Artchiv: Jaroslava Brychtová dokázala svým sklářským dílem formulovat podstatné myšlenky

V osobnosti Jaroslavy Brychtové (18. 7. 1924 až 8. 4. 2020) se odráží sama podstata významu ateliérového skla, oboru, jenž ovládl české sklářství druhé poloviny dvacátého století a který takto vnímáme dodnes. Fenomén ateliérového skla se zrodil vzdor politickým a ideologickým tlakům a omezováním. Zasadila se o to nová generace tvůrců, jejichž zásadním přínosem světové sklářské tvorbě bylo posílení vědomí, že sklo může být nositelem silných výtvarných myšlenek a koncepcí. Pomohl jim také rozvoj v oblasti technologií, zejména zdokonalení tavení skla ve formě, které je dodnes ve světové sklářské tvorbě velmi oblíbené.

Tavená plastika

U zrodu techniky tavení skla ve formě stál v první polovině čtyřicátých let na železnobrodské sklářské škole profesor Jaroslav Brychta, otec Jaroslavy. V sádrových formičkách tavil skleněný odpad vznikající při výrobě hutních figurek. A právě tato technologie jeho dceru zaujala, a když v roce 1950 vzniklo při národním podniku Železnobrodské sklo technicko-výtvarné pracoviště s názvem Ateliér skla v architektuře, postavila se Jaroslava do jeho čela a novou technologii dále rozvíjela a výrobně využívala.

Jaroslava Brychtová pracuje ve svém ateliéru na skleněných plastikách a tavených reliéfech, 1957, foto: ČTK / Jan Tachezy

Technika tavení skla se zprvu uplatňovala zejména v architektuře. Koncem sedmdesátých let se dočkala všestranného využití i v ateliérové tvorbě – to když si řada výtvarníků postavila své vlastní tavicí pece. S jejich rostoucím počtem přibylo i individuálních způsobů využití této techniky. Brychtová se Stanislavem Libenským (1921–2022) si ji oblíbili a neobyčejným způsobem využili transparentnosti materiálu ve spojení s vnitřním reliéfem. Tento způsob práce se sklem charakterizoval velkou část jejich společné tvorby. V oblasti skleněné tavené plastiky našli oba výtvarníci (i díky pedagogické praxi Libenského na VŠUP, kam nastoupil jako profesor roku 1963), řadu následovníků. V osmdesátých letech převzali český způsob realizace tavených skleněných plastik výtvarníci ve Francii, USA nebo v Japonsku.

Každé dílo musí mít jistou dávku imaginace… GEN – Stanislav Libenský pohledem Pavla Kouteckého, 1993, režie: Pavel Koutecký, zdroj: Archiv ČT

Jméno Stanislava Libenského je s Jaroslavou Brychtovou spojeno téměř neodmyslitelně. Jejich společná tvorba začala v roce 1954 a později se pracovní vztah vyvinul i v osobní. Manželé (těmi byli od roku 1963) vytvářeli z barevně odstíněných, plasticky modelovaných bloků velké objekty, včleňované v nejrůznějších funkcích do moderní i historické architektury – například dělicí stěny, vitráže vsazené do zdi, volně stojící plastiky nebo reliéfy. Pracovali přitom s vnitřní negativní modelací, která barevně a světelně objekt „rozsvěcuje“ a zdůrazňuje jeho plasticitu a prostorovost. Technologii tavené plastiky rozvíjeli technicky i umělecky a krok za krokem radikálně přehodnocovali možnosti skla.

Jak se tvůrčí duo navzájem doplňovalo? Z pořadu Vysílá studio Jezerka, 1989, režie Jan Stach, zdroj: Archiv ČT

Brusel jako okno do světa

Svůj ryze sochařský přístup ke zpracování skla uplatnila Jaroslava Brychtová mimo jiné v samostatné expozici věnované sklu na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Ve spolupráci s Igorem Korčákem zde vytvořila plastickou mříž s použitím nebarevné skloviny, která byla sestavena z dílů taveného skla. V mříži bylo v nepravidelném rozmístění zasazeno třicet křišťálových plastik s motivy vodního ptactva a zvířeny. Snad právě inovativní řešení použité technologie vyneslo tomuto objektu ocenění Grand Prix.

