Olympijský mýtus: Kdo všechno nemá místo pod pěti kruhy
Druhý díl
Historie olympijských her je plná ideových přemetů a změn. Olympiády se v minulosti zarytě bránily účasti žen a blokovaly také start profesionálních sportovců. Dnes jsou tu zase jiné skupiny sportovců, které se cítí diskriminované. Bylo a je pod pěti kruhy místo pro každého, nebo jde o pouhou iluzi?
Pařížská olympiáda, jejíž slavnostní zahájení na Seině je na programu 26. července, už klepe na dveře. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) se pět měsíců před jejím startem pochlubil tím, že v Paříži budou vůbec poprvé ženy tvořit polovinu účastníků Her a rovnosti bude dosaženo také v počtu medailových disciplín.
Přestože toto oznámení může trochu působit, jako kdyby si někdo v sídle MOV v Lausanne odškrtl položku v tabulce a prohlásil tím desítky let trvající boj sportovkyň za genderovou rovnost za vyřešenou, jde o významnou událost. Dojde k ní právě v Paříži – městě, kde v roce 1900 do olympijského programu ženy zasáhly poprvé. Tenisu, golfu, kroketu, jezdectví a jachtingu se tehdy zúčastnilo dvaadvacet závodnic (zhruba dvě procenta startujících).
Společenské představy a normy byly tehdy pochopitelně značně odlišné, i na poměry přelomu století ale postoje vrcholných představitelů MOV mohou šokovat. Pierre de Coubertin, který olympijskou myšlenku na sklonku 19. století vytvořil ze svých představ o řádu světa, na toto téma prohlásil, že si „nedokáže představit nic tak ošklivého na pohled, jako je ženský sport.“ Svůj odmítavý postoj nezměnil až do své smrti v roce 1937.
Zasedání Olympijského výboru v Aténách 1896. Stojící zleva: Dr. G. Gebhardt (Německo), prof. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (Čechy), Franz Kemény (Uhry), generál Viktor Balck (Švédsko), sedící zleva: Pierre de Coubertin (Francie), D. Bikelas (Řecko), generál A. D. Butovski (Rusko), foto: ČTK
„Olympijské hry musejí zůstat záležitostí mužů. Musíme se nadále snažit, aby byly výhradně oslavou mužského sportovního umění, kde je aplaus žen odměnou pro vítěze,“ apeloval na své kolegy v MOV, kde jeho postoje rozhodně nenarážely na odpor, ba naopak. „Věřím, že se nám podaří ženy jednou provždy z Her vyloučit,“ prohlásil ve třicátých letech jeho nástupce v čele sportovní organizace, belgický hrabě Henri de Baillet-Latour.
Ženský sport je nepraktický, nezajímavý, neelegantní a nebojím se říct také nepatřičný.
– Pierre de Coubertin
Přestože je ženský sport (slovy barona de Coubertina) „nepraktický, nezajímavý, neelegantní a také nepatřičný,“ zakázat se jej elitám olympijského hnutí nepodařilo. Zlomit jejich odpor napomohl mimo jiné úspěch tzv. ženských olympiád, které v meziválečném období pořádala Francouzka Alice Milliatová. Bývalá veslařka se snažila protlačit na olympijskou půdu více disciplín pro ženy – a nenechala se odbýt, když byla rázně odmítnuta.
Zakladatelka ženské olympiády Francouzka Alice Milliatová na snímku z roku 1920, foto: Wikimedia
Paříž (1922), Göteborg (1926), Praha (1930) a Londýn (1934) hostily ženské olympijské hry, kde se mohly závodnice představit v mnohem větším počtu disciplín než na „klasické“ olympiádě. Platilo to především o královně sportu atletice, v níž ženy mezi lety 1928–1960 nemohly například běhat delší vzdálenost než 200 metrů (v současnosti tak populární maraton absolvovaly poprvé až v roce 1984).
Ženské olympiády byly divácky úspěšné – v případě Prahy se udává zhruba patnáct tisíc návštěvníků – a nabídly také celou řadu nových světových rekordů. Historický přínos Alice Milliatové po mnoha letech ocenil Francouzský olympijský výbor, který jí před třemi lety nechal ve svém sídle odhalit téměř třímetrovou sochu. V rozlehlé hale doplnila jinou sochu – tu Pierra de Coubertina. Symbolicky to už tak není pouze jeho vize, která reprezentuje olympijskou myšlenku.
Ženský sport i díky Milliatové došel velký kus cesty k současné deklarované rovnosti. Je tím ale „hotovo“? Jaké další skupiny sportujících neměly, nebo stále nemají nárok na místo pod pěti kruhy?
