Vyšla první knižní monografie o tvorbě Heleny Třeštíkové. Ovšem – na Slovensku

Nicméně dosud se tuzemská reflexe její tvorby omezila na novinové a časopisecké statě, rozsáhlejší je pouze rozhovorová Sběrná kniha (2017), cenná přiblížením i zákulisního dění. Tvorbou Třeštíkové se detailněji zabývá několik vysokoškolských prací, k nejvýznamnějším patří anglicky psaná disertace Maši Hilčišin Derviševićové. Větší pozornost, zdá se, režisérka vyvolává v zahraničí. Polka Jadwiga Główa už před patnácti lety zahrnula Třeštíkovou do své knihy Dokument filmowy epoki Havla, nyní na Slovensku vyšla dvousetstránková publikace Romany Javorčekové Čas na prostor súkromia a priestor verejnosti. Je to vlastně souhrn statí, který vychází z autorčiných dílčích průzkumů, jež předtím publikovala v časopisech Kino-ikon a Film.sk.

Romana Javorčeková vystudovala estetiku a pracuje ve Filozofickém ústavu Slovenské akademie věd. Její pojednání přesahuje standardní psaní absolventů filmových věd. Nerozebírá jednotlivá režisérčina díla, nýbrž se soustředí se na formulování základních charakteristik myšlenkových i stavebních, které prostupují tvorbou Třeštíkové. V úvodním slově autorka naznačuje, že zjištění, která pražská filmařka ve svých dokumentech nastolila, se shodují se zobecňujícími sociologickými výzkumy. To platí nejen pro období předlistopadové, jak Javorčeková píše, ale domnívám se, že i pro čas následující. Třeštíková má totiž dar postihnout jevy, které nejsou výlučné ani ojedinělé, které skrze individuální dění vypovídají o celospolečenském klimatu.

Na banalitě záleží

Javorčeková knihu rozdělila do dvou oddílů. První z nich zkoumá „vnitřní prostory“ (Prostor bývania a domov), druhý se zabývá „vnějškem“ (Priestory neobývania a esencia domova). V prvním oddílu tedy nalezneme studie, které zjišťují, co vše označuje a k čemu odkazuje pojem domova, který je v Třeštíkové výpovědích určující. Do druhého oddílu pisatelka zařazuje veškeré aktivity, v nichž Třeštíková opouští rodinný příbytek svých protagonistů, aby se spolu s nimi (nebo za nimi) vypravila do prostředí, kde platí odlišná pravidla, než jaká si stanovili ve svém intimním prostoru – jsou to nejen ulice, ale také vězení, léčebny apod. Javorčeková upozorňuje, že zejména lidé, kteří nezvládli svou svobodu a ocitli se na okraji společnosti (narkomané, bezdomovci, alkoholici a recidivisté obecně), se uzavírají do jakéhosi mikrosvěta iluzí a sebeklamů, utíkajíce tak před ostatními lidmi i sami před sebou.

Pohled do knihy Romany Javorčekové Čas na prostor súkromia a priestor veřejnost, repro: ČT art

Javorčeková pracuje s mnohými podněty z mimofilmové sféry – kupříkladu od současného francouzského filozofa Françoise Josta přebírá „kult banality“. Rozpoznává jej v intuitivním přístupu Třeštíkové, která upřednostňuje každodennost, všednost a průměrnost, jakkoli v časech komunistické nadvlády to mohla být i cesta, jak se vyhnout cenzurním výhradám a tlakům. Jmenovitě cyklus nazvaný Manželské etudy Třeštíková začala natáčet na přelomu let 1980 a 1981, jakýmsi odrazovým můstkem se tu staly přípravy svateb.

Snadno si všimneme, že pro Javorčekovou je Jostův pojem banality ústředním interpretačním kamenem při analýze filmařčiných děl. Pisatelka prohmatává protilehlé varianty banality, rozpjaté mezi neschopností vytvořit si rodinné zázemí, a naopak jeho úspěšným dosažením. Klade si otázku, nakolik je Třeštíková schopna v privátních osudech, často křehkých, zrcadlit společenské proměny. Zbývá doplnit, že divák si takových pnutí nemusí všimnout ihned, zpravidla se mu ozřejmují až s časovým odstupem, kdy se vyjevuje provázanost osobní roviny s (celo)společenskými pohyby, ať ve výsledku prospívají, či škodí.

Ostatně některé ritualizované konání, třeba pití kávy nebo čaje, právě v přítomnosti štábu (Třeštíková nijak nezastírá svou přítomnost) mají navodit rozměr domácké důvěrnosti, skrze niž nahlížíme do privátního budování bytu, rodiny i budoucnosti. Je patrné, že Třeštíkové se podařilo navodit se zpovídanými blízký vztah, založený na důvěře, že nezneužije pořízené materiály.

Mít tak vlastní kvartýr!

Javorčeková se podrobně věnuje právě těm dokumentům, které vznikaly ještě za komunistické nadvlády, a prostřednictvím odkazů k nejrůznějším myslitelům (Hannah Arendtová, Martin Heidegger, Gaston Bachelard, Miroslav Marcelli a další), psychologů i znalců zdánlivě odlehlých oborů (stavebnictví) postihuje, že tehdy bylo prvořadým cílem a zásadní tužbou vlastní bydlení, a tím získání ryze osobního prostoru, kam vnější svět (zdánlivě) nemůže – a právě to, se odráží v tvorbě Třeštíkové.

