Artchiv: „Přežili jste Moskvu, přežijete i Golema,” prorokoval Forman Bartoškovi
Zhroucení socialismu zaskočilo organizátory karlovarského filmového festivalu přímo uprostřed příprav dalšího ročníku. Během několika měsíců se musela akce oslavující socialismus a boj za mír razantně proměnit. Devadesátá léta tak byla ve znamení hledání identity, silného vedení a zdrojů financí.
Přípravy na další ročník festivalu pokračovaly během roku 1989 podle osvědčeného scénáře. V létě 1990 měl být filmový festival v Karlových Varech opět zejména přehlídkou filmových děl kritizujících sociální problémy kapitalismu, brutalitu kolonialismu a tematizujících úspěchy mírového a rozvojového hnutí.
Karlovarský festival byl od roku 1958 pořádán jen jednou za dva roky, aby nekonkuroval Mezinárodnímu filmovému festivalu v Moskvě, který byl oficiálně vnímán jako nejprestižnější akce svého druhu v socialistickém světě. V roce 1989 se tedy festival v Karlových Varech nekonal. Předchozí, 26. ročník – proběhnuvší v létě 1988 –, měl své politické těžiště v nesoutěžní přehlídce politického dokumentu s názvem Rozpory současného světa. Divákům se v ní představili angažovaní levicoví filmaři tvořící v rámci socialistického bloku, ale také globálního jihu a západního světa.
V promítaných dílech se zaměřovali na takové fenomény, jakými byla válka sovětské armády v Afghánistánu, boj za svobodu Palestiny, demonstrace za jaderné odzbrojení či problémy západní Evropy s nezaměstnaností. Mimo hlavní soutěže celovečerních filmů byla považována za ideově prestižní Cena časopisu Otázky míru a socialismu pro autora nejkvalitnějšího politicky angažovaného snímku. Tu v roce 1988 porota udělila režisérovi životopisného filmu Lorca, smrt básníka vyprávějícího příběh básníka Federica Garcíi Lorcy, ikony španělského antifašismu. Avšak na podzim 1989, kdy byly přípravy dalšího ročníku festivalu v plném proudu, se socialistický svět zhroutil. Organizátorům zbývalo jen několik měsíců, aby akci vtiskli novou tvář.
Lorca, smrt básníka, 1987, režie Juan Antonio Bardem, zdroj: Archiv ČT Rozchod s minulostí?
Ředitel prvního polistopadového ročníku festivalu, Jiří Janoušek, který v osmdesátých letech řídil podnik Československý Filmexport, během zahajovací řeči v létě 1990 mluvil o tom, že se jedná o první ročník odehrávající se v prostředí tvůrčí svobody, a jako nevyhnutelný úkol do budoucna vnímal rozchod s minulostí a symbolickou nápravu křivd napáchaných na československé kinematografii během normalizace. Ale skutečnost byla poněkud strukturovanější. Téma tlaku diktatury na kulturu i život prostých lidí bylo totiž důležité už od roku 1985 a můžeme tedy mluvit spíše o dovršení trendu započatého během přestavby, posledního pokusu o reformu socialismu. Historik Vítězslav Sommer upozornil, že festival v roce 1990 rozvinul historickou revizi otevřenou již sovětskou perestrojkou do podoby osvobozeného festivalu – symbolického vyrovnání se s vývojem československé kinematografie v druhé polovině 20. století.
Nikoliv náhodou se už v roce 1988 v čele festivalové poroty objevil Čingiz Ajtmatov, sovětský spisovatel, který dráhu oceňovaného socialistického autora začínal s cejchem syna popraveného třídního nepřítele a v 80. letech spolu s Michailem Gorbačovem prosazoval změny vedoucí k vyšší svobodě v umění. V Sovětském svazu totiž probíhal rozsáhlý pokus o reformu, který v kulturní oblasti otevíral témata zločinů stalinismu, a právě tyto impulzy se na tváři posledních socialistických ročníků karlovarského festivalu odrazily.
