Artchiv: Zkoušky z dospělosti

Státní a stranické elity otevřeně prohlašovaly, že školství má dvě priority – komunistickou výchovu a promyšlenou proměnu mladé generace na jasně rozčleněnou pracovní sílu. Nejen výrobní sektory, ale i školství mělo svůj plán, v němž bylo vyčísleno, kolik pracovníků pro odvětví socialistického hospodářství vyprodukuje. Výběr žáků základních škol pro studium na středních školách byl proto svěřen odborníkům z oblasti psychologie, kteří měli pomoci rodičům určit, pro jaké povolání se jejich potomek hodí nejvíc, a nabídnout přímou cestu do systému vnímaného spíše jako profesní výcvik, než vzdělávání.

Scéna ze seriálu Zkoušky z dospělosti (režie Jiří Adamec), který vznikl v Československé televizi v roce 1980, zachycuje třídní učitelku během proslovu k maturantům. Nabádá je k rozvaze ve volbě svého budoucího směřování. Tato generace měla tvořit svět roku 2000, který dobově představoval milník vzdálené budoucnosti lidstva, zdroj: Archiv ČT

Reportér Filmového zpravodaje v roce 1980 rodičům připomínal, že „rozhodování nebývá jednoduché. Obecně třeba uznáváme nutnou společenskou regulaci v uplatňování žáků po povinné školní docházce, ale v případě vlastního dítěte nejsme vždy tak objektivní“. Zajistit tuto socialistickou regulaci měly napomoci nově zřizované pedagogicko-psychologické poradny. Představovaly takzvaný rozumný hlas expertů ve službách státní snahy o kontrolu budoucnosti nejmladší generace.

Filmový zpravodaj v roce 1980 přinesl reportáž Čím budu, která se věnovala mechanismu volby povolání, kterou musely učinit děti ve věku čtrnácti či patnácti let. Byrokratický systém vyžadoval nejen podporu rodičů, ale také doporučení učitele. Zároveň do hry vstupovali stále výrazněji psychologové povolaní k plošnému posuzování nadání dětí, aby na základě vědeckých kritérií stanovili jejich místo ve společnosti, zdroj: Archiv ČT

Jak svět přicházel o básníky

Praktický dopad „společenské regulace“ shrnul v červnu 1984 vedoucí oddělení školství a vědy ÚV KSČ Miloslav Dočkal následovně: „Ke studiu se přijímají žáci, případně pracující podle svých schopností, vědomostí, zájmů a zdravotního stavu a v souladu s potřebami socialistické společnosti.“ Následně sdělil, že výrobní plány počítají s tím, že více než šedesát procent všech studentů a učňů se po absolvování zapojí ihned do výroby. Potřeby socialistické společnosti vyžadovaly minimum opravdu vzdělaných lidí, a proto studium na gymnáziu bylo výsadou svého druhu. Není překvapivé, že mladí lidé toužící po jiné budoucnosti, než pracovat na polích a v továrnách, cítili před přijímacími zkouškami značnou nervozitu.

Napjaté momenty přijímacích zkoušek zachytil pořad Aktuality v dubnu 1982 před budovou pražského Gymnázia nad Štolou. Nervozita uchazečů a uchazeček o studium byla více než oprávněná, protože studovali v systému, kde gymnaziální vzdělání bylo vyhrazeno nepočetné menšině nejnadanějších a politicky nejspolehlivějších mladých lidí, zdroj: Archiv ČT

Ani přechod do univerzitních poslucháren nebyl bezproblémový a nezávisel čistě na akademických schopnostech studenta. Učitelé a vedení školy vedli dokumentaci ohledně výsledků a úspěchů, ale také o rodinném zázemí, kázeňském chování a politickém uvědomění studenta, která se stala základem kádrového posudku každého z nich. Jeho obsah měl pro přijetí na vysokou školu zásadní vliv. Snímek z roku 1984 Jak básníci přicházejí o iluze, který navazoval na předchozí velmi populární titul Jak svět přichází o básníky (1982), často diváci vnímají jako lehkou komedii z úsměvných časů studentského života. Jenže v druhém plánu film karikoval systematické přetěžování studentů nereálnými nároky ve výuce i tlak, který na ně byl vyvíjen v souvislosti se snahou organizovat jejich volný čas. Šlo o omezování jejich kreativity, osobního života a autonomního projevu ve snaze vštěpovat právě i nadané mládeži socialistické životní hodnoty.

