Artchiv: Rudá kněžna i Sladká bestie. Žena, která vládla televizi sedmdesátých let

Nejprve pár faktografických údajů. Milena Balašová se narodila ve slovenském Humenném v roce 1924, do Komunistické strany Československa (KSČ) vstoupila krátce po válce a jako členka strany přečkala i turbulentní období po pražském jaru. Od konce čtyřicátých let až do roku 1968 pracovala jako redaktorka zahraničního vysílání v Československém rozhlase. Poté působila jako zástupkyně šéfredaktora a později šéfredaktorka v časopise Svět socialismu. Odtud se přesunula na pozici  zástupkyně vedoucího tiskového oddělení ÚV KSČ a v květnu 1972 nastoupila jako náměstkyně ústředního ředitele Československé televize Jana Zelenky. Kromě toho v průběhu času zastávala nejrůznější funkce v Českém svazu novinářů či ve Svazu československo-sovětského přátelství a byla držitelkou řady novinářských i jiných ocenění.

Spolu s Balašovou nastoupil do Československé televize (ČST) i první náměstek Vladimír Diviš a tahle dvojice měla pomoci Janu Zelenkovi urychlit normalizační proces v televizi a udělat z ní řádný propagandistický nástroj normalizačního režimu. Diviš dostal na starosti zpravodajství, Balašová hranou a zábavní tvorbu – spadalo pod ni řízení českých televizních studií.

Představitelé televize v interních materiálech o příchodu Balašové do instituce hovořili jako o „výrazné kádrové posile“ a ona sama od první chvíle dávala jasně najevo, že o pevnosti a z pohledu socialistického státu i správnosti jejích postojů nemohlo být pochyb. Projevovala je dávno před nástupem do televize, kdy například podepsala nechvalně proslulý dokument Slovo do vlastních řad, odsuzující činnost novinářů během pražského jara. Dogmatickou linii držela i v ČST. Svojí práci byla  oddaná, o čemž svědčí i kádrové posudky, ve kterých si můžeme přečíst třeba to, že „soudružka Balašová žije denními problémy televize, starosti a strasti, s nimiž se setkáváme při výrobě programu, se stávají jejími osobními starostmi. Trápí se každým nezdarem, stejně jako má radost z úspěchů.“ Jiný z posudků kladně hodnotí, že Balašová „při jednání s televizními štáby i jednotlivými tvůrci prosazuje linii strany a internacionalistické vztahy k našim socialistickým přátelům, především k Sovětskému svazu.“

Na televizi v době působení Mileny Balašové zavzpomínali kameraman Kristián Hynek a režisér Viktor Polesný. Jejich vzpomínky doprovází obrazové záběry nejrůznějších oficiálních akcí, jichž se Milena Balašová zúčastnila, odvysílané v Televizních novinách mezi lety 1972–1980, zdroj: Archiv ČT

Její komunistické přesvědčení se projevovalo i ve vnímání role televize (a médií obecně) v socialistickém státu. Ten popsala třeba v rozhovoru pro časopis Vlasta v roce 1978. Balašová zde zdůraznila podle ní zásadní rozdíl mezi televizemi v socialistických a kapitalistických zemích. „Naše televize se snaží rozvíjet dobré stránky člověka, přinášet mu zasvěcené informace, kvalitní hry a filmy. U nás obrazovka patří pracujícím. Nepamatuji se, že bych, byť jednou, viděla v některé americké televizi dělníka, který by hovořil o svých názorech, o své práci. Nemluvím už o násilí, které je na amerických obrazovkách doma a vzbuzuje protesty a odpor rodičů o pedagogů.“

Televize podle Balašové zkrátka měla sloužit jako podpora politiky státu, prezentace jeho úspěchů a žádoucích vzorců chování. Balašová se to nesnažila skrývat. Americká historička Paulina Bren ve své knize Zelinář a jeho televize popisuje jeden z televizních rozhovorů, v němž Balašová ve studiu odpovídá na dopisy diváků odeslané do redakce Rudého práva (záznam pořadu se v archivu ČT nedochoval, pozn. autora). Ti si stěžovali, že už je nebaví sledovat stále dokola nekonečné obrazy továren a nicneříkajících projevů funkcionářů. Balašová se nepokusila nespokojenost diváků pochopit a dala jasně najevo, že televize u nás není stejná jako televize na Západě. Téměř výhružně pisatele upozornila, že by měli „v této době zvažovat, co píšou a zda jsou jejich názory správné“.