Například posledním vítězem Křišťálového glóbu, ceny udělované komisí složenou vedle filmařů a kritiků také ze zástupců Revolučního odborového hnutí či Socialistického svazu mládeže, se stal čínský režisér Jin Xie. Cenu získal za film Ibiškové městečko ostře kritizující destruktivní vliv Mao Ce-tungovy kulturní revoluce na životy obyčejných lidí. V Praze se právě v té době živě debatovalo o otevření trezorů a odeslání cenzurovaných, k socialismu kritických filmů ze 60. let, do volné distribuce. Právě na tuto vlnu mohli organizátoři festivalu v létě 1990 plynule navázat. Zlatým hřebem programu prvního polistopadového ročníku festivalu se tak stala sekce pronásledovaných a zakázaných československých filmů. Ocenění si z ní odnesl režisér Zdenek Sirový za snímek z roku 1969 Smuteční slavnost, jehož námětem byla násilná kolektivizace venkova.
Smuteční slavnost, 1969, režie Zdenek Sirový, zdroj: Archiv ČT Symbolem nového počátku byla účast české kulturní elity navracející se z exilu. Nejvíce mediální pozornosti si vysloužil Miloš Forman, který před Hotel Thermal přijel na jízdním kole přímo z Paříže doprovázen Theodorem Pištěkem. Forman byl také jedinou hvězdou světového filmu první velikosti, která festival navštívila. Oscarem ověnčený režisér tak svojí přítomností zachraňoval prestiž celé akce. Přední herecké hvězdy Robert De Niro, Meryl Streep či Gerard Depardieu pozvání odmítly. Filmoví kritici navíc poukazovali na slabou kvalitu snímků zapsaných do hlavní soutěžní kategorie. Tento deficit si uvědomovala i porota, a proto se rozhodla Křišťálový glóbus výjimečně vůbec neudělit.
Vrcholem oficiálního programu se stalo kolektivní ocenění všech filmařů a filmařek perzekvovaných během socialistické diktatury cenou Růže z Lidic. Organizátoři se potýkali také s tím, že na filmové projekce nedorazilo odpovídající publikum. Zatímco stálí diváci minulých ročníků, kteří přijížděli jako členové odborářských a jiných organizovaných delegací z východního bloku, zmizeli, narychlo připravená akce neměla dostatečnou prestiž ani reklamu, aby přitáhla zástupy opravdu zapálených filmových fanoušků. Otevřeně se mluvilo o možném konci festivalu a boji o jeho holé přežití.
Miloš Forman a Theodor Pištěk přijíždějí k Thermalu, Aktuality 12. 7. 1990, zdroj: Archiv ČT Česko jako most mezi Východem a Západem
V květnu 1992 poskytl Jiří Menzel, nový ředitel festivalu, časopisu Reportér rozhovor o svých záměrech ve funkci. Jeho vize spočívala v tom, že hodlal nabídnout západnímu světu specifický humanismus východoevropských intelektuálů a umělců vyvěrající ze zkušenosti s odvrácenou stranou socialismu, a konkurovat tak bezduché produkci Hollywoodu.
I porota potvrdila, že konfrontace Východu a Západu je trendy téma, a udělila Křišťálový glóbus filmu Krapatchouk. Tento snímek režiséra Enriqua Gabriela vypráví příběh dvou sezónních dělníků z malinké fiktivní postsovětské republiky, kteří bojují s nepochopením francouzských úředníků. Ti jejich domovinu nejenže nerespektovali, ale dokonce vůbec netušili, že existuje. Snímek vyznívá jako tragikomická obžaloba pocitu civilizační nadřazenosti Západu a jeho blahoskloných projevů vůči postsocialistickému světu.
Krapatchouk, režie Enrique Gabriel, 1992 Podobný étos svorníku mezi Východem a Západem měl ideálně festival nést i nadále. V červnu 1994 výkonný ředitel festivalu Antonín Moskalyk připomínal, že karlovarský festival je jednou z mála možností pro Američany, aby opravdu poznali tvorbu filmařů působících v zemích za bývalou železnou oponou. Důležitou součást 29. ročníku konaného v roce 1994 tak představovala přehlídka tvůrčího snažení mladé postkomunistické generace s přiléhavým názvem Mezi destrukcí Východu a nudou Západu. Tento směr konvenoval i filmovým publicistům.
