Kriminalizace, utajení, opovržení aneb Jak se žilo queer lidem v Československu
Téma LGBTQ+ je dnes běžnou součástí veřejného prostoru, ostatně příští týden se koná 13. ročník Prague Pride, festivalu oslavujícího queer komunitu. Avšak až do druhé poloviny 20. století zde byla homosexualita trestným činem. Dnešní Artchiv, jehož jádrem jsou videa z Archivu České televize, představí pohled na veřejnou diskuzi o homosexualitě v minulém století.
Snahy o dekriminalizaci homosexuality – výraz queer se u nás ujal až později – se objevovaly již v období první republiky. Lékaři argumentovali, že homosexualita je vrozená a nedá se léčit. Právníci poukazovali, že homosexuální jednání neomezuje ničí práva a platná právní úprava naopak vytváří podmínky pro vydírání. V roce 1931 začal v Československu vycházet časopis Hlas sexuální menšiny, jenž propagoval „zrovnoprávnění homosexuálně založených osob s heterosexuálními jak před zákonem, tak i před společností“. Ale příslušný zákon se během republiky přijmout nepodařilo, homosexualita zůstala trestná.
Na pražských Olšanských hřbitovech je pohřben jeden z prvních LGBTQ+ aktivistů z časů první republiky. Poddůstojník Vojtěch Černý, který sloužil v ruských legiích za první světové války, byl odsouzen v roce 1928 za svádění podřízeného mužstva ke smilstvu proti přírodě. Ukázka z pořadu Paměti mého babičky (režie NIKO) připraveného ve spolupráci se Společností pro queer paměť v roce 2018, zdroj: Archiv České televize Relativně tolerantní meziválečné období přerušily okupace a válka. Tehdy aktivně vyhledávat homosexuální vztahy znamenalo podstupovat riziko, udání mohlo homosexuály poslat do koncentračního tábora, kde patřili k nejhůře postaveným vězňům. Ve složitém postavení zůstávali i po válce.
Vyléčit neléčitelné
V padesátých letech se ke kriminalizaci homosexuality připojila snaha o její léčbu. Poptávka vzešla od armády – homosexuální orientace totiž představovala překážku ve výkonu povinné vojenské služby. Pokud byl mezi branci odhalen homosexuál, mohl ovšem putovat i za mříže.
Detekcí a léčbou byla pověřena Psychiatrická klinika Univerzity Karlovy pod vedením psychiatra Kurta Freunda (1914–1996), který se později stal v emigraci v Kanadě uznávaným sexuologem. S homosexuály se v době Freundova výzkumu jednalo jako s lidmi, které je nutné „opravit“. Freund a jeho asistenti v tomto duchu zjišťovali, zda lze mozek přenastavit na heterosexualitu pomocí takzvané konverzní terapie. Toho se snažili docílit například tím, že pacientům navodili nepříjemné asociace s mužským tělem podáváním látek vyvolávajících zvracení při promítání mužských aktů. U snímků žen se naopak lékaři snažili vyvolat pocity příjemné. Pro účely měření výsledků konverzní terapie Freund vymyslel falograf – jednoduchý přístroj měřící míru ztopoření penisu při různých sexuálních podnětech. Výsledky pak ukazují, jakou má testovaný sexuální orientaci. Falograf se dodnes využívá k odhalení sexuálních deviací a i další principy, které Freund ve výzkumu aplikoval, jsou dodnes ceněné.
Experimenty s konverzní terapií homosexuality probíhaly několik let, jenže nepřinesly zamýšlené výsledky: u žádného pacienta nedošlo ke změně sexuální orientace. Freund postupně došel k přesvědčení, že homosexualita je vrozená a neléčitelná. Se zveřejněním svého závěru však váhal, téma homosexuality bylo tabu i mezi lékaři. Nakonec svůj výzkum představil na soudně psychiatrické konferenci v Hradci Králové v roce 1960, na kterou svolal zástupce psychiatrických klinik z celé republiky, dále sexuology, legislativce i zástupce Veřejné bezpečnosti. Svůj projev zahájil větou: „Dámy a pánové, mám pro vás nepříjemnou zprávu. Homosexualita je vrozenou dispozicí.“ Tím zcela zásadně přispěl k dekriminalizaci homosexuality.
