Zuby vylámané na pražské kavárně

Tu inscenaci evidentně zrodila potřeba reagovat na současnou atmosféru v české společnosti, kdy se šikovně vymyšlené a používané sousloví „pražská kavárna“ stalo selektujícím klackem, který odděluje „poctivé“ a „normální“ lidi od „flákačů“ v hlavním městě, kteří dle aktivistických uživatelů tohoto pojmu nemají nic jiného na práci než se vyvyšovat a myslet si, že oni jsou ti lepší než zbytek národa. Že tento selektující klacek byl vymyšlen a vyroben v pracovnách či restauracích, kam by se onen vyzdvihovaný „poctivý“ a „normální“ člověk nikdy nedostal, nikdy by fakticky nebyl připuštěn, protože takový občan je používán pouze jako prostředek v boji o politickou a ekonomickou moc, to je samozřejmě tvůrcům selektujícího klacku lhostejné. Ba se tím ve svých vybraných interiérech, proti nimž jsou pražské kavárny lidovými nálevnami, nejspíš baví a plácají se do kolen. Lstivost až ďábelskost pojmu „pražská kavárna“ tkví kromě jiného v tom, že kdo s ním začne obcovat, kdo si myslí, že jej demaskuje, téměř jistě se spálí a těžko z toho vyjde s čistým štítem.

Ale od obecných úvah o ulici a kavárně sejděme do sklepení Studia Švandova divadla na pražském Smíchově. „Hlavní inspirací k vytvoření inscenace byl především její název a s ním i to, co se právě teď ve společnosti děje. A tak jsme si dali tu práci a začali společně pátrat, jak snadno nebo obtížně se lze do takové kavárny dostat a jak z ní zase bez úhony vyjít ven,“ informoval režisér Kauzy pražské kavárny Jacob Erftemeijer, jinak člen hereckého souboru Švandova divadla. A dramaturgové Martin Sládeček a Martina Kinská k tomu dodali: „Fascinuje nás, že heslo ‚Povaleči z kaváren, do polí a továren!‘, populární hlavně v padesátých letech minulého století,  je teď znovu slyšet – a zaznívá dokonce přímo z Hradu! A pražská kavárna, to je přece hotový případ pro detektiva: kdekdo o ní mluví, ale nikdo neví, kam až sahají její prsty a výroky. Ale někde tu přece být musí. A může kdykoli udeřit. Nebo může být kdykoli udeřena.“

Takže na začátku byl název s oním gumovým souslovím. A herci pod Erftemeijerovým vedením si kolektivně vymysleli příběh soukromého detektiva, dlícího kdesi v cizině, který dostane zprávu, že má v Česku již dospělého syna a ten se ztratil kdesi v kruzích pražskokavárenských. Vydá se jej tedy hledat a poznává, že objevit ten gang, za něhož pražskou kavárnu má, není vůbec snadné. Kdo se v tom má vyznat?! stýská si soukromý marlowovský detektiv. Inscenace je hodinovým sledem scén a scének, v nichž logiku nehledejte. detektiv v podání Tomáše Petříka.

Tomáš Petřík v inscenaci Švandova divadla Kauza pražské kavárny, foto: Alena Hrbková (Švandovo divadlo)

Navršena je zde kupa jednotlivin, tu vtipných, tu rozpačitých, ale na příběh nevydají, ničeho se tu nelze dobrat – vyjma toho, že ironii a parodii neujde nikdo, včetně demonstrantů na protizemanovských a protibabišovských protestech. Použity rovněž jsou facebookově proprané letošní věty herečky Kateřiny Brožové z vlaku jedoucího českou jarní krajinou, inspirující celebritu k vyznání obdivu k této krásné zemi a ke krtkům… Od studentské recese odlišuje tuto produkci následující: nápaditě variabilní, přitom jednoduchá scéna, živý hudební doprovod Josefa Horváta na baskytaru plus několik „krabiček“ a vytvářející funkční škálu zvukových barev, dále pak profesionálně zvládnuté herecké výkony, které jsou komediálně energické, našlápnuté, zejména u ženské části sestavy. Všechny to na scéně baví, to je vidět a slyšet, ale jako celek ten kus není nic než bžunda, při níž smích neznamená lépe věděti, nýbrž ujišťovat se o mnohokrát již ujištěném.

Na celém tom vybuzeném fenoménu pražské kavárny je nejďábelštější právě to, jak snadno se na „boji“ s ním dají vylámat zuby. Jak zlovolný intelekt, který tento fenomén vyvolal, není snadné porazit, alespoň divadelními prostředky určitě ne, jak dokazuje příklad Kauzy pražské kavárny.

Studio Švandova divadla, Praha – Jacob Erftemeijer & kol.: Kauza pražské kavárny
Režie: Jacob Erftemeijer, scéna a kostýmy: Jozef Hugo Čačko, hudba a texty písní: Josef Horvát a Andrea Buršová, dramaturgická spolupráce: Václav Alexa, pohybová spolupráce: Martina Krátká. Hrají: Andrea Buršová, Martina Krátká, Natálie Řehořová, Petr Buchta, Tomáš Petřík, Marek Pospíchal, Jacob Erftemeijer, Josef Horvát.
Premiéra 28. 4. 2018