Například v časopise Kinorevue se mohli čtenáři dočíst: „Je třeba si umět přiznat, že Karlovy Vary, ač se chlubí statusem festivalu kategorie A, nebudou asi nikdy Cannes nebo Benátkami, a využít výhod, které komornější festival může nabídnout“. Slova předsedy mezinárodní poroty Branka Lustiga o tom, že karlovarský festival může být ideální platformou konfrontace kultur Východu a Západu a příležitostí pro mladé režiséry udělat si jméno ve filmovém světě, byla míněna vážně. Nicméně stále se dle jejich názoru festival nevymanil z provinciálnosti, která se projevila nízkou kvalitou soutěžních snímků v hlavní kategorii.
Následující kroky pořadatelů však rozhodně nepřipomínaly snahu o komornější podobu akce. Pořadatelé toužili po opravdu honosné filmové události, kterou ani přes účast Leonarda DiCapria a Maxe von Sydowa karlovarský festival v roce 1994 nebyl. DiCaprio totiž vystupoval jako velice nadaný mladý herec, který na status světové celebrity teprve čekal. Naopak Sydow, ten rok na festivalu oceněný za roli ve filmu Čas jsou peníze, měl léta své největší slávy, kterou mu vynesly hlavní role ve filmech Ingmara Bergmana, v té době za sebou a nová éra ho teprve čekala.
Jiří Bartoška v Událostech, 6. 7. 1994, zdroj: Archiv ČT Křišťálový glóbus versus Zlatý Golem
Na začátku příprav 30. ročníku festivalu se mezi hlavními organizátory, prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou a výkonným ředitelem festivalu Antonínem Moskalykem, rozhořel spor ohrožující další pokračování přehlídky. Antonín Moskalyk spolu s Janem Knoflíčkem, významnou osobou privatizované společnosti Krátký film a předsedou Unie českých producentů, totiž chtěli přesunout velký filmový svátek z Karlových Varů do Prahy a celkově proměnit jeho náplň. O tomto kroku se veřejně debatovalo už od roku 1990. O karlovarském festivalu se tehdy mluvilo jako o pohrobku socialismu. Knoflíček kritizoval , že byl festival dlouhodobě závislý na státních dotacích. Dle jeho názoru by úspěšní podnikatelé měli spolufinancovat filmový průmysl, který jim na oplátku může nabídnout prestiž a marketingový vliv.
Jiří Bartoška a Eva Zaoralová, jež se připojila k vedení karlovarského festivalu rovněž v roce 1994, se proti této radikální proměně postavili a pořadatelská organizace se rozštěpila. Rozhořel se konkurenční boj dvou luxusních filmových přehlídek, Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a nově založeného Mezinárodního filmového festivalu Zlatý Golem, který organizovali zastánci přesunu největšího tuzemského filmového svátku do Prahy. Přitom oba tábory měly stejný cíl – zařadit se po bok největších evropských áčkových filmových festivalů.
Eva Zaoralová v Kulturním týdeníku, 1995, zdroj: Archiv ČT První ročník Zlatého Golema v roce 1995 ohromil veřejnost zejména účastí filmových hvězd první kategorie a vysokým rozpočtem. Vrcholem celé akce nebyl soutěžní program, ale přehlídka s tématem válečných filmů. Hlavním tahákem bylo promítání oscarového snímku za osobní účasti režiséra Alana J. Pakuly a hlavní hvězdy filmu Meryl Streep. Slíbené hvězdy tentokrát opravdu dorazily, a to včetně kritiky vysoce uznávaného ruského režiséra Nikity Michalkova, kterému byla v Praze udělena cena za celoživotní dílo. Mediální ohlasy této kulturní akce byly velice pozitivní. Nicméně ani Jiří Bartoška nezůstal pozadu a místo, aby připravoval karlovarský festival na důstojný konec, snažil se o jeho posilování. Zrušil dohodu s pořadateli moskevského filmového festivalu a trval na tom, že festival v Karlových Varech bude pořádán každoročně. V roce 1995 v rámci 30. ročníku Mezinárodního festivalu Karlovy Vary přivítal hollywoodské herečky Ginu Lollobrigidu a Miu Farrow. V Hotelu Thermal uvedl cenami ověnčený režisér Lars von Trier svůj nový film. Zároveň si karlovarský festival udržel přízeň důležitých filmových osobností.