Francouzská tenistka Gillou na pařížských olympických hrách v roce 1900, foto: Wikimedia
Sport v době volna a pro vlastní potěchu
Baron de Coubertin byl zásadním hybatelem, důmyslným sportovním diplomatem, vyjednavačem a pokud bylo třeba, i šikovným lobbistou. Svůj výmysl postavil na antickém ideálu – nám vzdáleném tisíce let a popravdě ani výzkumníci, kteří se tímto obdobím zabývají, nám zase tolik konkrétního o tom, jak tehdejší Hry vypadaly, říci nedokáží. Což ovšem Coubertinovi právě nabídlo volné pole působnosti. Mohl si do své představy olympijských her zkrátka dosadit to, čemu věřil a co se mu zrovna hodilo.
S jeho šlechtickým původem souvisí, že se od počátku stavěl proti profesionalismu ve sportu – to znamená proti těm, kteří by chtěli za provozování sportu dostat zaplaceno. Dnes je to naprosto běžná věc. V Coubertinových představách ovšem sport provozovali pouze zabezpečení lidé, kteří tak činili ve svém volném čase a pro vlastní potěchu.
Naopak lidé z nižších vrstev buď na takovou pošetilost neměli vůbec čas, a pokud náhodou ano, tak je Coubertin odsuzoval coby ty, kteří jeho křišťálově čistou myšlenku sebezdokonalování těla i duše špinili něčím tak mrzkým, jako jsou peníze. A pozor, kdo by si myslel, že tohle umřelo s Coubertinem, hodně by se mýlil. Olympiády válčily s profesionálním sportem až do konce sedmdesátých let dvacátého století.
Plakát dělnické olympiády v Antverpách, foto: Národní muzeum
I proto tak například vznikly tzv. olympiády pracujících, což byly akce, které v meziválečném období měly vlastně více účastníků než Hry v Amsterdamu nebo v Los Angeles. A nejen účastníků, i diváků. Na rozdíl od těch „klasických“ olympijských her byly založené na masové participaci – od závodníků se nevyžadovalo nic takového, co bychom dneska nazvali „kvalifikací“ nebo „olympijskými limity“. Takových olympiád bylo celkem šest mezi lety 1925–1937 a v únoru 1937 je hostily Janské Lázně v Krkonoších.
Do stejného období spadá také událost, která nikdy neproběhla, tedy Lidová olympiáda (Olimpíada Popular). Levicová vláda v Barceloně se v roce 1936 rozhodla uspořádat vlastní Hry, které byly na rozdíl od berlínské olympiády otevřeny Židům či zástupcům některých kolonií. Lidová olympiáda měla začít v Barceloně 19. července 1936, jenže právě v ten den tam armáda začala se svým vojenským převratem, který vedl k občanské válce, v níž poté nejméně 200 sportovců bojovalo v tzv. interbrigádách.
Žádné tyhle Hry ale nejsou součástí oficiální olympijské historie, stojí mimo podobně jako ženské olympiády ze stejného období.
Bitva o dvě kategorie
Paříž se dnes pyšní tím, že jako první dosáhla na padesátiprocentní účast žen na olympiádě. Kdo by si myslel, že je tím všechno vyřešeno, asi by se mýlil, a i vzhledem k tomu, že je velmi aktuální téma intersex a transgender sportovkyň. Nejde přitom o nic tak nového, protože případy intersex sportovců jsou prvně zdokumentované již ze 30. let.
Zdeněk Koubek (1913–1986) byl československý sportovec s vrozenou vývojovou vadou reprodukční soustavy. Nejprve se věnoval ženské atletice, byl držitelem – později zrušených – světových rekordů v běhu žen na 80 a 800 m, foto: ČTK
Týkaly se i tehdejšího Československa, kde zářil běžec Zdeněk Koubek (pod dřívější identitou Zdena Koubková). Přezdívalo se jí „česká rekordwoman“ a díky svým světovým rekordům na 800 a 1000 metrů prý byla stejně populární jako fotbalový brankář František Plánička, který vychytal stříbro na MS. Jenže po jejím vzestupu následoval pád. Zdena Koubková se narodila s vrozenou vadou reprodukční soustavy, na mužnost její postavy pak poměrně necitlivě upozornila také kniha Zdenin světový rekord spisovatelky Ludmily Pecháčkové (Merlinové). Její kolegyně z Vysokoškolského sportu Praha s ní po vydání knihy odmítly trénovat a sama Koubková s vrcholovým sportem brzy na to skončila a v roce 1936 podstoupila změnu pohlaví. Její rekordy a výsledky byly z tabulek vymazány.
