Vlivné galerie, díl sedmý: Pace Gallery – z Bostonu do celého světa

Když v roce 1960 zakládal Američan Arne Glimcher v Bostonu galerii, asi netušil, že o necelých šedesát let později bude nejen stále skvěle fungovat, ale bude mít pobočky po světě. A pokud přeci jen už tehdy snil o takovém úspěchu, určitě nemohl vědět, že tou dobou galerii povede jeho syn, Marc Glimcher. Ten se totiž narodil až o tři roky později – v době, kdy se galerie přesunula více do centra současného umění, do New Yorku. Zde se spojila s galerií Wildenstein & Co, specializující se na staré mistry. Pod jménem PaceWildenstein existovala do roku 2010. Nyní už opět funguje sama za sebe, tedy jako Pace Gallery. Respektive za své umělce, kteří většinou náleží k těm současným. Ponechala si však i několik pozůstalostí slavných autorů, mezi jinými Pabla Picassa či Agnes Martin.

Pace znamená v překladu „tempo“ či „udávat tempo“. Z toho jsou jasné ambice, které galerista se svým projektem měl. Arnold „Arne“ Glimcher (*1938) pochází z Duluth, přístavního města v Minnesotě. Kromě umění se příležitostně věnuje produkci a režii. Režíroval třeba film z roku 1999 The White River Kid (Malí velcí podvodníci, v ČR pouze na DVD) nebo o sedm let starší, u nás opět jen na DVD uvedený snímek The Mambo Kings (Králové mamba), který byl pro Antonia Banderase jeho prvním anglicky mluveným titulem. Coby producent stojí za filmem Gorily v mlze – Příběh Dian Fosseyové (1988, i ten je v ČR dostupný na DVD). Jak kdysi Arne Glimcher prohlásil, je přeci možné, aby měl člověk více než jeden zájem. Mezi další jeho citované výroky patří ten, že cena zaplacená za výtvarné dílo je často vlastně trofejí sama o sobě.

Pohled na exteriér sídla Pace Gallery na adrese 510 West 25th Street, New York; projekt z roku 2012 je dílem firmy HS2 Architecture, foto: Rafael Gamo (HS2 Architecture)

Jak se zdá, tohoto pravidla se drží i syn Marc, který se v galerii pohybuje od roku 1985 a v jejím vedení nyní stojí už více než sedm let. Proslavil se totiž mimo jiné tím, že v roce 2012 prodal na Art Basel malbu A. B. Corbet proslulého německého malíře Gerharda Richtera za více jak dvacet milionů dolarů. I když to ve skutečnosti nebyla nejvyšší částka daného ročníku švýcarského veletrhu (Mark Rothko, vydražený za 78 milionů dolarů, byl tehdy jasným „vítězem“), prodej vyvolal vášnivou diskusi. Richter pak byl často dotazován, jak se staví k cenám za svá díla; v odpovědích se netajil tím, že mu přijdou absurdní.

Seznam dalších umělců, s nimiž Pace Gallery spolupracuje nebo je zastupuje, je rozsáhlý. Zmínit lze Raquiba Shawa, Inda žijícího v Londýně, který měl před pěti lety výstavu v pražském Rudolfinu. Dalšími hvězdami jsou třeba Yoshimoto Nara či Yto Barrada. Spolu se zastoupenými pozůstalostmi najdeme na stránkách galerie celkem na devadesát jmen! 12. listopadu 2018 bylo anoncováno nové partnerství: s nikým jiným než s legendárním Christem.

Aby mohla být prezentace umělců úspěšná, tak kromě vrcholně kvalifikovaného týmu je nutné zajistit důstojná výstavní místa ve správných metropolích. Pace Gallery najdeme v New Yorku (zde má hned tři sídla), v kalifornském Palo Altu, v Londýně, Paříži, v Ženevě, v Soulu, v Hongkongu (zde má dvě sídla) a Pekingu.

Kromě toho galerie vydává „svým“ umělcům katalogy, což je ostatně obecně důležitou součástí marketingu takového podniku. Spíše netradičním počinem je pak správa nakladatelství Artifex Press, jež publikuje digitální katalogy zvané raisonné. Takovéto publikace, obsahující seznam kompletní tvorby autora, jsou vyhledávány mezi sběrateli. Pokud je dílo potvrditelné přítomností v „catalogue raisonné“, je to nejvyšší možné doložení jeho pravosti. Není náhodou, že projekt vznikl pod galerií, která zastupuje jedny z nejznámějších výtvarných pozůstalostí. Pace Gallery to zkrátka umí: myslí na své umělce i na své kupce.