Myslíte si, že je homosexualita v Československu trestná? A měla by být? Hovoří náhodní chodci. Ukázka z pořadu Žijeme mezi vámi, ale… z roku 1990. V době odvysílání nebyla homosexualita trestná už téměř třicet let, zdroj: Archiv ČT K té nakonec v Československu došlo v roce 1962, kdy vešel v platnost nový občanský zákoník rozvolňující některé přísné zákony padesátých let. Nově byla homosexualita trestná už jen u mladistvých osob a při provádění za úplatu. Československo se tak stalo první zemí za železnou oponou a jednou z prvních na světě, jež homosexualitu dekriminalizovala.
Legalizace však pro homosexuální občany neznamenala rovnost a svobodu. Vládnoucí komunistická strana se touto problematikou nechtěla zabývat komplexně. Většinová společnost homosexualitu považovala za úchylku, nicméně vrozenou a nevyléčitelnou, takže za ni neměl být daný člověk soudně trestán. Práva lidí s neheterosexuální orientací nebyla nijak chráněna a ti žili s trvalou obavou ztráty práce a veřejného či rodinného opovržení. Složité postavení homosexuálů často sloužilo různým složkám státní moci (a Státní bezpečnosti zejména) coby páka na jednotlivce, které chtěla přinutit ke spolupráci. Pro tento účel si StB vedla takzvané růžové seznamy. Po listopadu 1989 byly skartovány, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.
Jaký je váš názor na homosexualitu? A co je to vlastně homosexualita? Anketa v pořadu Aktuality z roku 1989, zdroj: Archiv České televize Náznaky identity
Řada lidí si možná kvůli obavám z opovržení a perzekuce odmítala svoji orientaci přiznat, k čemuž notně přispívalo informační vakuum. Média se tématem homosexuality nezabývala, explicitně se neobjevovalo ani ve filmové a televizní tvorbě. Queer literatury existovalo krajně omezené množství. Jednou z mála dostupných knih byla Studna osamění, román anglické spisovatelky Radclyffe Hall, jenž v českém překladu vyšel poprvé roku 1931 (a podruhé v roce 1969) a patří ke stěžejním dílům lesbické literatury.
Jiná sexuální orientace byla zkrátka veřejným tajemstvím. Ani otevřená nenávist, ani přijetí, pouze mlčení. V československé filmové tvorbě tak nenajdeme ani mnoho stereotypů, které dlouhou dobu utvářely obraz leseb a gayů například v americké kinematografii. Queer divákům v Československu nezbývalo než si interpretovat dostupné filmy po svém – díky povědomí o homosexualitě tvůrců nebo snaze vidět ve filmu vlastní zkušenost. To platí například pro filmy Václava Kršky, které, ačkoliv většinou vyprávěly příběhy milostných vztahů mezi muži a ženami, často obsahovaly nejrůznější queer konotace. Scény zobrazující doteky mezi muži a obnažená mužská těla však často přerušila žena. Tím se pro konvenčního diváka i zástupce státní kinematografie rozptýlilo podezření, že by snad mohlo jít o víc než jen přátelství.
Úvodní scéna z filmu Václava Kršky Stříbrný vítr z roku 1954, zdroj: Archiv České televize. V socialistickém Československu neexistovalo žádné místo, kde by se mohli homosexuálové otevřeně scházet, jako tomu bylo na Západě. Ve větších městech nicméně takové podniky neoficiálně vznikaly – v Praze byl místem setkávání především T klub, takzvané Téčko, na Jungmannově náměstí, anebo podnik U Petra Voka na Smíchově. Kromě potřeby potkávat se s lidmi s podobnými zkušenostmi představovala návštěva takového podniku jedinečnou příležitost seznámit se s partnery a partnerkami. Tehdejší noviny a časopisy sice teoreticky seznamovací inzeráty pro osoby stejného pohlaví mohly otisknout, ale úspěch často závisel na benevolenci zaměstnanců, kteří o uveřejnění rozhodovali. Od roku 1985 začal platit dokonce oficiální zákaz tyto inzeráty zveřejňovat s odvoláním na prevenci kriminality. Ale i toto nařízení bylo možné obejít. V dobovém tisku tak můžeme číst v náznacích: „Hledám kamarádku na dovolenou. Značka: Naučím jazyky.“
Rozhovor s návštěvnicí T klubu Janou Červenkovou a fotografkou Libuší Jarcovjákovou, která v klubu fotila v osmdesátých letech. Ukázka z pořadu Retro z roku 2009, zdroj: Archiv České televize Přemůže nás AIDS?
