Olympijský mýtus: Berlínský žár
Třetí díl
Olympijské hry sice svou historii počítají od roku 1896, první skutečně moderní olympiáda ale přišla na řadu až po čtyřiceti letech. Berlín 1936 byl přelomový architekturou, zavedením některých rituálů, které známé dodnes, či mediálním pokrytím – to používalo tehdy neznámou televizní technologii. Zároveň to ale jsou dodnes velmi temné hry, které nacistický režim využil pro svou vlastní propagaci.
Berlínské olympijské hry jsou – kromě mnoha jiného – příběhem dvou lidí. Carla Diema a Theodora Lewalda, kteří stáli za původní myšlenkou na pořádání Her, jejím prosazením i samotným provedením. Byla to tedy jejich dlouhodobá aktivita, která započala ještě před první světovou válkou. Berlín totiž měl pořádat olympiádu již v roce 1916.
Tyhle Hry se ale z pochopitelných důvodů nekonaly – svět se bortil a myšlenky na sport šly stranou. Po válce už to byl jiný svět, než který tu byl předtím. Na poli sportovní diplomacie Německo celou dekádu nic neznamenalo a do olympijského hnutí se vrátilo až v roce 1928. Znovu u toho byli Diem s Lewaldem, kteří se již o tři roky později svým diplomatickým a lobbistickým výkonem zasadili o udělení pořadatelství do rukou Berlína.
První úkol Diem s Lewaldem splnili. Poté přišla ta těžší část: Hry skutečně uspořádat a zároveň přesvědčit Adolfa Hitlera, který se stal německým kancléřem týden poté, co byl ustanoven organizační výbor, že olympiáda vůbec má smysl. Nacisté se totiž k olympijské myšlence zpočátku stavěli odmítavě, považovali ji za „perverzní výmysl Židů a zednářů“, a tak Lewald musel na soukromé schůzce přesvědčovat ministra propagandy Josepha Goebbelse, aby mu pomohl Hitlerův odpor zlomit. To se nakonec podařilo.
Theodor Lewald a Carl Diem ve Svatém Mořici, 1928, foto: Wikimedia CC BY-SA 3.0
Němci zároveň začali používat sport jako diplomatický prostředek, kterým chtěli světu ukázat, že nacistický režim vlastně není tak špatný, jak to může vypadat. Což je něco, o co se v nedávné minulosti pokusila Čína v letech 2008 a 2022 nebo Rusko během Her v Soči před deseti lety. Taková svého druhu Potěmkinova vesnice, která staví na odiv přikrášlenou realitu, zatímco skutečnost vypadá úplně jinak.
Mezinárodní olympijský výbor tak například chtěl, aby v ulicích nebylo tolik nacistických symbolů – a Hitler se podvolil. Nacisté také ulice města „vyčistili“ od lidí bez domova, Romů, narkomanů a dalších, kteří by zkrátka mohli narušit obraz krásného Berlína. Mimochodem, v podstatě to samé dělala v posledních měsících francouzská policie v Paříži.
Berlín se na pár týdnů v srpnu 1936 proměnil zpátky v kosmopolitní a trochu bláznivé místo, jakým byl za Výmarské republiky se svými kabarety a progresivní uměleckou scénou. V knihkupectvích najednou šlo sehnat knížky Thomase Manna nebo Stefana Zweiga, gestapo dokonce přestalo pronásledovat homosexuály. To všechno ale samozřejmě skončilo dnem, kdy z Německa odjeli poslední sportovci. Dokreslit to můžeme tehdy používaným heslem: „Až skončí olympiáda, rozdrtíme Židy na padrť.“
Berlín 1936, kolorované video, zdroj: YouTube MOV a nacismus
Role, kterou hráli Carl Diem a Theodor Lewald, se tu začíná výrazně problematizovat. V polovině třicátých let už nemohli mít o nacistickém režimu velké iluze. Už platily Norimberské zákony, Hitler stále zostřoval svou rétoriku, svět se chystal na válku. Přesto oba – jako by hluší a slepí – dále pracovali na svém životním díle: Berlínské olympiádě.