Ale nebyla to jediná bruselská Grand Prix. Brychtová vytvořila také skleněnou stěnu –  to ve spolupráci se Stanislavem Libenským. Přitom ke spolupráci na této působivé mozaice se zvířecími motivy došlo vlastně náhodou. Libenský (tehdy působící jako ředitel železnobrodské sklářské školy) měl podle původního zadání připravit návrh stěny z hutního skla, ale s počátečními výsledky nebyl spokojen. Tak se na poslední chvíli domluvil s Jaroslavou na zkouškách v technice taveného skla. Barevně komplikovaný návrh sice vyžadoval složité technologické konzultace, ale ve výsledku dospěl k překvapivě působivému výrazu. Prosvětlené skleněné kameny s „prehistoricky“ koncipovanými zvířecími motivy naznačily netušené možnosti taveného skla a jeho využití pro monumentální měřítko.

Vítězství nejkrásnější, 1960, režie Otakar Skalski, zdroj: Krátký film Praha

Druhá Grand Prix předjala pozdější nesmírně úspěšnou uměleckou dráhu této autorské dvojice. Výčet ocenění na zahraničních výstavách narůstal. Na bienále v brazilském Sao Paulu (1965) získala Libenského a Brychtové Modrá kompozice zlatou medaili. Zejména díky jejich novátorskému přístupu k práci se sklem, který byl tak spjatý s aktuálním vývojem výtvarného umění, bodovalo ateliérové sklo na dalších prestižních výstavách.

Monumentální reliéfy

Česká ateliérová tvorba skla dokazovala svůj výtvarný potenciál a stala se jedním z významných nástrojů státní reprezentace. Na EXPO 70 v Ósace byla základem celé naší expozice výhradně monumentální díla unikátního charakteru, většinou ze skla. Stal se jím mimo jiné Libenského a Brychtové skleněný reliéf Slunce staletí, jehož modré a žluté tóny rozehrávalo světlo vycházející z exteriéru. Nacházel se v expozici s názvem Síň staletí, v níž byla vystavena například Věstonická venuše, svatováclavská koruna nebo mírové poselství Jiřího z Poděbrad. Jako objekty volně umístěné v prostoru pak návštěvníci obdivovali Velký konus a Modrou konkreci.

Čeští skláři světový fenomén, 1997, režie: Ivan Sekyra, zdroj: Archiv ČT

Libenský s Brychtovou a také René Roubíček svými monumentálními pracemi určili v poválečném období podstatným způsobem podobu našich pavilonů na světových výstavách. Začali účastí na EXPO 58 v Bruselu a oblouk výstav, jimž dominovalo umělecké sklo, uzavřeli na EXPO 70 v Ósace, kde dvojice Brychtová a Libenský rovněž představila technologickou metu českého sklářství, skleněnou instalaci Řeka života, skládající se z tavených reliéfů o celkové délce dvaadvaceti metrů. Řeka života se stala legendou, jež v sobě nesla i podstatné sdělení a tvořila páteř konceptuálně pojatého pavilonu.

Obrázky z Ósaky, 1970, režie Kristian Topič, zdroj: Archiv ČT

Brychtová & Libenský rovněž vytvořili řadu realizací v architektuře, mimo jiné okna v gotické kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta v Praze (1964–1968) nebo Spad meteoritů z taveného křišťálu na betonové stěně interiéru televizního vysílače Ještěd v Liberci (1973–1975).

Jaroslava Brychtová přežila svého manžela o bezmála dvacet let, i tak je výčet jejich společných výstav a ocenění, která se svými objekty a plastikami získali, ohromující. Svým průkopnickým přístupem v oblasti monumentální skleněné plastiky „přetavili“ sklo do proměňující se fascinující suroviny oživené paprskem světla, a právem za to sklidili světový věhlas.

Autorka je historička designu a kurátorka Severočeského muzea v Liberci

Díla Brychtové a Libenského objíždějí světové galerie. Z pořadu Kultura 94, 1994, režie: Jaroslav Bouma, zdroj: Archiv ČT