Glosa: Ještě jsme to neviděli, ale kameny házejme?
Do nedávné promluvy nad ostatky statečného kardinála Josefa Berana se kardinálu Dominiku Dukovi v katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha vešla i zmínka o inscenaci chorvatského režiséra Olivera Frljiće, která má být uvedena v Brně. Bylo to slovo k věci?
Mnozí o té inscenaci tady teď diskutují – většinou s jasným názorem. Jenže v ČR hru nazvanou Naše násilí, vaše násilí zatím nikdo neviděl. Inscenace Chorvatského národního divadla v Rijece a scény Mladinsko Theatre v Lublani bude v Huse na provázku k vidění až 26. května. Je vyprodáno.
Přilévat argumentačním benzínem do požáru, který kvůli oné balkánské inscenaci vzplanul, je beze smyslu. Názorové sálání nedovolí přistoupit blíž a přesvědčit se o skandálnosti hry na vlastní oči. Jen krátce shrňme, že hry si jako první všimli Slušní lidé z Brna (opravdu si tak říkají a je patrně jen náhodou, že na stránkách orwellovsky pojmenovaného sdružení je pod fotkou muže černé pleti reakce „Cizáci sem nepatří“). De gustibus non disputandum est, kardinál své nechuti k tak drastickým scénám, jaké se mají objevit v Brně, poskytl rezonanční desku nejsvětější domácí katedrály a vpravdě posvátné chvíle. „Co by se stalo, kdyby nějaké divadlo uvedlo podobnou hru urážející islám? Ale vy, křesťané, za všech okolností se podvolte a buďte ústupní. Nemáme kam ustoupit!“ konstatoval v pražské katedrále kardinál Duka. Marné je vzpěčovati se proti ostnům: o hře už všichni vědí. Však je vyprodáno.
Britský spisovatel Graham Greene se krátce po druhé světové válce zamýšlel, zda existuje křesťanská civilizace, kterou popsal jako celkové uspořádání lidského života, jež by každému umožňovalo řídit se učením obsaženým v Kázání na hoře, aniž by mu ostatní činili nejmenší překážky. Došel k závěru, že taková civilizace existovat může a že se vyznačuje jediným charakteristickým rysem: křesťanským svědomím. Dokládá to válečnou zkušeností Evropy s nacismem, v němž totalitní stát výchovou potlačil u občanů jakýkoliv pocit viny, „veškerou nejistotu ducha“, jak to pojmenoval Greene. Lidské svědomí tedy podle Greena souvisí s nejistotou, s ochotou nejprve zkoumat a přemýšlet, než člověk dojde k závěru.
Celá ta vzrušená debata o skandální scéně v divadelní inscenaci samozřejmě není soubojem náboženství, nýbrž dvou civilizací. Přesněji dvou kultur: sebejisté, která ví už teď, oč v divadle běží – totiž že „náš“ Ježíš páchá násilí na „jejich“ muslimce – aniž by hru viděla, obtěžovala se přemýšlením o jejím kontextu a vyjadřovacích prostředcích divadla. Proti ní stojí kultura „nejistoty ducha“, jak ji definoval Greene, která tak snadno neskáče po návnadě a ustoupí, když se rozdávají poukázky na pohoršení a skandály.
Křesťanským skandálem samozřejmě není uvádění jakékoliv divadelní hry, včetně té nejblasfemičtější, jakou si člověk dokáže představit. Křesťanství je většinově součástí kultury, která dávno rozlišuje mezi dýmkou a obrazem dýmky; ví, že herec umírající ve filmu nakonec vstane a otře si (kašírovanou) krev kapesníkem. Ví, že Kristus na divadle je jen obrazem, který má s publikem nejspíš řádně zalomcovat, ale také že divák si takovou katarzi může odepřít a do divadla nepřijde. Kardinálovo náboženství přitom disponuje daleko skandálnějším prvkem, na který se v Česku raději příliš neupozorňuje. Tím „skandalonem“, o kterém píše apoštol Pavel v listě do Korintu, je obraz ukřižovaného, visící v každém kostele, zpráva o bláznovské zvěsti, kterou se Hospodinu zalíbilo zachránit člověka. Jenomže tenhle skandál v naší civilizaci zevšedněl a kardinál ho ve zmíněné řeči nepřipomněl.