Je tahle slepota omluvitelná? Nebo se zkrátka od bláta umazali příliš a jejich spolupráci s režimem zaslouží jen odsouzení? Pokud platí druhá možnost, tak bychom měli stejným způsobem odsoudit i tehdejší olympijské hnutí.
To sice tlačilo na Hitlera, aby se Židé objevili na Hrách. Byla to ale cynická snaha. Projevilo se to hlavně požadavkem, aby se v německých barvách objevil alespoň jeden židovský sportovec. Bylo to naprosto účelové, dnes bychom to mohli nazvat pojmem „tokenismus“, což je praxe, která se používala v 60. letech například proti hnutí za lidská práva v USA. Do školy nebo úřadu bylo jmenován malý počet Afroameričanů, což bylo použito jako důkaz toho, že žádný problém ve skutečnosti neexistuje. Stejně to fungovalo tady.
A byli to sportovní funkcionáři právě ze Spojených států v čele s Averym Brundagem, který se sám později stal prezidentem MOV, kdo s tímto návrhem přišli za Hitlerem. Tomu se nejprve nezamlouvalo, že by si svůj křišťálově árijsky čistý sport měl takto „špinit“, ale pak uznal, že mu jeden židovský sportovec ve výpravě stojí za to, aby se vyhnul bojkotům a protestům. Tu nezáviděníhodnou roli nakonec sehrála poloviční Židovka Helene Mayerová, která nežila v Německu a která na Hrách získala stříbrnou medaili v šermu. Na stupních vítězů ji oslavila nacistickým gestem zdvižené pravice.
Helene Mayerová, která na Hrách v Berlíně 1936 získala stříbrnou medaili v šermu, foto: ČTK / SZ-Photo / Scherl
MOV se ale nechytil za nos ani poté, co už byl Berlín minulostí a Hitler rozpoutal válku. Ještě v červnu 1939 například udělil Německu pořádání zimních Her, které si měl znovu zopakovat Garmisch-Partenkirchen. Prezident Baillet-Latour si zase během války dopisoval s nacistickými činiteli a když v roce 1942 zemřel na infarkt, tak mu na pohřbu stáli čestnou stráž němečtí vojáci a na smuteční stuze měl hákový kříž. Jistě, bylo to v okupované Belgii a nacisté jeho smrt využili coby propagační událost. O jeho smýšlení ale z dochované komunikace není mnoho pochyb.
Berlín jako přelomová mediální událost
Na Berlín se ale vzpomíná také jako na přelomovou olympiádu. Byla zkrátka větší, spektakulárnější, důkladněji připravená. Někdy se má za to, že takovým předstupněm byly předchozí Hry v LA, které měly stejné ambice – ale zasáhla do nich ekonomická krize a nezájem americké vlády, která tehdy řešila úplně jiné problémy.
Diem s Lewaldem byli v roce 1932 v Kalifornii a ty nejlepší nápady z tehdejší olympiády ještě vylepšili. Koncern Siemens jim dodal techniku na zasílání článků a reportáží. Obrovským boomem procházel rozhlas a zprávy z Berlína šly do 43 zemí světa. A na scénu se dostala také televize, neboť dění z Olympijského stadionu, který měl kapacitu 110 tisíc diváků, se přenášelo živě skrz dvacet kilometrů kabelů do vybraných objektů v německé metropoli.
Olympia Leni Riefenstahlové, zdroj: YouTube V Berlíně to všechno platil německý stát a odhaduje se, že rozpočet překročil čtyřicet milionů říšských marek, což bylo více, než všechny dosavadní olympiády dohromady. A pak je tu samozřejmě Olympia, slavný film Leni Riefenstahlové, který zcela změnil představy o tom, jak jde na plátno zachytit sport.