V osmdesátých letech došlo ke značnému rozvolnění sexuálních vztahů. Jedním z důvodů byl menší strach z pohlavních chorob; díky účinné a dostupné léčbě už nepředstavovaly vážný problém. To se však změnilo s příchodem AIDS. První tři případy se objevily v ČSSR v roce 1985 a téma plnilo televizní zpravodajství několik dalších let. AIDS kromě jiného přinesl do veřejného prostoru diskuze o mužské homosexualitě. Na problematičnost tohoto spojení upozorňovali někteří odborníci s tím, že zdaleka ne všichni homosexuálové provozují takzvané rizikové chování.
Lékař Antonín Brzek v roce 1987 upozornil, že neexistují biologické předpoklady předurčující homosexuály k promiskuitě více než heterosexuály, takže její příčiny vychází spíše ze společenských podmínek. Nutnost skrývat svoji orientaci vede k vyhledávání anonymních a jednorázových kontaktů. Ukázka je z pořadu Přemůže nás AIDS?, zdroj: Archiv České televize Společností se rychleji než samotný virus šířily drby a neověřené informace. Zpočátku totiž nebyl probádaný mechanismus přenosu viru. Časopis Mladý svět popisoval některé obavy lidí: nemoc se šíří podáním ruky, číhá na madlech eskalátorů a lesy severních Čech skrývají lazarety plné nemocných.
Stigma, které okolo nemoci panovalo, dokládá i případ studenta obžalovaného z úmyslného šíření viru, který byl před soud předveden v roušce a eskorta se ho dotýkala v gumových rukavicích. Nakonec mu obvodní soud pro Prahu 6 v roce 1989 vyměřil tříletý trest za pokus těžké újmy na zdraví. Matka nakaženého poslala do redakce Mladého světa dopis, v němž popsala stigmatizaci rodiny ze strany společnosti a prosila o odpuštění pro jejího syna. Ten si nakonec většinu trestu neodseděl, zbytek mu byl po pádu komunismu odpuštěn.
První preventivní televizní kampaň týkající se onemocnění AIDS odvysílaly 11. března 1989 Televizní noviny, zdroj: Archiv České televize Duhový převrat?
Pád komunismu přinesl mnohem větší otevřenost k diskuzím o homosexualitě i ve sdělovacích prostředcích. Ve vysílání se začaly objevovat pořady, v nichž převážně mladí lidé mohli otevřeně mluvit o své orientaci. To představovalo zásadní rozdíl oproti době zcela nedávné, kdy homosexualita byla zmiňována především v souvislosti s AIDS. Objevovaly se i hrané filmy s queer postavami v hlavních rolích, například maďarský Jiný pohled od režisérské dvojice Károly Makk a János Xantus (natočen byl v roce 1982, u nás se ale objevil na televizních obrazovkách až o 13 let později). V hlavním zpravodajství byly vysílány reportáže z pride pochodů v západních zemích; ten pražský proběhl poprvé roku 2011.
Celospolečenský náhled se však měnil pomalu, i když v roce 1990 došlo k vyjmutí homosexuality ze seznamu chorob WHO a od druhé poloviny devadesátých let se v tuzemských televizních debatách probíralo zřízení institutu registrovaného partnerství. Zákon několikrát neprošel Parlamentem ČR, takže se ho česká společnost dočkala až v roce 2006. Podobná situace se nyní opakuje s tématem manželství stejnopohlavních párů. To je umožněno ve třiceti státech, Česká republika mezi ně zatím nepatří.
Situaci queer lidí v roce 2006 mapuje multikulturní magazín Kosmopolis, zdroj: Archiv České televize 
