Viděl jsem člověka, který se ztratil. Roy Andersson je ve svém novém filmu konkrétnější než dřív
Švédský film nazvaný O nekonečnu byl úplně poslední českou premiérou před nynějším pandemickým zavřením kin. Přináší novou autorskou variaci na téma absurdity lidského bytí.
Švédský režisér Roy Andersson (*1943) sice tvoří od sedmdesátých let, ale mezi nejoriginálnější autorské tvůrce se zapsal především celovečerními snímky natočenými a premiérovanými v novém tisíciletí. Jeho trilogii o lidské existenci odstartovaly v roce 2000 Písně z druhého patra, následované goethovsky nazvaným filmem Ty, který žiješ (2007) a titulem Holub seděl na střeše a přemýšlel o životě (2014).
Čtvrtý díl trilogie
Loňský snímek O nekonečnu získal cenu za režii na festivalu v Benátkách a k nám se dostal o více než rok později – premiéru měl na přehlídce Be2Can v tu neděli večer, kdy se od následujícího pondělí vládním nařízením vinou koronaviru uzavřela kina a další kulturní zařízení. O nekonečnu můžeme považovat za „čtvrtý díl trilogie“. Roy Andersson zde totiž pokračuje ve své metodě. Natáčí epizodicky pojaté filmy, v nichž se snaží postihnout absurditu lidské existence. Interiéry i exteriéry jsou co do rekvizit očesané na minimum, můžou připomenout kupříkladu obrazy Edwarda Hoppera.
Rychle, než to všechno zapomeneme. Pusťte si trailer filmu O nekonečnu, zdroj: Be2Can Postavy mají kvůli unifikujícímu líčení bledé obličeje, klaunské a tragické zároveň. Tragikomické i čistě tragické výjevy, obvykle snímané statickou kamerou, propojují některé postavy (například prodejci chechtacích pytlíků, upířích zubů a dalších zábavných večírkových doplňků v Holubovi), pokračující mikropříběhy, anebo – jako v právě ve filmu O nekonečnu – vypravěčka. „Viděla jsem muže, který byl duchem mimo,“ či „Viděla jsem ženu, která nebyla schopna cítit stud,“ říká. Využití ženského hlasu si lze vykládat tak, že mužský by zněl příliš starozákonně a prorocky. Interpretovat však film O nekonečnu coby „ohlédnutí za patriarchátem“ a v potenciální naději na zjevení čehosi nového, by bylo přehnané.
Energie je nekonečná, neztrácí se, pouze se transformuje, říká student ve scéně, v níž se právě (pravděpodobně) učí termodynamické zákony. Tento výjev dal filmu název. Roy Andersson tady konstatuje, že lidské utrpení je možná nekonečné, ale každopádně stále stejné, zakořeněné v samé podstatě lidského bytí. Lidé stále dál replikují a variují svůj osud.
Historická vina a banální každodennost
V záběrech se připomínají války, v nichž jedinci prosí o milost před popravčí četou, a celé regimenty pochodují do koncentračních táborů. Obrazy historické viny, vracející se na mysl současné civilizaci, kombinuje režisér s banálními všednodennostmi a individuálními tragédiemi. Apokalypsa už byla, a pořád se někomu z nás děje. Otec ve slotě vleče svou dceru na narozeninovou oslavu, kněz ztrácí víru, muž chce své ženě uvařit večeři, ovšem trápí se setkáním s bývalým spolužákem, jehož se kdysi dotkl a který teď „určitě“ dosáhl v životě vyšších met.
Člověk je bytost zaseklá na cestě za svými cíli. Ony cíle jsou nejasné, zapomenuté či ztracené za horizonty. Andersson příznačně zasazuje příběhy buď do šedobéžových interiérů, nebo do výrazně rovinatých exteriérů, v nichž se na obzoru nerýsují žádné hory, žádné cíle a žádné naděje. Jeho postavy zapomínají na ostatní, nejsou schopné soucitu. Víra je buď ztracená, nebo skrze náboženství transformovaná, takže bližní neexistuje. Obraz pouličního bičování člověka vlekoucího kříž vystupuje ze snímku O nekonečnu jako konkrétní kritika zcestného křesťanství. Ta charakterizuje tento snímek obdobně jako groteskní protikorporátní tón v Písních ze druhého patra nebo postkoloniální trauma v Holubovi.
Variace oslňující groteskní poetiky
Při tříletých přípravách a natáčení O nekonečnu vznikl i dokumentární film Being a Human Person (režíroval jej Fred Scott). Ukazuje sympatického Anderssona jako tvůrce, ale také jako alkoholika. Přibližuje jak vznik nového filmu a metodu, tak osobnost stojící za nimi. Anderssonovy lakonicky a staticky pojaté obrazy vždy poskytovaly prostor pro napětí mezi fyzickou strnulostí a vnitřním pohybem. Při sledování snímku O nekonečnu se mi na mysl vkrádalo podezření, že onen vnitřní pohyb se začíná vyčerpávat a metoda ustrnula, že Anderssonova pozorování o lidech jsou díky slovům vypravěčky snad až příliš konkrétní, redukovatelná na daná tvrzení a začínají se opakovat.
Pro diváky, kteří se s Anderssonovými filmy setkají nově, bude O nekonečnu svým výtvarným řešením i výpovědí o lidské existenci oslňující. Pro ty, kteří znají předcházející trilogii, zůstanou Písně ze druhého patra anebo Holub seděl na větvi a přemýšlel o životě umělecky pravděpodobně výš.
Ovšem v pandemické době měla tuzemská premiéra posmutnělou příchuť poslední projekce. A současné nové variace lidské absurdity, samoty a grotesky můžou anderssonovské poetice brzy dodat nové situace a nový tón.
Autor je (především) filmový publicista
O nekonečnu / Om det oändliga (Švédsko / Německo / Norsko, 2019, stopáž 76 minut)
Režie a režie: Roy Andersson, kamera: Gergely Pálos, střih: Kalle Boman, Roy Andersson. Hrají: Tatiana Delaunay, Martin Serner, Bengt Bergius, Anja Broms, Marie Burman, Amanda Davies, Karin Engman, Jan-Eje Ferling, Thore Flygel, Lotta Forsberg, Anton Forsdik, Fanny Forsdik, Anders Hellström, Göran Holm, Stefan Karlsson a další.