Dodnes Jiří Bartoška vzpomíná na nevšední podporu ze strany Miloše Formana, který prorokoval: „Přežili jste Moskvu, přežijete i Golema“. Přední kritičky Tereza Brdečková a Mirka Spáčilová se shodly, že právě tento rok Karlovy Vary vystoupily z provinciální strnulosti a staly se naprosto důstojnou mezinárodní akcí. Křišťálový glóbus si tehdy odnesl režisér Jan Svěrák za film Jízda. Právě polovina 90. let byla vrcholem jeho tvůrčí kariéry korunované ziskem Oscara za film Kolja.
Jízda, režie Jan Svěrák, 1994, zdroj: iVysílání Typickým fenoménem poloviny 90. let byl také rostoucí tlak na ekonomickou samostatnost a komerční úspěšnost podobných akcí. Pořadatelé o velkých festivalech mluvili nejen jako o přehlídkách filmového umění, ale vyzdvihovali zejména přínos podobného setkávání pro filmový průmysl. Přehlídky a soutěže měly fungovat jako neformální fóra, kde přední producenti uzavírali obchodní dohody. Významný mezinárodní festival v České republice měl tuzemským filmařům zajistit místo v tomto globálním byznysu. Naprosto preferovanou formou financování takové akce měl být sponzoring ze strany velkých korporací a závislost na státní podpoře byla vnímána jako prohra.
Václav Klaus v Událostech 6. 7. 1995, zdroj Archiv ČT V Praze pořádaný Zlatý Golem v tomto tvrdě konkurenčním prostředí nepřežil. Naopak, management kolabující společnosti Krátký film, která částečně akci financovala, označil v roce 1999 právě angažmá v tomto projektu za jeden z důvodů svízelné situace podniku. Jiří Bartoška stojící v čele Nadace Film Festival Karlovy Vary, která přehlídku pořádala, byl mnohem úspěšnější. Do značné míry to byla zásluha filmové kritičky a historičky Evy Zaoralové, která měla jako umělecká ředitelka velký vliv na podobu festivalu v druhé polovině 90. let a v následující dekádě. Od roku 1998 bylo zřejmé, že se z Varů podařilo vybudovat velmi prestižní filmovou přehlídku, na kterou se pravidelně sjíždějí výrazné osobnosti filmového světa. Po červeném koberci před Hotelem Thermal se v druhé polovině devadesátých let prošla Salma Hayek, Whoopi Goldberg, Ivan Passer, Steve Buscemi, Gregory Peck, Terry Jones či Michael Douglas.
Nicméně až do dnešních dnů přetrvává určitá pochybnost nad etickou pastí sponzoringu. Přiléhavě ji popsala v roce 1995 Tereza Brdečková v článku pro časopis Respekt: „Diváci, kteří si kupovali za pár desítek korun lístky na projekce Zlatého Golema či v Karlových Varech, se mohou přít, kde to bylo lepší, mohou ale také uvažovat, jestli je přijatelnější sponzor, který se chystá modernizovat tanky, nebo ten, který ničí životní prostředí. Pokud se jim obojí bude zdát nemorální, mohou zavzpomínat na staré dobré časy, kdy byly takové podniky financovány ze státního rozpočtu a úředníci rozhodovali, který dirigent či režisér je lepší.“
Ovzduší devadesátých let více nahrávalo představě, že je přijatelnější usilovat o přízeň sponzorů z řad soukromých subjektů, než riskovat dohled státu nad kulturou. V roce 1998 tak hlavními partnery karlovarského festivalu byly mamutí výrobce tabákových výrobků Philip Morris, petrochemický gigant Chemapol Group, jehož management byl zapletený do kauzy lehkých topných olejů, skandálu kolem krácení daní z dovozu ropných produktů, či plynárenský konglomerát Transgas představující jednoho z největších tehdejších zástupců fosilního průmyslu a energetiky. Právě potenciálně neetické zdroje financování jsou cenou, za niž vykoupil Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary svůj u nás bezprecedentní úspěch.
Marek Eben moderuje závěrečný ceremoniál na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary v roce 1998, zdroj: Archiv ČT 
