Z Ústí nad Labem do Hrobu aneb Jak byl sever Čech vytěžen podruhé

Veronika Bendová (*1974) dosud publikovala dvě prózy, v obou případech relativně útlé novely. Přesto ji už lze počítat mezi výrazné představitelky současné české prózy. Debutovala počátkem roku 2013 titulem Nonstop Eufrat zachycujícím příběh kněze, který se rozhodne opustit své farníky a založit rodinu. Nedávno totéž nakladatelství – Fra – publikovalo autorčinu novinku Vytěženej kraj.

Protagonisty tohoto příběhu, který se časově odehrává na ploše necelého týdne, jsou Hugo a Irena. Pracují jako vyhledávači lokací pro filmové produkce. Na severu České republiky mají za úkol najít vhodná místa pro nový a zdánlivě originální počin oblíbeného režiséra Kryštofa Kosíka – „první domácí severskou krimi“. Plán se však bortí; ukazuje se, že s nápadem natočit „první“ domácí severskou krimi přišlo hned několik režisérů naráz.

V tomto ohledu si próza Veroniky Bendové nezadá s realitou. Sever ČR se v posledních letech stal oblíbeným místem filmařů i dalších umělců. Vedle úspěšného Mostu! se na tuzemském „severu“ natáčely krimi série Cirkus Bukowsky, Rapl, Pustina či Sever; z knižních titulů můžeme zmínit předloňský detektivní román Sestra smrt od Daniela Petra.

V knize Veroniky Bendové je daný kraj „vytěženej“ ve dvou ohledech. Doslova i přeneseně. Hugo a Irena projíždějí města jako Ústí nad Labem, Most, Teplice či příznačně pojmenované město Hrob. Setkávají se s místními obyvateli a poslouchají lamentace o jednání uhelných společností, proti nimž nemá běžný smrtelník šanci se reálně bránit. Krajina severních Čech je – jak v knize, tak ve skutečnosti – nepřenositelná a až morbidně uhrančivá. Není divu, že oblast začnou využívat filmaři, kteří ji nejspíš poté, co pro své produkty vytěží její estetický i jiný potenciál, zase přenechají svému osudu. V tomto motivu nelze nevidět kritický rozměr prózy. Bendová jej do příběhu dokázala zasadit tak, aby netrčel. Díky tomu není její kniha černobílá, stejně jako nejsou černobílé motivace a chování ústředních postav.

Lokátoři Hugo a Irena jsou sice k místním lidem empatičtí a pokud možno vstřícní, Huga navíc váže k lokalitě minulost – jeho otec zde na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let seděl ve vězení. Jejich severočeské angažmá je však spojeno s tím, že přijeli bídu těchto míst využít, vytěžit. Hned na první straně ostatně čteme: „Litvínov. Čekali to lepší – vlastně horší.“ Veškerý soucit a snaha pomoci mají tudíž přídech čehosi nekalého; výrazněji pak v případě Ireny, která po většinu času smýšlí více pragmaticky a hledí si především toho, aby dobře odvedla svou práci, o niž nechce přijít. Hugo naproti tomu místy působí příliš altruisticky, ba samaritánsky.

Koneckonců pasáže, v nichž je popisována Hugova minulost či povaha, znějí povětšinou takto: „Hugo byl nelidsky otužilý.“ „A protože se ke své školní slušné němčině naučil ve Státech dobře anglicky a během půlroční práce v Argentině i španělsky, jako vyhledávač lokací pro filmové produkce, ať už české nebo zahraniční, prakticky neměl v Čechách v devadesátých letech konkurenci.“ „S Hugovou sloní a detailní pamětí se Ireně málokdy podařilo přistihnout ho při nějaké neznalosti.“ Atd. Coby starší muž navíc Irenu často poučuje o všem možném – o historii kraje, o filmovém průmyslu. U Huga můžeme v určitých partiích textu mluvit o nezáměrné karikatuře, viz obehraná přirovnání typu: „Hugovy ruce. Hnětly její tělo jako ruce stvořitele, co dává ožít hlíně.“ Hugo se jeví jako vystřižený z nějakého béčkového titulu, avšak přesazený do příběhu, v němž se nemůže plně, totiž „béčkově“ rozvinout jeho heroický potenciál.

Ale Bendová přece jen buduje víceznačnější vyprávění. Hugo a Irena jsou bývalí partneři, kteří nemají minulost tak docela uzavřenou. Při putování po severu Čech to mezi nimi jiskří a lze předvídat, k čemu směřují. Do příběhu se rovněž dostává napětí spojené s odkrýváním minulosti Hugova otce. Téměř detektivní pátrání rozedře letité, zdánlivě již zacelené rány, a dvojice se stává trnem v oku několika lokálním výstředníkům. Díky tomu a také kvůli skutečnosti, že Irena a Hugo přijíždějí na sever coby neoblíbení Pražáci, se kniha místy čte až jako (severský) thriller. Ostatně závěr novely dává upomenout na tituly, nad nimiž by ortodoxní vyznavači vysoké literatury nejspíš odmítavě mávli rukou. Ale Bendové se postupy žánrového psaní podařilo udržet na uzdě a vhodně je využít. Je to jeden z kladů Vytěženýho kraje – vedle trefného líčení „vytěženýho kraje“ (ti, kteří mají s lokalitami co do činění, to mohou posoudit).

Bendová si pro obě své knihy stanovila z autorského hlediska ne zrovna jednoduché cíle. V debutu Nonstop Eufrat napsala příběh, jehož téma je jednak kontroverzní, jednak pro množství čtenářů na první pohled vzdálené a snad i trochu uzavřené. Novinka do značné míry stojí na důmyslném využití (či snad „vytěžení“) postupů čtiva. Což je něco, na čem si vyláme zuby nejeden literát. Veronika Bendová v obou případech obstála.

Autor je literární recenzent.

Na obálku knihy byla použita fotografie Jany Plavec z roku 2016, repro: Fra

Veronika Bendová: Vytěženej kraj. Fra, Praha 2019, 200 stran, doporučená cena 249 korun.