Vánoce knižní podruhé: technologie, psychopati a paměť

U zahajovacího předvánočního kvartetu tipů jsem sliboval, že příště bude zastoupeno i ženské autorství, na něž minule nedošlo. Tentokrát je to tedy půl na půl.

Složitá otázka důvěry

Rachel Botsmanová: Komu se dá věřit? Jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat. Přeložil Jiří Petrů. Host, Brno 2018, 368 stran, doporučená cena 349 korun.

Obálka českého vydání v zásadě vychází z grafiky vydání anglických (výrazné písmo na světlém podkladu), ale podtržení názvu a „podsazení“ jména autorky vyzlacenými hvězdičkami činí výsledný dojem poměrně nepřehledný. Repro: Host

„Britské rozhodnutí opustit Evropskou unii a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem patří k první vlně akutních příznaků, které vyvstávají z jednoho z největších přeskupení důvěry v dějinách. Přesun od důvěry centralizované k důvěře individualizované. Důvěře a vlivu se dnes těší spíš ‚lidé‘ – příbuzní, přátelé, spolužáci, kolegové, někdy i naprosto cizí osoby – než elity, experti a jiné autority působící ‚svrchu‘. Žijeme v době, kdy na jednotlivcích záleží víc než na institucích a kdy se za zákazníků stávají společenské autority, které dokážou ovlivňovat chování firem,“ podotýká v úvodu své knihy Britka Rachel Botsmanová (*1978). Přednáší na Saïd Business School na Oxfordské univerzitě, mimo jiné v kurzu zvaném Důvěra v digitálním věku. Téměř globálně na sebe upozornila v roce 2010 díky práci  What‘s Mine Is Yours analyzující koncept „kolaborativní spotřeby“. Publikaci Komu se dá věřit? Jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat nechal přeložit brněnský Host vcelku promptně – originál vyšel vloni.

Psychopati mají tah na branku

Radkin Honzák, František Honzák: Čas psychopatů. Galén, Praha 2018, 336 stran, doporučená cena 348 korun.

Obálka sourozenecké knihy s motivem máznutých fragmentů postav je dílem Bedřicha Vémoly, repro: Artzona.cz

Čím je ten Honzák starší, tak je snad výkonnější, aspoň co se psaní týče… Jak jen to dělá? To je řeč o Radkinovi, známém psychiatrovi, jenž je ročník 1939; má také o deset let mladšího bratra Františka, vystudovaného historika a koreanistu, který za normalizace působil jako redaktor naučných knih v dětském nakladatelství Albatros, po převratu se postavil na vlastní nohy a vybudoval nakladatelství Libri a napsal několik historických a naučných knih. Společně nyní publikovali svazek Čas psychopatů. První polovina v něm patří Radkinovi, který v ní psychopata definuje a rozlišuje „kdo je cvok, kdo rapl, kdo je blázen, kdo šílenec a jaký?“, jak zní název jedné z kapitol jeho „teoretické“ části. František následuje historickou částí Psychopati v našich dějinách a přispěl kapitolami například o Přemyslu Otakaru II., Janu Žižkovi, Albrechtu z Valdštejna či o prokurátorovi Josefu Urválkovi. Není to první kniha, která na téma psychopatů zde vyšla: roku 2013 brněnské nakladatelství Emitos vydalo práci britského psychologa Kevina Duttona Moudrost psychopatů; o dva roky později pražský Dům Harfa dodal na pulty knihu kanadského psychologa Roberta D. Harea Bez svědomí.

Po letech návrat na zdejší pulty

György Konrád: Paměti. Odjezd a návrat. Nahoře pod zatmělým sluncem. Přeložil Robert Svoboda. 516 stran, doporučená cena 595 korun.

Obálka s použitím autorovy fotografie od Judit Kepes, repro: Academia

Rozsáhlé paměti maďarského spisovatele a esejisty Györgyho Konráda (*1933), který je pro Čechy, a to ještě jen pro našince „svého druhu“, více pojmem, než živým autorem (ostatně maďarská literatura nikdy neměla u českého publika na růžích ustláno). Konrád v Kádárově – ve srovnání s ČSSR – relativně liberálním pseudokomunistickém Maďarsku nemohl publikovat, jeho díla vycházela v zahraničí – včetně českého překladu autorova románu Spoluviník. Ten nejprve vyšel v exilu, v Praze pak roku 1990, coby jeden z prvních titulů nakladatelství Prostor, jež existuje dosud a za nímž stojí Aleš Lederer. V roce 1995 následovalo vydání esejistického svazku Hon a útěk, hned rok na to svazek dvou románů Kurátor a Zakladatel města – a tím Konrád česky zhasl. Takže až nyní: v jedné „bichli“ jsou spojeny dva vzpomínkové tituly, které Konrád publikoval na počátku tohoto století. V Odjezdu a návratu spisovatel evokuje čas svého dramatického dětství: gestapo zatklo jeho rodiče, on měl putovat do ghetta, potažmo do Osvětimi, ale uplatil úředníky na maloměstě a zmizel k příbuzným do Budapešti, kde byla naděje židovského chlapce na přežití přece jen větší. Druhá, rozsáhlejší část svazku, nazvaná Nahoře pod zatmělým sluncem, nese podtitul Autobiografický román a autor v ní prochází několik dekád svého života, tady už je dospělým mužem. „Jak snadno se každá tyranie urazí! Vyvádí zlomyslnosti a pokazí všechno, co vezme do ruky, ale když ji na to někdo upozorní, rozzuří se, že se jí křivdí,“ píše zde Konrád například. „I z nejmírnějšího posměchu každý její úředník smrtelně zvážní, upne se, svraští obočí – tady přestávají žerty. Když čtou text, který nazývá věci pravými jmény, hněvem se nezmohou ani na škytnutí, ani na prsknutí a protestují proti pomluvám s obličejem rudým jako při mrtvici. Mají pocit, že se stali bezmocnou hříčkou lidské podlosti.“

Připomenutí jednoho italského osudu

Donatella DiPietrantonio: Navrátilka. Přeložila Marina Feltlová, doslov napsala Pavla Přívozníková. Argo, Praha 2018, 200 stran, doporučená cena 248 korun.

Nejprve se zadívejte na obálku českého vydání prózy; navrhla ji Michaela Pospíšilová. A pak sjeďte zrakem o pár řádek níže – tam spatříte některé obálky zahraniční, repro: Argo

Jediný zástupce beletrie v dnešní sestavě. Jestli je čtenářům tohoto webu ona obálka knihy povědomá, tak se nemýlí: s autorkou jsme zde před časem publikovali interview, které s ní vedla tuzemská překladatelka Navrátilky. Takže na ten rozhovor přímo odkazujeme.  Berte jej rozšířenou informaci o próze, kterou Donatella DiPietrantonio publikovala vloni a prorazila s ní i mimo Apeninský poloostrov.