Problémy intersex sportovkyň, které se narodily s určitou variací pohlavních znaků, na vlastní kůži pocítila v minulé dekádě také Jihoafričanka Caster Semenyaová. Její souboj s atletickou federací, která se snažila zabránit jejímu působení na distanci 800 metrů, trval roky a provázely ho nedůstojné bulvární články. Semenyová nakonec v roce 2019 dostala zákaz závodění na své trati, na níž získala dvě zlaté olympijské medaile.
Jihoafrická běžkyně Caster Semenyaová na atletickém mistrovství světa v Berlíně 2009, foto: Profimedia / PA Images – John Giles
Dnes je to opět citlivé téma a rébus, který se řeší hlavně v souvislost s tím, zda trans sportovkyně patří do ženské sportovní kategorie. Vrcholový sport je na binaritě muž/žena postavený, kategorie žen vznikla proto, aby takříkajíc ženy chránila od mužů, kteří mají v drtivé většině disciplín kvůli svým fyzickým předpokladům lepší výsledky. A teď někteří říkají, že trans sportovkyně jsou hrozbou právě pro ženskou kategorii.
Není to přitom nijak okrajový názor, zastává jej například Martina Navrátilová, dlouholetá ikona boje za ženská práva a práva LGBTQ+, nebo také naše momentálně asi nejlepší triatlonistka Tereza Zimovjanová.
Podle nich ten, kdo prošel mužskou pubertou, kdy je produkce testosteronu významně vyšší než u žen, bude mít doživotně výkonnostní výhodu. Testosteron znamená více svalů, robustnější kosti, větší srdeční sval a plíce. Pokud bychom to chtěli vyčíslit, tak na tom mezi vědci nepanuje úplná shoda, ale obecně se soudí, že mužská výhoda je mezi 10 a 20 procenty například ve skocích, bězích nebo plavání. To je obrovské číslo – pro srovnání před několika lety se řešily moderní běžecké boty, které měly běžcům dát čtyři procenta výhody. A byla z toho velká bitva o integritu atletiky.
Druhý pohled má však také spoustu zastánců, podle kterých jsou trans ženy (v mnoha zemích) podle práva ženami, takže na jakém základě byste je chtěli vyloučit ze sportu? Navíc lidé se od sebe vždy liší a pokaždé má někdo výhodu nebo nevýhodu, stačí se podívat na Usaina Bolta, který těžil ze své vysoké postavy, nebo Michaela Phelpse, jehož tělo prý mělo pro plavání ideální předpoklady.
Mezinárodní olympijský výbor pro Hry v Paříži tak trochu šalamounsky, ale na druhou stranu i s určitou mírou logiky nechal konkrétní pravidla na zahrnutí transgender sportovkyň na jednotlivých sportovních federacích. Například atletika jim start neumožňuje od loňského března plošně a po intersex atletkách vyžaduje hormonální léčbu. Plavání zase start umožňuje těm, které neprošly po dvanáctém roku věku mužskou pubertou.
Laurel Hubbard soutěží ve vzpírání žen na Letních olympijských hrách 2020 v Tokiu. Hubbard se narodila jako muž a před tranzicí na ženu soutěžila jako muž, čímž se zapsala do historie jako první otevřeně transgenderová sportovkyně, která se zúčastnila olympijských her, foto: Profimedia
Sluší dodat, že ta stopa trans i nebinárních zástupců na olympiádě začala před třemi lety v Tokiu. Vzpěračka Laurel Hubbard se stala první transgender sportovkyní v olympijské historii. Za kanadský tým fotbalistek nastoupila nebinární hráčka Quinn, která dokonce získala olympijské zlato. A představila se také nebinární skateboardistka Alana Smith.
Když se přitom podíváme do výsledků, tak to pro integritu ženské kategorie neznamenalo žádnou pohromu, protože Hubbard neměla ani jeden podařený pokus. Uvidíme, jak tomu bude letos v Paříži. Jak je vidět, problémy olympiád s ženami ve sportu tu jsou s námi i po téměř 130 letech a rozhodně jen tak nezmizí.
Olympijský mýtus (Česká televize, 2024, 8 epizod, celková stopáž 270 minut)
autoři: Vojtěch Jírovec a Martin Vait, zvuky a znělka: Ondřej Bělíček, zvukový mix: Petr Kachtík, dramaturg: Jiří Koukal, vizuální styl: Kateřina Sudolská, úryvky načetla: Jindřiška Dudziaková