Zrod olympijské pochodně
Carl Diem se do historie zapsal ještě jednou věcí. Právě on přišel s nápadem na štafetu s olympijským ohněm. Ta totiž není žádným antickým výmyslem, naopak: vymyslel jí Diem ve třicátých letech. Nacisté to prezentovali tak, že tím převzetím ohně se vlastně stávají následovníky antických Řeků. Neměl to být jen fyzický řetěz lidí a běžců, kteří si předávali pochodeň – mimochodem, vyrobila ji firma Krupp, která jen pár let na to bude dodávat munici, která po Evropě zabije miliony lidí –, ale v symbolické rovině se nacisté stavěli do role zástupců nové antiky.
Pouť té pochodně je zajímavá sama o sobě – v Rakousku ji provázely poměrně bouřlivé demonstrace příznivců Anschlussu, v Československu ji zase museli střežit četníci. Na Staroměstském náměstí se levicovým demonstrantům podařilo pochodeň dokonce uhasit. Zablokovali totiž jejího nositele, a protože v ocelových tubusech hořel hořčíkový prášek, který vydržel jen asi deset minut, než musel být znovu zapálen, celý slavný olympijský oheň uhasl a musela být použita náhradní pochodeň.
Na druhou stranu, jedním z nositelů pochodně byl v Praze například Emerich Rath, slavný lyžař, který za války ukrýval židovského uprchlíka a rozhodně to nebyl žádný příznivec nacismu (mj. i Rathovým příběhem se před dvěma lety zabýval také snímek Poslední závod).
A to je možná další z paradoxů – že si olympijskou myšlenku přivlastňují tak odlišní lidé a myšlenkové proudy, a naopak ti, kteří by spolu zřejmě souhlasili, se ocitají na opačné straně barikády.
Jesse Owens v běhu na 100 metrů na olympiádě v Berlíně 1936, zdroj: YouTube Berlín Jesseho Owense
Berlín je také synonymním s příběhem Jesseho Owense, který před zraky Adolfa Hitlera získal čtyři zlaté medaile. Ta poslední je přitom dodnes kontroverzní – je totiž ze štafety, jejíž složení americký trenér pro finále na poslední chvíli změnil tak, že z ní vyřadil dvojici židovských sprinterů Martyho Glickmana a Sama Stollera. Po olympiádě se dušoval, stejně jako představitelé olympijského hnutí, že rozhodně nešlo o záměr, jak vyhovět Hitlerově vůli. Báli se Američané zesměšnit nacisty triumfem „podřadné rasy“? Důkaz se o tom nikomu najít nepodařilo, Americký olympijský výbor ale půlstoletí po Berlíně udělil oběma atletům alespoň čestná ocenění s podtitulem: „Místo zlatých medailí, které měli získat v roce 1936“.
Hitler prý později Owensovi – jehož úspěch přikládal tomu, že je příslušníkem podřadné „zvířecí“ rasy – zaslal svou podepsanou pohlednici. Těžko říct, jakou důležitost v tomto gestu spatřovat. Owens si toho ale cenil a naopak byl velmi kritický k americkému prezidentovi F. D. Rooseveltovi, který jej po návratu nepozval do Bílého domu – jak je u úspěšných sportovců zvykem. „Hitler se na mě nevykašlal, zatímco můj vlastní prezident ano,“ řekl Owens.
Jeho další osud byl trnitý. Kvůli porušení pravidel amatérského sportu mu zakázali činnost a Owens se tak musel živit všelijak, například podivnými exhibicemi, při kterých běhal proti automobilům, motorkám nebo koním. Jistou úlohu později sehrál ještě během Her 1968, kdy svým nástupcům Tommiemu Smithovi a Johnu Carlosovi rozmlouval jejich gesto zdvižené pěsti během ceremoniálu v Mexico City na podporu Černých panterů. Smith i Carlos později prohlásili, že si ho kvůli tomu přestali vážit.
První sportswashingová olympiáda
A odkaz berlínské olympiády? Hry se v jednadvacátém století uskutečnily hned dvakrát v Číně nebo v roce 2014 v ruském Soči chvíli předtím, než Putin poprvé atakoval Ukrajinu. K pochybným destinacím se ale uchylují i jiné sportovní akce: mistrovství světa ve fotbale pořádal Katar, o golf se přetahuje Saúdská Arábie, třeba o takové formuli 1 ani nemluvě. Říká se tomu „sportswashing“. Byl Berlín první „sportswashingovou“ olympiádou, která ukázala, jak na to?
