Vojín, který vinou režisérky zůstal naprosto neznámý
Dějiny srpna 1968 jsou pro nás především velkým příběhem, u něhož máme (zdánlivě) jasno, kdo je v něm hodný, a kdo zlý. Dokument Můj neznámý vojín je důležitý hlavně proto, že obrací naši navyklou perspektivu.
Anna Kryvenko (*1986), režisérka ukrajinského původu, žijící nyní v Praze, v Mém neznámém vojínovi vypráví o svém prastrýci, který patřil k okupačním vojskům a krátce po návratu z Československa spáchal sebevraždu. Dotýká se i zakořeněné nenávisti Čechů k Rusům, která postupně přerostla v rasismus namířený proti těm, kdo se srpnovými událostmi neměli nic společného. Dokument tedy otevírá důležité otázky, nad nimiž zdejší společnost v podstatě zavírá oči. Bohužel film se oněch témat dotýká způsobem, který nedává příležitost se nad nimi důkladněji zamyslet.
Většinu pětasedmdesátiminutové stopáže totiž zabírají dobové archivní záběry: množství výjevů z pražských ulic, jimiž projíždějí sovětské tanky, scény vojenských výcviků či ukázky z propagandistických filmů. Režisérka je klade v dlouhých, mnohaminutových blocích, v nichž často jen zní sugestivní temná hudba. Ve zbytku dokumentu vidíme většinou fotografie z režisérčina rodinného alba. Původních záběrů se vyskytuje minimum; obvykle běží o nicneříkající pohledy na les, na rozpadlou stavbu či na ulici činžovních domů. Podobně chudá je zvuková složka.
Neznámých vojínů tady bylo mnoho. A jeden z nich byl i příbuzným Anny Kryvenko… Trailer k filmu Můj neznámý vojín , video: Totalfilm, ilustrační záběr z natáčení, foto: archiv ČT Kryvenko ten film pojala coby osobní deník, v němž vyjadřuje své pocity a postřehy z určitých událostí. (Rozhovor s režisérkou najdete zde.) Mluví o zkušenosti dívky z Ukrajiny, kterou Češi často zaměňují s nenáviděnými Rusy, anebo dává srpnové události roku 1968 do souvislosti s jinou okupací, kterou nedávno provedli Rusové na Ukrajině. O svém prastrýci, který srpen 1968 zažil z pohledu okupanta, se přitom zmiňuje okrajově. Právě jeho osud však dává, respektive měl by dát, filmu smysl – odkazuje přece na něj již název a bez strýcova pohledu nedává velký smysl ani použití tolika archivních záběrů.
Můj neznámý vojín působí dojmem narychlo slepeného kusu, který trpí zoufalým nedostatkem původního materiálu a ten je nahrazován ubíjejícím množstvím dobových materiálů. To, že filmařka snímek pojala jako monolog, je nešťastným rozhodnutím hraničícím s neprofesionalitou. Tvůrci těžko můžou prohlašovat, že jejich dílo vypovídá o zkušenosti vojáků „okupačních vojsk“, když v něm figuruje jeden jediný a o dotyčném se dozvíme pouze to, že spáchal sebevraždu. Jestliže autorka ve filmu mluví o současné válce na Ukrajině, měla by jít mnohem dále než k povrchním a provokativním analogiím a zamyslet se nad tím, k čemu je vytvoření takové souvislosti vlastně dobré. Také jejím postřehům o české nenávisti k Rusům by víc prospěl formát vícehlasého dialogu než sebestředný monolog.
Čeští autorští dokumentaristé se často prezentují jako vypravěči, moderátoři, kteří do tématu filmu vnášejí svoji osobní zkušenost. V Mém neznámém vojínovi tenhle přístup totálně ztroskotává: Kryvenko nenabízí nic než dojmy a deníkové črty, které mohou být inspirativní, ale nelze je vydávat za plnohodnotnou dokumentaristickou práci. Smutnější je to tím, že režisérka nadhodila několik důležitých témat, přičemž každé by stálo za samostatný dokument. Musely by to však být díla syntetizující fakta, názory a imprese; díla, jež by v konečné instanci umožnila pochopit dané problémy v hlubších souvislostech.
Můj neznámý vojín (Česko / Slovensko / Lotyšsko, 2018, 75 minut)
Režie a scénář: Anna Kryvenko, kamera: Radka Šišuláková, střih: Daria Chernyak, hudba: Andris Dzenitis, Yair Elazar Glotman, zvuk: Viktor Krivosudský, architekt: Jurgis Krasons.
Film premiérově uvedl kanál ČT art 19. srpna 2018, repríza se uskutečnila následující den. Nyní je snímek ke shlédnutí – za poplatek – na serveru dafilms.cz.