Vystoupení Mileny Balašové na téma buržoazní propaganda, pomluvy a lži, 1974, zdroj: Archiv ČT

Svoje přesvědčení Balašová tvrdě uplatňovala při řízení televizní tvorby. V Československé televizi pracovala osm let a její stopy lze sledovat téměř v každé výrobní složce jen trochu výraznějších hraných a zábavných pořadů ze sedmdesátých let. Ve svých připomínkách byla neústupná a její zásahy mnohdy měnily původní záměr natolik, až tvůrci posměšně tvrdili, že by mohla být uváděna jako spoluautorka scénáře.

Činnost Balašové pečlivě zpracoval historik Daniel Růžička na příkladu seriálu 30 případů majora Zemana. Toto mimořádně exponované a politicky citlivé dílo si vyžádalo i zvláštní péči a pozornost ze strany Mileny Balašové. Hlídala i nejmenší detaily. To kvůli ní dnes nesledujeme 30 případů majora Herycha, protože toto původně ve scénáři uvedené příjmení znělo příliš německy a komunistický detektiv by měl mít české jméno. Jejím požadavkům tvůrci ustoupili rovněž v řadě jiných případů – ať už šlo o jména dalších postav či epizod i o podobu dějových linek. To se týkalo zejména dílů revidujících události pražského jara. V epizodě Bílé linky se vymezila vůči množství rvaček a svlékacích scén.

V případě seriálu Žena za pultem z pera Jaroslava Dietla měla prosadit do hlavní role Jiřinu Švorcovou na místo původně zvažované Jany Hlaváčové. Další Dietlův pořad Dobromila a její zvířátka (nakonec realizovaný pod názvem Miluška a její zvířátka, pozn. autora) jí sice přišel „vcelku solidní“, měla však pochybnosti o tom, zda je správné „šokovat naše diváky tím, že předvedeme veterinární středisko vybavené primářem, internistou, chirurgem a dalšími zdravotními pracovníky – to vše při známém nedostatku zdravotnického personálu?“.

Existovali ovšem tvůrci, kteří to s Balašovou měli o poznání jednodušší. Někteří pamětníci uvádí, že zcela bez připomínek u ní prošel film Jak vytrhnout velrybě stoličku z roku 1977, během jehož schvalovací projekce se měla údajně rozplakat a následně prosadit jeho zařazení v exkluzivním vysílacím čase během Vánoc.

Kromě obsahové stránky se Balašová snažila ovlivňovat i stránku vizuální. Největší médium mělo společnosti dávat správný příklad – jak v pořadech uváděných na obrazovce, tak uvnitř instituce. Asi nejznámějším dokladem této její snahy je „kauza podprsenky“. Původně nenápadné a Balašovou přímo vymáhané rozhodnutí – že zaměstnankyně nemohou v budově televize chodit bez podprsenky – nakonec získalo nečekaný a zcela jistě nežádoucí mezinárodní ohlas. Josef Škvorecký tuto praxi označil za „směšný symbol pro to, jak režim zasahuje i do nejsoukromějších záležitostí občanů“. O kauze se dozvěděl od své známé, jež pracovala v televizi a která příběh doprovodila ještě dovětkem o vrátném, jenž měl dodržování nařízení kontrolovat a byl za to „odměněn“ pohlavkem od jedné ze zaměstnankyň.

V dopise tuhle historku Škvorecký vylíčil svému příteli, proslulému britskému spisovateli Grahamu Greenovi, který „usoudil, že tahle kafkovská fraška by se měla zveřejnit na Západě“. Škvorecký to odmítl – nechtěl riskovat kompromitaci své známé. Napsání textu se tak ujal sám Greene. Jeho dopis vyšel pod názvem Zvláštní český příběh (A Strange Czech Tale) na konci roku 1973 v britském levicově orientovaném časopise New Statesman. „V tragické situaci, která nastala v Československu po vpádu Rusů, je vždy příjemné najít určité komické prvky“, začíná. Balašovou označuje za absolutní vládkyni pražské televize, o níž se vyprávějí legendy. Kromě nařízení nosit podprsenky a jeho kontroly vrátným zmiňuje i zákaz chození do práce v džínách či kontrolu účesů u vystupujících v televizních pořadech. Ti se podle Greena musí úpravou svého zevnějšku vejít do vzorových fotografií účesů schválených samotnou náměstkyní. Dopis však končí optimisticky: Greene popisuje situaci, se kterou si nedokázala poradit ani Balašová. Když televize vysílala maraton, vedení se ujal argentinský závodník s dlouhou kšticí a prostřednictvím televizních kamer tak dostával na obrazovce prostor tento „nesocialisticky“ vypadající sportovec.

