Agnès Vardová: Naposledy vám zamávám…
Sebezpytné ohlédnutí režisérky Agnès Vardové, která náležela k vrcholným tvůrcům filmové francouzské nové vlny šedesátých let, nabízí program ČT art ve středu 11. listopadu od 21:35 hodin.
Agnès Vardová (1928–2019) vytvořila několik zásadních hraných filmů, uvedených vesměs i v Československu, avšak dlouhodobě upřednostňovala dokumentární tvorbu; ta je u nás známá daleko méně. Byla mezi těmi, kteří bourali filmařské konvence jak v námětech, tak ve zpracování. Průprava fotografky u ní vypěstovala smysl pro estetické hodnoty obrazu. Tvůrčí dráhu završila nedlouho před svým skonem snímkem Agnès Vardová – autoportrét / Varda par Agnès.
Vy víte, co je štěstí?
V roce 1961 Vardová debutovala v celovečerní tvorbě snímkem Cléo od pěti do sedmi a okamžitě na sebe strhla pozornost. Jakkoli dnes tento film můžeme vnímat jako vyšumělý, ve své době pohoršoval. Režisérka převzala postupy dokumentu, aby zachytila výsek ze života zpěvačky, která netrpělivě čeká na výsledky lékařského vyšetření, jež má sdělit, zda onemocněla, či neonemocněla rakovinou. Kamera zaznamenává každé gesto protagonistky, každý záchvěv jejího obličeje. A délka filmu se shoduje s dobou v ději: snímek prostě trvá dvě hodiny.
Obecně je tvorba Vardové rozmanitá. Točila například dokumenty přibližující převratné dění ve světě (o Kubě, o Vietnamu); zde se projevilo autorčino dobové levicové nadšenectví. Tematický i žánrový rozptyl vykazují i hrané filmy. Zvládla přízračnou vyprávěnku o spisovateli, jemuž se realita prolíná s románovou fikcí (Bytosti, 1966). Zaujala příběhem tulačky, jejíž poslední dny rekonstruují lidé, s nimiž se ta žena náhodně setkala (Bez střechy a bez zákona, 1985).
Ve Štěstí (1964), jímž v hrané tvorbě asi nejsilněji upoutala, provokuje nečekaným pojetím manželské nevěry. Když šťastně ženatý truhlář František naváže vztah s poštovní úřednicí Emilií, nijak to nenaruší jeho lásku k manželce. František je nekomplikovaný člověk, pravdomluvný a nesobecký (ani své milence nezastírá, že je ženou až v druhou v pořadí, ovšem jen proto, že svou manželku potkal jako první), ani jej nenapadne, že by mohl narazit na nepochopení.
Vardová zde buduje prosluněnou, impresivní idylu (doslova: všezměkčující sluneční svit je přítomen v každém exteriérovém záběru). Pravidelné víkendové pikniky v borovém lese, pohoda objetí i klidný spánek dětí provázejí pastorální Mozartovy skladby, umocňující navozovaný pocit. Atmosféru posilují i pozvolná panoramata; nadto v obrazovém ztvárnění je nejednou zaostřeno na pozadí, zatímco hrdinové v popředí procházejí rozostřeni.
Štěstí boří mýtus nevěry jako rozkladného prvku, naopak ji velebí jako citové obohacení. Přestože film napsala a natočila žena (nepochybně emancipovaná, jak lze soudit podle jejích předchozích i následujících filmů), zde uplatňuje pohled, kdy se hrdinka – k plné spokojenosti všech – podřizuje citům svého mužského partnera a jeho představě štěstí. Určitě ani dnes by tento film nezůstal bez bouřlivé odezvy.
Hledání správných úhlů pohledu
Ve výpovědi Agnès Vardová – autoportrét se klasička moderní francouzské kinematografie prezentuje coby činorodá umělkyně, schopná poutavě rozprávět o své minulosti. Hned na počátku vytyčuje tři základní termíny, jichž se celý život přidržovala: inspirace, tvorba a sdílení. Sama k tomu sdělí, že inspirace se týká pohnutek a okolností, které filmaře nutí natáčet. Tvorba zahrnuje samotný proces natáčení, kdy se filmař rozhoduje, jak svou výpověď – až již hranou či dokumentární – uchopí a zpracuje. Sdílení odkazuje k oslovení publika, protože nikdo by neměl natáčet pouze pro sebe. Devadesátiletá umělkyně tak byla aktivní a svým způsobem jasnozřivá do poledních okamžiků svého života.
Vardová průběžně pouští ukázky ze svých filmů a zajímavě je komentuje; vysvětluje, proč se rozhodla je natáčet a jaký ohlas získaly. Přibližuje podmínky, v nichž pracovala, osvětluje, jak omezené finanční možnosti ovlivňovaly i tvar daného díla. Konečná podoba, byť posléze i obdivovaná, mnohdy totiž bývala dílem náhody či dostupných možností. Tak se třeba dovíme, proč celovečerní prvotina Cleo od pěti do sedmi získala dokumentaristický vzhled. Uvědomíme si, jak důležitou roli zaujímala kameramanská technika – lehké ruční kamery přinesly velkou natáčecí svobodu.
Vardová poodhaluje okolnosti vzniku také některých dokumentů. Svého času se odvážila vstoupit s kamerou mezi rozvášněné společenské síly, například ve Spojených státech v éře politických bouří na přelomu 60. a 70. let, zajímala ji politická pnutí (Černí panteři) i raný feministický radikalismus. Přidává svědectví lidí, s nimiž spolupracovala, najmě herců, ale také hudebních skladatelů – divák tak může sledovat obapolné upřesňování někdejších reálií. Vardová byla mezinárodně uznávána, i slavní herci si jí vážili natolik, že byli ochotni přiletět takříkajíc na otočku, aby se zhostili pouhého štěku před kamerou (například Robert De Niro).
Paní Agnès spatříme i během natáčení aktuálního autoportrétu, při ustavičném rozhodování, které vnímá jako běžnou práci, při níž hledá ideální postavení kamery, zarámování obrazu i vystupování lidí před objektivem. A rovněž spatříme, že režisérka se úspěšně věnovala i výstavnictví, sama navrhla audiovizuální expozici věnovanou její tvorbě. Prosadila, aby se kvůli přiblížení dobových poměrů promítalo z filmových pásů, a tudíž vyloučila digitální technologii.
Vardová do svého pojednání začlenila i privátní rovinu. Rozebírá své soužití i spolupráci s manželem Jacquesem Demym (1931–1990), s režisérem, jehož v šedesátých letech proslavily zejména „písňové“ filmy Slečinky z Rochefortu a Paraplíčka z Cherbourgu. Než se Vardová odhodlala obrátit kameru proti sobě, vyzkoušela si důvěrné portréty duševně spřízněných jedinců, ať již to byl právě Demy nebo herečka Jane Birkinová.
Téměř dvouhodinový film uzavírá režisérčina poetická představa vlastního konce. Přiznává, že by ráda zmizela třeba za burácení větru během písečné bouře, ale že se spokojí i se skromnější variantou – ztratím se v mlze a naposledy vám zamávám, říká…
Agnès Vardová. Záběr z natáčení filmu Agnès Vardová – autoportrét, foto: archiv ČT
Agnès Vardová – autoportrét / Varda par Agnès (Francie, 2019, stopáž 115 minut)
Scénář a režie: Agnès Vardová, kamera: François Décréau, Claire Duguetová, Julia Fabryová, střih: Agnès Vardová, Nicolas Longinotti.
Snímek bude v iVysílání dostupný do 25. 11. 2020.
