Jaroslava Brychtová byla bez nadsázky ikonou světového sklářství

Oba umělci se zasloužili o převratné uznání skla jako materiálu vhodného pro závažné a rozměrné sochařské úkoly. V zahraničí se proslavili více, než se v tuzemsku dlouhé roky vědělo. Jejich jména byla totiž za normalizace svázána s protestním vystoupením předních umělců proti okupaci Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy v rámci pavilonu Expo ’70 v japonské Ósace. Podobně jako ostatní zúčastnění, nebyli potom Libenský & Brychtová v Československu oficiálními orgány umění a kultury příliš zmiňováni  (avšak využíváni ano). To se změnilo až v přelomovém roce 1989, kdy jim byla zásluhou tehdejšího ředitele Národní galerie profesora Jiřího Kotalíka (a ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem Praha) uspořádána v hlavním městě první zásadní monografická výstava.

Mezinárodního věhlasu, kterého Libenský & Brychtová dosáhli díky velkým prezentacím českého skla na Expo ’58 v Bruselu i na dalších akcích ve větě, však režim využíval při výzdobě československých ambasád v Novém Dillí (1973–1974), v Tokiu (1975), ve Stockholmu (1971–1972), v Berlíně (1975–1977) i na dalších místech státní reprezentace, jako byla například československá kulturní střediska v zahraničí.

Dodnes se vedou poněkud matoucí teoretické diskuse, zda sklářskou tvorbu uznat jako legitimní pole ve sféře volného umění, nebo jí vyhradit hranice působnosti v mezích designu a užité tvorby. I ti, kteří jen málo chápou prostupnost kategorií a hranic soudobé vizuální tvorby, však uznávají, že po druhé světové válce právě díky pracím Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského došlo ve světovém sklářství v tomto ohledu k jedné z nejvýznamnějších změn. Proto jsou oba umělci prohlašováni za nejvlivnější osobnosti světového sklářství dvacátého století. A i díky jim se české sklo v poválečných letech mnohdy ujalo vedení vývoje světového skla. To se českému výtvarnému umění jako celku v jeho historii mnohokrát nepodařilo.

Chceme-li popsat konkrétní vklady Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského do dějin světového sklářství, musíme kromě inovátorských forem jejich abstraktních objektů vyzvednout zejména přínos pro umělecký rozvoj tavené plastiky, kterou s využitím nové technologie přetavování větších kusů skla v otevřené formě přizpůsobili rozměrným realizacím do architektury. Byla to právě Jaroslava Brychtová, která roku 1954 založila odborné pracoviště Sklo v architektuře v rámci podniku Železnobrodské sklo. Sídlilo v Pelechově u Železného Brodu a věnovalo se zmíněné technologii. Jako vedoucí designérka jej vedla až do roku 1984. Byla tak současně technologickým garantem společných prací se Stanislavem Libenským, když jako založením i školením sochařka převáděla dvoudimenzionální Libenského kresebné ideje do finální trojrozměrné podoby.

Znalost jazyků činila Brychtovou také kompetentním mluvčím a organizátorem při stycích se zahraničím; v dnešní terminologii bychom řekli, že byla manažerem společné práce. Domov obou umělců v Železném Brodě byl otevřen několika generacím žáků profesora Stanislava Libenského jak ze železnobrodské sklářské školy, tak později i z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Jaroslava Brychtová byla těmto adeptům skla obětavou profesionální rádkyní, mnohdy i ve věcech osobních.

Oba umělci měli na svém kontě nepočítaně komorních děl, která vystavovali po celém světě, a hlavně – jak je již z řečeného zřejmé – desítky rozměrných prací do architektury doma, a po roce 1962 i v zahraničí. Jejich nejproslulejším dílem ve veřejném prostoru zůstává dvojice oken v kapli svatého Václava v Chrámu svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském Hradě, jež vznikla mezi lety 1964–1969, a pak trojice reliéfů Pták, Holubice a Meteor z roku 1980 v někdejší vstupní hale Muzea skla v Corningu (USA).

Jaroslava Brychtová se narodila 18. července 1924 v Železném Brodě v severních Čechách. Vyrůstala s mladším bratrem Radovanem v tvůrčím rodinném prostředí. Matka Anna Brychtová (1900–1987) se zabývala ručně tkanými látkami. Otec sochař Jaroslav Brychta (1895–1971) byl žákem Bohumila Kafky a stal se profesorem a spoluzakladatelem sklářské školy v Železném Brodě. Od roku 1921 se věnoval návrhům skleněných figurek. Ve čtyřicátých letech začal spolupracovat s Jaroslavou a oba experimentálně zkoumali možnosti stavování drceného skla. Jaroslava Brychtová byla v roce 1944 přijata na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale studium zahájila až po válce, ro´ku 1945, v ateliéru Karla Štipla. Roku 1947 přestoupila do ateliéru profesora Josefa Laudy, s nímž pak přešla na Akademii výtvarných umění v Praze. Po sňatku s Milošem Zahradníkem až do začátku šedesátých let používala na signaturách jméno Jaroslava Zahradníková-Brychtová, pak již jen jméno Jaroslava Brychtová. Mezi lety 1949–1953 se jí narodily tři děti: Jaroslav, Miloš a Alena (později provdaná Vavříková). V dubnu 1963 uzavřela sňatek se Stanislavem Libenským.

Vzkaz Jaroslavy Brychtové, Česká televize 2010, režie: Jiří Skála

Od roku 1955 až do roku 2002 oba umělci intenzivně společně pracovali a tvořili v dílnách v Železném Brodě, hlavně však v Pelechově. Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM) v Praze má ve svých sbírkách více než šest desítek jejich prací a podílelo se na všech jejich významných výstavách a publikacích doma i v zahraničí, zejména v USA a Japonsku. V současnosti jsou práce Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové začleněny do přehlídky autorského skla ze sbírek UPM Plejády skla 1946–2019, která je instalována v renovované budově tohoto muzea (nyní je pochopitelně uzavřena až do odvolání). V roce výročí 100. narození Stanislava Libenského připravuje UPM výstavu a publikaci o pracích obou autorů do sakrálních prostorů pod názvem Viva Luce.

Vzhledem k současným opatřením vlády se rozloučení s Jaroslavou Brychtovou bude konat v rodinném kruhu bez udání data a k velkému oficiálnímu rozloučení dojde až po celkovém uvolnění zdravotní situace.

Základní studijní prameny

• Susanne Frantz (ed.): Stanislav Libenský – Jaroslava Brychtová. A 40 Years collaboration in Glass, Mnichov – New York, 1994.
• Milena Klasová: Libenský Brychtová, Praha 2002 (také anglická verze).
• Oldřich Palata: Kouzlo imaginace-sklo Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové v architektuře, Turnov 2013 (soukromý tisk).
• Sylva Petrová: České sklo, Praha 2018 (také anglická verze).