už ani nevíte, o čem to bylo a proč jste se na to dívali. Tohle je naprostá kastrace Rainera Wernera Fassbindera. Zbývá snad jen dodat, že všechny tři únorové reprízy jsou vyprodány.

Rainer Werner Fassbinder Rainer Werner Fassbinder, foto: Archiv Arte

Švandovo divadlo, Praha – Rainer Werner Fassbinder: Kočkožrout

Překlad: Petr Štědroň, inscenační úprava: Jan Holec a Martina Kinská, režie: Jan Holec, dramaturgie: Martina Kinská, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy Paulína Bočková, hudba: David Hlaváč. Hrají: Andrea Buršová, Bohdana Pavlíková, Anna Stropnická, Sára Venclovská, Jan Grundman, Miroslav Hruška, Robert Jašków a David Punčochář

Premiéra 24. ledna 2020 ve Studiu Švandova divadla.

Související