Komedie Jak svět přichází o básníky (režie Dušan Klein) z roku 1982 se stala diváckým hitem, zdroj: Archiv ČT

Generace učňů a učnic

Klíčovým úspěchem, který KSČ v oblasti školství předkládala veřejnosti, byla skutečnost, že v osmdesátých letech přicházela do života už jen zanedbatelná menšina lidí bez jakékoliv kvalifikace, zatímco v roce 1948 to bylo téměř čtyřicet procent populace. Napomohlo tomu zavedení desetileté povinné školní docházky, které znamenalo povinnost i těch nejslabších žáků a žákyň nastoupit na učební obor. Nicméně priorita ve výchově disciplinované, politicky uvědomělé pracovní síly měla za následek, že v letech 1985–1989 se v učňovském školství nacházelo 44 procent mladých lidí, na odborných středních školách studovalo 34 procent mládeže a gymnázia navštěvovalo pouze 18 procent lidí daného věku.

Celá generace byla připravována na působení v industriální společnosti továren, stavenišť a centrálně řízených služeb. Cílem školství bylo učinit z práce vlasteneckou povinnost vykonávanou ve prospěch společnosti jako celku. Ideálním vzdělávacím zařízením bylo učiliště simulující co nejvěrněji tovární provoz vybavený nejmodernějšími výrobními prostředky. Právě takovou školu zachytila televizní reportáž z července 1985 na učilišti v Mostě.

Zpravodajský pořad Aktuality přinesl v červenci 1985 reportáž o výuce budoucích horníků, která chválila pokrok ve vybavení učňovských dílen. Její tvůrci dali prostor učňům, aby vyjádřili své plány do budoucna, zdroj: Archiv ČT

Nicméně i gymnaziální studium se mělo reformovat tak, aby došlo k posílení výuky přírodovědných předmětů. Nikoli náhodou označili reportéři Československé televize v prosinci 1983 dějiny barokního umění za staré, nefunkční a „zaprášené“ učivo a za nové a progresivní naopak považovali programování či nově pojímanou výuku matematiky. Mělo dojít k posílení připravenosti nejnadanějších studentů věnovat se technickým, pro rozvoj socialismu perspektivnějším oborům.

V prosinci 1983 se v Televizních novinách objevila reportáž s tématem reformy výuky na gymnáziích. Změny reportéři dokládali na konkrétním příkladu gymnázia ve Strakonicích. Jejich cílem mělo být posílení přírodních věd na úkor „zaprášené” humanitní vzdělanosti, zdroj: Archiv ČT

Vzdělávací systém s důrazem na učňovské školství s sebou nesl řadu specifických problémů. Jejich ohlas pronikl do médií až během druhé poloviny osmdesátých let, kdy došlo k poslednímu pokusu reformovat socialismus, a otevřela se veřejná diskuze o některých závažných společenských tématech. V únoru 1989 reportérka časopisu Mladý svět Anastázie Kudrnová ve svém investigativním textu z jednoho učiliště napsala: „… důkazy o zneužívání kluků jako levné pracovní síly, tutlání pracovních úrazů, promlčená šikana – blok se mi plnil“.

Kritika tohoto druhu se objevila i na televizní obrazovce. Ve speciálním díle publicistického pořadu Sondy si stěžovali učni a učnice, že jejich mistři odborného výcviku, hnáni touhou po prémiích za splněný výrobní plán, rezignovali na výuku řemesla a zneužívají svěřence k nekvalifikované práci, která je nijak nerozvíjí.

Na konci roku 1988 přinesl sociálně-kritický pořad Sondy v díle s názvem Pětka z praxe důležitý příspěvek do debaty kolem efektivity učňovského školství. Dívky připravující se na dráhu krejčových dostaly prostor před kamerou, aby se vyjádřily k vlastní zkušenosti z praktické výuky, zdroj: Archiv ČT

Mladická energie jako naděje i strašák

Energie mládí byla pro socialismus, v němž se neustále mluvilo o budování lepší společnosti, symbolickým příslibem růstu a prosperity. Vychovatelé a učitelé náctiletých středoškoláků měli za úkol hledat způsoby, jak mladou generaci motivovat, aby svůj čas věnovala smysluplné činnosti. Ideálním příkladem snahy zaplnit nebezpečně dlouhý volný čas studentů a učňů, a zároveň jej proměnit v čísla o produktivitě národního hospodářství, byly masově organizované nábory na letní brigády. Televizní zpravodajství přinášelo přehledy o zapojení stovek tisíc mladých do zemědělské či průmyslové výroby a jejich přínos rámovalo jako projev podpory socialistického budování.