Standa Pekárek kontroluje podprsenky a dostává pohlavek od Mileny Balašové, Volha, 2023, režie: Jan Pachl

Reakce československé strany byla otištěna v ortodoxním stranickém týdeníku Tribuna v únoru 1974 s titulkem Podivný způsob informace. Autor se podepsal zkratkou (vr), ale těžko si představit, že by za textem alespoň částečně nestála Balašová. Tribuna označila článek (aniž by zmínila, že jeho autorem je jeden z předních světových spisovatelů) za „až trapně ubohé pomluvy vedení naší televize“ čerpající informace „z kalných zdrojů naší odstavené pravice“. Londýnskému tisku „vr“ doporučuje, aby se místo starostí o československou televizi raději zabýval tím, „jak plní svou společenskou funkci britská televize“.

Navzdory těmto ostrým formulacím dává autor článku Grahamu Greenovi překvapivě zčásti za pravdu. Kauza s podprsenkami zůstává ponechána bez dalšího komentáře, snahu aktivně ovlivňovat vzhled účinkujících na obrazovce text přiznává. „Vedení naší televize si opravdu uvědomuje značnou sugestivnost, se kterou obrazovka vtiskuje do vědomí diváků určité způsoby lidského chování. To, jak se obléká, jak je upraven a jak se na obrazovce chová hlasatel, redaktor či zpěvák nebo herec, to skutečně není otázka malé soukromé společnosti, ale i určitý návod k jednání a napodobení pro miliony lidí a zejména pro tvárnou mysl mladých diváků.“

Vzhled vystupujících – ať už šlo o oděvy a zejména pak pánské účesy – byl pro Balašovou důležitým tématem. Uvědomovali si to i její spolupracovníci. V archivu České televize se dochoval jeden z dopisů, který Balašové adresoval v roce 1972 Karel Kohout, první ředitel Československé televize, v tu dobu působící ve vedení II. programu. Kohout v něm s jistou obavou hodnotí průběh pořadu Na vlnách přátelství, v němž vystupovala v rámci přehlídky na Děčínské kotvě řada umělců z východního bloku. Oblečení i vzhled většiny účinkujících je sice podle něj na úrovni, takže u diváků nevyvolává žádné protesty, jenže „je zde (…) jeden zpěvák Bruno O´Ya z Estonska, který má pravda více než dlouhé vlasy, ale kterého hlasatelka uvádí a vysvětluje, že toho času hostuje v Polské lidové republice a natáčí zde dlouhodobý televizní seriál, při kterém je nutné, aby dlouhé vlasy měl. Protože je oblečen ve smokingu, není zde ani po tomto vysvětlení jeho zjev odpudivý.“  

Estonský zpěvák Bruno O´Ya s příliš dlouhými vlasy, odpudivý ale není. Pořad Na vlnách přátelství, 1972, zdroj: archiv ČT

Balašová si za pár let v televizi vypěstovala status symbolu rigidních a absurdních nařízení. V podobném duchu na ni vzpomínal i Jiří Sovák. „Tenkrát ta ženská rozhodovala i o tom, jak kdo má chodit ostříhanej, vymydlenej, oblečenej… Máničky od ‚popmjůzik‘ se před ní třásly. Rvala jim náušnice z uší, zakazovala oblečení pro volný čas a nutila je chodit brzy spát, aby neměly pytle pod očima! Kampak se na Balašovou hrabali inkviziční pochopové!“

Věra Mikulášková, dramaturgyně vysílání pro děti a mládež a později ředitelka brněnského televizního studia, zažila spolupráci s Balašovou při přípravě pořadu Televizní klub mladých. O mnoho let později popsala jeden ze způsobů, pomocí nichž se dala nařízení Balašové obejít. „A nastal kámen úrazu, protože tehdy byla velká móda dlouhých vlasů. Ale v televizi se to nesmělo, neboť obávaná komunistická náměstkyně soudružka Balašová řekla, že takoví lidé nesmí na obrazovku. A my jsme tam měli tuším Poutníky, a ti tehdy řekli, že se neostříhají, že raději nebudou vystupovat. Přišla jsem za nimi do studia a řekla jim, že se mi takový charakterní postoj od nich líbí. A navrhla jsem jim, že můžou obojí, mít dlouhé vlasy i vystupovat, že jim ty vlasy zasponkujeme.“

Synkopy 61 skrývají své kadeře v brněnském studiu Československé televize, Televizní klub mladých, 1974, zdroj: Archiv ČT

Milena Balašová televizi opustila v roce 1980, kdy se stala generální tajemnicí mezinárodní televizní organizace východního bloku OIRT, jejíž součástí byla takzvaná Intervize. Datum jejího úmrtí není veřejně známé. Její odchod z televize zapadal do postupné změny kurzu v uvažování o podobě televizního vysílání v reálném socialismu. Představitelé televize si stále jasněji uvědomovali, že nemohou udržet podobu vysílání odtrženou od očekávání diváků, kteří se dostávali do kontaktu se západním způsobem života i zábavy – třeba prostřednictvím rakouských a německých stanic naladitelných v příhraničních oblastech. Televize už nemohla být jenom nástrojem propagandy, musela diváky také bavit. Vznikala řada seriálů a inscenací, které se těšily velké oblibě, posun nastal i ve zpravodajství, kde začala zaznívat kritika a stále častěji se objevovaly divácky atraktivnější reportáže.