Pohled do knihy Romany Javorčekové Čas na prostor súkromia a priestor veřejnost, repro: ČT art

A otázka prostoru, v němž se lidé pohybují a kde hledají bezpečí i pohodu, se mnohdy stává hlavním pojivem nutně fragmentárních výpovědí. V částech natočených po roce 1989 často vídáme, jak tento pracně vybudovaný prostor je ohrožován možností jeho ztráty, neboť jej mohou zatížit hypotéky, exekuce či prostě jen rozpad dosavadních funkcí s ním spojených. Javorčeková dospívá k tezi, že „filozofická analýza vybraných dokumentov Heleny Třeštíkovej umožňuje dospieť k tomu, že významným znakem domova je trvanie“. Kdežto otázkám seberealizace – nebo alespoň zdání seberealizace – se bratislavská interpretka věnuje daleko méně.

Selhání na více způsobů

V oddíle zaměřeném na vnější existenci filmařčiných (anti)hrdinů a na jejich okolní prostory se Javorčeková opět dovolává stanovisek předních vědců, najmě sociologů, avšak výpovědní hodnota jejích textů je tentokrát omezenější, očividně závislá na prvoplánovém přejímání cizích konceptů, které se snaží aplikovat na dokumentární tvorbu. (V prvním oddílu je tomu opačně, tam pro svá zjištění hledá podporu. Také se v druhém oddíle knihy mění důraz: od éry předlistopadové se přesouvá k pozdějším dobám.) Javorčeková rozvíjí pojem „ne-místa“, jak jej zavedl například antropolog Marc Augé. V souvislosti s proslulou Baumanovou „tekutou“ modernitou potom pisatelka tvrdí, že používání elektronických komunikačních prostředků i setrvávání lidí, věcí i financí v ustavičném pohybu nutně vede k všestranné mobilitě.

Javorčeková cílí především na osobnostní selhání, s nimiž se Třeštíkovou sledované (nepostmoderně „nemobilní“) postavy vyrovnávají – na bezdomovectví, drogovou závislost. Konstatuje, že zejména mladí lidé „často nevedeli využiť to, čo ponúkala získaná sloboda, a ich pasívny život s chvilkovými nutkavými stavmi potom často nabral tragický směr“. Odstrašující hrdinkou se pro Javorčekovou stává Mallory. Třeštíková u ní zužitkovala dar bezprostřednosti, s níž tato žena hovoří o svém promarněném životě; jako kdyby právě na ní chtěla dokumentaristka ukázat nástrahy nestálé, nespolehlivé reality, která ji (i nás) obklopuje. Mallory, kterou Javorčeková průběžně srovnává s další „ztracenou existencí“ z díla Třeštíkové, a sice s Katkou, zná pouze dva způsoby jak uniknout ze sevření realitou – drogy a sebepoškozování. Interpretka má za to, že „postupná premena krásného a šikovného dievčaťa na strhanú, krívajúci ženu, je využitie časovej skratky typickej pre časozberné dokumenty“.

Pohled do knihy Romany Javorčekové Čas na prostor súkromia a priestor veřejnost, repro: ČT art

Ovšem týž postup, jindy samozřejmě v podobě zdaleka ne takto nápadné, Třeštíková uplatňuje v celé své tvorbě, neboť nic jiného jí vlastně nezbývá. Se svými protagonisty pobývá nárazově, určitě nestíhá být přítomná právě u zlomových okamžiků, spíše sledujeme jejich následky. Postihuje, jak dovednosti, kterými mohli okouzlovat, používají se stejnou obratností při sebedestruktivních činnostech.

Vzdor všemu užitečná jinakost

Javorčeková se však při líčení těchto aspektů uchyluje k popisnosti, k rekapitulaci zápletek, těká od jednoho konkrétna k druhému, oproti prvnímu oddílu se jí nedaří dospět k zobecňujícímu nadhledu. Konstatování, že Třeštíková není typem člověka, který by zásadně ovlivňoval veřejný prostor, že upřednostňuje drobnou práci, každodenní sběr a třídění materiálů, že seberealizaci nachází i v psaní deníků, které považuje za nejautentičtější formu výpovědi, mám za dosti fádní. Určitě však lze přijmout postřeh, že „Třeštíková vždy vstupuje najskôr do súkromia konkrétného človeka a podĺa toho, aký je súkromný priestor a sociálne vzťahy na základnej úrovni, sa snaží posunúť k väčšej spoločenskej interakcii“.

Kniha je psána jazykem řekněme „vědeckým“, čtenář se musí textem prokousávat. Může jej ovládnout i pocit, že autorka předvádí, kolik odborné literatury nastudovala a jak se poznatky z této četby snaží uplatnit – někdy stůj co stůj. Každopádně však kniha Čas na prostor súkromia a priestor  veřejnost dokládá, jak lze o dokumentární tvorbě také uvažovat, jaké nalézat významy a souvislosti, jsme-li poučeni různými filozofickými, antropologickými či sociologickými trendy.

Obálka knihy Romany Javorčekové o tvorbě Heleny Třeštíkové, repro: ČT art

Romana Javorčeková: Čas na prostor súkromia a priestor  veřejnost. Vydaly Asociácia Slovenských filmových klubov a Slovenský filmový ústav, Bratislava 2020, 200 stran, 400 výtisků, doporučená cena 6,80 €.