V Televizních novinách se pravidelně zařazovala rubrika Dispečink letních brigád. Jednalo se o zpravodajství o zapojení středoškolských a vysokoškolských studentů do tovární výroby, zemědělských prací či do služeb během prázdnin, zdroj: Archiv ČT

Zároveň se ukazovalo, že systém mimoškolních aktivit a politická výchova mají zásadní trhliny. Zejména z řad učňovské mládeže se rekrutovali příslušníci různých nežádoucích subkultur, fotbalových chuligánů a další „závadové“ mládeže, před níž mistry a učitele varovaly odborné příručky s tématem socialistické výchovy. Zatímco tehdejší odborníci i sami pedagogové tento trend popisovali jako důsledek „maloburžoazních měřítek na životní úspěchy“ či přímo vlivu západní popkultury, náctiletí pachatelé šikany či vandalismu si stěžovali na ubíjející nudu v prostředí internátů a na chabou nabídku zajímavých aktivit pro mládež v oficiálních organizacích.

V roce 1987 vyprodukovala Československá televize publicistický pořad Právem silnějšího (režie Pavlína Moskalyková). Poukazoval na zarážející případy šikany mezi učňovskou mládeží, které se dostaly až před trestní soudy. Učitelé, mistři odborného výcviku i samotní učni dostali příležitost se vyjádřit k příčinám rostoucí agresivity mládeže, zdroj: Archiv ČT

Televize i filmový tvůrci se snažili oslovit mladou generaci dokumentárními i hranými filmy, které poukazovaly na rizika mladické nezodpovědnosti. Navzdory tomu, že snímky režiséra Jaroslava Soukupa Vítr v kapse (1982) a Discopříběh (1987) nasvěcovaly lajdáctví a neukotvenost mládí jako cestu k vypjatým životním situacím či dokonce tragickým koncům, charakter měly spíše návodný. Protagonisté rebelských mladíků Sagvan Tofi, Lukáš Vaculík či Rudolf Hrušínský nejmladší se stali miláčky publika a symboly mladické vzpoury.

Představitelé hlavních rolí Větru v kapse Sagvan Tofi a Lukáš Vaculík. Příběh, který vyznívá tragicky, lze vnímat jako kritiku mladické nezodpovědnosti. Dobově se však stal generační výpovědí o ztrátě iluzí spojené s dospíváním. Charisma hereckých hvězd podkreslené soundtrackem složeným z hitů Michala Davida udělalo z některých scén kultovní zobrazení mladické energie, zdroj: Archiv ČT

Z rebela dělníkem

Reálná vzpoura proti rigidním školním pravidlům mohla vést k dalekosáhlým důsledkům, které si náctiletí rebelové nesli po desítky let. Proto se ve školách mladí lidé raději individuálně příliš neprojevovali. Tabu byla jak politika, tak náboženství či populární kultura. Pokud měl jedinec nonkonformní postoje v těchto oblastech života, debaty o nich si nechával do okruhu svých přátel. Na to, jak se konflikty mezi gymnaziálním studentem a vedením školy mohly negativně podepsat na dalším životě jednotlivce, vzpomínal dnes již zesnulý chartista a houslista Miloslav Jirounek v rámci dokumentárního seriálu České televize Příběhy 20. století. Veřejný nesouhlas s normalizačními čistkami či zastávání se spolužáků snažících se projevit své náboženské přesvědčení odsoudily tehdy patnáctiletého nadaného studenta k práci v nejtěžších a nejméně kvalifikovaných dělnických profesích.

Vzpomínka Miroslava Jirounka na jeho trnitou cestu socialistickým školstvím. Do konfliktu s ředitelem školy se dostal pro svoje nonkonformní vystupování spočívající v kritice normalizačních čistek i šikany spolužáků hlásících se k náboženství či subkulturám. Navzdory všem překážkám se věnoval hudbě a roku 1991 se stal šéfdirigentem Komorní opery v Praze, zdroj: Archiv ČT

Právě projevy represe vůči jakémukoliv náznaku vzpoury si současná společnost připomíná v souvislosti se studiem během normalizace nejčastěji. Často však přehlížíme fakt, že jejím dědictvím bylo zejména jednostranné zaměření vzdělávání na potřeby průmyslové ekonomiky a představa o služebné roli školy vůči státnímu hospodářství. To řada expertů vnímá jako překážku modernizace školství dodnes.