Země s autoritářskými sklony rády zneužívají velké sportovní akce jako svůj showcase. Ať už malování země na růžovo, nebo prostě jako důkaz moci. Ukazují se jako moderní země, kde se jídla servírují v pěkných restauracích a organizace šlape bez jediné chybičky. Lidé jsou usměvaví a nápomocní.
Thomas Bach a Vladimir Putin během závěrečného ceremoniálu v Soči, foto: ČTK/AP – Darron Cummings
Éterem se tahle linka nese snad pokaždé, ať už se nějaká olympiáda nebo šampionát koná v Číně, Rusku, Kataru nebo kdekoliv jinde. Je tak těžké dát si dvě a dvě dohromady? Přesně tohle je přece ten dojem, který autoritářské vlády chtějí u turistů vytvářet. A přesně proto se tyhle šampionáty konají. Lidé očekávají středověk, Tálibán nebo ostrou represi a úzkost z nesvobody hned na prvním kroku při výstupu z letadla. Místo toho si užívají privilegia západního turisty, kterému je s nucenými úsměvy tolerováno leccos, co místním ne.
Jenže sportswashing, tedy čištění vlastní image skrze sport, zkrátka funguje. Velké šampionáty umějí měnit obraz zemí. Jsou účinné a země se tím opravdu dostávají na světovou mapu. Jeden příklad za všechny. Představme si ruského oligarchu, který nekomunikuje s médii, má prvotřídní vazby na Vladimira Putina, prodejem oceli ze svých fabrik podporuje ruskou válečnou mašinérii a ještě ke všemu je jednou z hlavních postav světové ekonomiky, která stojí i v pozadí eskalace izraelsko-palestinského konfliktu po 7. říjnu. Asi o takovém člověku nemáte valného mínění. Ale když se řekne, že je to Roman Abramovič, bývalý majitel londýnské fotbalové Chelsea, kterou si tolik lidí v Česku oblíbilo i díky Petru Čechovi a dalším českým hráčům, hrany se otupují.
O tom, že olympiáda v Soči sloužila jako přímý předvoj invazi na Krym a o osm let později i na celou Ukrajinu, netřeba mít pochyb. Rusko se nadopovalo národní hrdostí z podvodného vítězství v medailové tabulce národů a v nacionalistickém opojení vyrazilo dobývat. Tenhle argument za poslední roky vyjádřila celá řada politologů a specialistů na Rusko. Ale možná nejsilněji ho zobrazila závěrečná scéna z filmu Nemilovaní od režiséra Andreje Zvjaginceva. Hlavní postava Ženi ve filmu přišla o syna a rozpadlo se jí dysfunkční manželství. Nyní žije s novým partnerem v moderním bytě v centru Moskvy, mlčky šlape na rotopedu v teplákovce ruského olympijského týmu ze Soči a sleduje v televizi invazi na Krym. Osobní prázdnotu vyplnila iluze o návratu velkého Ruska.
I tady je vidět, že rozpor mezi tím, co olympiáda chce znamenat a co reálně znamená a dělá pro své sportovce a jejich země, je velmi příkrý. Mezinárodní olympijský výbor v minulosti opakovaně umožnil pořadatelství olympiády v autoritářských zemích, přičemž velmi dobře ví, co všechno za politická úskalí tato rozhodnutí přinášejí. Ale zbavuje se jakékoliv odpovědnosti za to, když se něco stane.
Olympijský mýtus (Česká televize, 2024, 8 epizod, celková stopáž 270 minut)
autoři: Vojtěch Jírovec a Martin Vait, zvuky a znělka: Ondřej Bělíček, zvukový mix: Petr Kachtík, dramaturg: Jiří Koukal, vizuální styl: Kateřina Sudolská, úryvky načetla: Jindřiška Dudziaková
