Když humr a humor jedno jsou. Delphine de Vigan nedopřává čtenáři oddechu
Francouzka Delphine de Vigan patří ke spisovatelkám, jejichž nové knihy se dostávají k tuzemským čtenářům záhy po vydání v originále. A změna poetiky, kterou můžeme sledovat v jejích posledních dvou titulech, autorce na oblíbenosti neubrala.
Začátkem tohoto roku navštívila francouzská spisovatelka Delphine de Vigan (*1966) Prahu a mimo jiné zde představila svou v pořadí šestou do češtiny přeloženou knihu Pouta, která u nás vyšla vloni. Nyní, přibližně rok po Poutech, publikovalo autorčino výhradní tuzemské nakladatelství Odeon její novelu Vděk. Ta má, spolu s Pouty a s knihou, která se chystá, tvořit „volnou trilogii“.
O tom, že přitažlivé označení „volná trilogie“ používají nakladatelé někdy nahodile, vědí tuzemští čtenáři své. Ostatně po přečtení Pout a Vděku se může zdát, že spojení těchto titulů není tak docela namístě. Pochybnosti se však rozplynou, přihlédneme-li k dalším autorčiným knihám. S nimi v pozadí totiž vyvstává několik specifických rysů, jimiž se ty dvě zmíněné novely z autorčiny biografie vymykají.
V obou případech se jedná o knihy útlé, o to však koncentrovanější. Oba texty jsou vybudovány coby znepokojivé sondy do mezilidských vztahů, v nichž se svižně střídají příběhové linie – respektive vypravěčská hlediska –, které se ke konci knihy spojí. Tato forma však u Delphine de Vigan neznamená zkomplikování kompozice. Jak v doslovu k Vděku poznamenává Olga Stehlíková, „autorka (…), ve srovnání se svými předchozími díly, podstatně zjednodušila nejen styl vyprávění, ale také zápletku a syžet“.
Vlevo obálka předchozí autorčiny knihy Pouta, o níž je v recenzi řeč, vpravo pak obal francouzského vydání Vděku. Porovnejte si pak s obalem českým, viz níže, repro: Odeon a Amazon.com
V případě Vděku je zápletka prostá. V centru pozornosti stojí paní Seldová – oslovovaná výhradně jako Miška –, která se stářím ztrácí nejen soběstačnost, kvůli čemuž se musí odstěhovat ze svého bytu do pečovatelského domu, ale také schopnost komunikovat. Trpí totiž afázií, řečovou poruchou, jež znesnadňuje, ba znemožňuje smysluplnou produkci řeči. Miška tak často zaměňuje slova, většinou na základě zvukové podobnosti (humr/humor, gradace/kremace), jindy v pokusu o vyjádření jen marně tápe.
V neútěšném stavu – a jak je čtenáři brzy jasné, s blížícím se odchodem – touží Miška projevit (názvem novely vyzdvižený) vděk manželskému páru, který ji jako malou holčičku zachránil před holocaustem. S pátráním po zachráncích pomáhá bezdětné Mišce mladá žena Marie, kterou naopak vyvedla z tíživých životních podmínek Miška. Třetí a poslední důležitou postavou knihy je logoped Jérôme. Ten Mišce pomáhá zmírnit postup řečové poruchy.
Jakkoliv mají Jérôme a Marie k Mišce vstřícný a vlídný vztah (na rozdíl od Pout, kde se postavy vzájemně, třebaže nezáměrně, spíše ničí), který se navíc v případě logopeda dále prohlubuje, v podloží jejich uvažování lze vyčíst, že o Mišce smýšlejí poněkud „nezdravě“. Bezděky ji přestávají brát jako sobě rovnou a nedokážou se plně vcítit do její pozice. Navzdory Miščině stavu Marie předpokládá, že Miška, jež své opakované noční můry vypravuje pokaždé jinak, to dělá proto, „abychom my, kteří jsme přicházeli a odcházeli podle toho, jak se nám zachtělo, a byli jsme cele svými pány, mohli pochopit, jak hrůzný pocit ji pohlcuje“. Pokřivenost logopedova nahlížení na Mišku lze pak spatřovat v jeho svěřování se s tím, jak má rád svou práci se starými lidmi: „Miluju to chvění jejich hlasu. Tu křehkost. Tu mírnost. Miluju ta jejich převlečená, přibližná, zbloudilá slova i jejich odmlky.“
Tomu, že je nám vlastní nahlížet na staré lidi jakoby svrchu a dopouštět se paušalizací, odpovídá i kompozice knihy. V popředí sice stojí Miška, její příběh však vyprávějí střídavě Jérôme a Marie. A přitom je Miška navzdory řečovým obtížím schopna vyhmátnout palčivá místa těch, s nimiž přijde do styku, a poradit lépe než kdo jiný. Ať už se jedná o to, že se před Marií rýsuje budoucnost matky samoživitelky, nebo o Jérômův problematický vztah s otcem.
Tyto svízele se nicméně odehrávají pouze na pozadí Miščiny neúprosné ztráty soběstačnosti a schopnosti komunikovat. To, jak je vyprávění koncentrované na ústřední téma a text svým tahem nedopřává čtenáři oddechu, je předností, ale i potenciálním problémem knihy. Delphine de Vigan zachytila ve Vděku sugestivní a skličující obraz Miščina stáří (a chřadnutí). V porovnání s ním však působí vše ostatní poněkud mdle. Postavy sice prožívají mnohé, respektive se s mnohým musejí vypořádat, ale to je zastřeno dalšími a dalšími slovy, které mizí z Miščiny paměti. Nejedná se ani tolik o „autorčinu chybu“ jako spíš o něco, co nemusí být každému čtenáři zrovna po chuti. Převažující chmurnost novely je totiž rozředěna jen těmi místy, kde se lze pobavit nad Miščinými slovními záměnami. Úsměv, který vyvolají, však zhořkne hned poté, co si uvědomíme, čemu se vlastně smějeme.
Autor je literární recenzent.
Obálka českého vydání Vděku, repro: Odeon
Delphine de Vigan: Vděk. Přeložila Alexandra Pflimpflová, doslov Olga Stehlíková. Euromedia Group – Odeon, Praha 2019, 160 stran, doporučená cena 259 korun.