U toho Balašová už nebyla. Její působení v televizi bude navždy spojeno se zasponkovanými hudebníky, zásahy do programové skladby nebo absurdními podprsenkovými nařízeními. Dnes bychom jen stěží mezi tvůrci, účinkujícími či programovými pracovníky našli pamětníka, který by na Milenu Balašovou vzpomínal v dobrém.

Dá se vůbec najít jiný úhel pohledu, jak se na Balašovou dívat? Částečnou odpověď nabízí možná již zmíněný historik Daniel Růžička. „V 90. letech jsem se s ní jednou setkal. Bavili jsme se o seriálu (30 případů majora Zemana, pozn. autora), o televizi, a tam jsem pochopil její náhled na svět, proč vznikaly všechny ty její příkazy a vstupy do tvorby. Při rozhovoru se několikrát nechala unést svými vzpomínkami na Sovětský svaz, na život za socialismu před rokem 1989. Její komunistické přesvědčení bylo prostě autentické.“

Tato autenticita nekončila za dveřmi televize, jak dokazuje její korespondence uložená v archivu České televize. Mezi stovkami pracovních dopisů lze najít jeden, jenž se vymyká a který odhaluje civilní tvář Balašové. Opět jde o zdánlivou banalitu. Balašová napsala do novin Večerní Praha příhodu, jak při cestě pražskou Celetnou ulicí zahlédla ženu, která do zdravotnického auta nakládala tác s jídlem a pečivem. Jeden ze šátečků jí upadl do kaluže a žena, namísto aby jej vyhodila, ho otřela a vrátila na tác. To Balašovou pobouřilo. „Na otázku, zda je jí jedno, jakou infekci může dostat spotřebitel, ani na to, kde pracuje, neodpověděla. Byla to možná matka, nebo babička – co když její děti, vnoučata – doplatí na stejnou bezohlednost a nezodpovědnost, jakou projevila ona?“ K dopisu je přiložen lístek, jímž žádá – pravděpodobně svoji sekretářku – o zjištění podniku, kterému vůz patří, a jeho název následně do dopisu také přidala.

Milena Balašová, resp. M.B., a její pobouřená reakce na špinavé pečivo. Zdroj: Spisový archiv ČT

Z této na první pohled spíše anekdotické historky je patrný zájem Balašové o veřejné blaho, které v její představě kromě čistého pečiva zahrnovalo také televizi s „ideologicky čistými“ seriály, cudně oděnými ženami i zasponkovanými zpěváky. A jakkoliv na nás tento pohled na svět může působit směšně a zvráceně (a působil tak ostatně i na lidi během jejího života), nelze mu upřít jistou opravdovost a upřímnost.

Normalizace je dnes podávána ve veřejném prostoru coby doba bezčasí, kdy lidé zcela ztratili zájem o veřejné dění a politiku, skutečný život přenesli do soukromé sféry a navenek pouze plnili rituály vyžadované režimem. V této souvislosti se dočkal širokého ocenění veřejnosti nedávný seriál Volha. Jeho hlavní (anti)hrdina, televizní řidič Stanislav Pekárek, je hochštapler, který umně využíval všeobecného šlendriánu a skulinek nabízených systémem, jichž vždy dokázal využít tak, aby z toho pro něj káplo něco dobrého. Jaké mělo jeho chování dopad na ostatní, ho nezajímalo. Balašová, která se v seriálu jako epizodní postava také objevuje, vedle něj i ostatních působí směšně – jako ta, která ještě skutečně věří a která nepochopila, že jakékoliv opravdové ideály už jsou dávno pryč.

Právě dynamika mezi těmi, kteří režim podporují jen rituálně, a těmi, kteří oněm rituálům dávají obsah a autentičnost, byla možná jedním z elementů, které dokázaly normalizační režim tak dlouho držet pohromadě. Příliš sympatická není nakonec ani jedna z postav, ale aby vypadal pozdní socialismus v Československu právě tak, jak vypadal, bylo třeba, aby na sto Pekárků připadala alespoň jedna Milena Balašová.