Olympijský mýtus: K čemu je nám ještě olympiáda?

• Spotify
• Apple Podcasts

Olympijské hnutí rutinně používá vzletná hesla a odkazuje k antické minulosti Her. Není to ale v dnešní době přežitek? A vůbec, obstojí slova o míru, která představitelé Mezinárodního olympijského výboru v čele s jeho prezidentem Thomasem Bachem pronášejí, ve světle současných konfliktů či udělování pořadatelství zemím porušujícím lidská práva?

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Celá slavnost měla působit jako nějaký rajský výjev. Obraz z nadpozemského světa mimo čas a prostor. Performerky v šatech s motivy antických sloupů se ladnými pohyby ploužily ruku v ruce nad hlavami po paloučku okolo piniových borovic. Nakonec jedna z žen přiložila olympijskou pochodeň k míse s ohněm a zapálený štafetový kolík předala běžci v teplákovce s úhledně nagelovaným účesem a precizně střiženým vousem.

Onen běžec, Stefanos Douskos, zlatý řecký veslař z Tokia, pak rozpažil ruce a užil si chvíli vítězoslavného rozjímání. Mezitím jiná performerka vypustila z klece bílou holubici, tradiční symbol míru. Pták z celé scény okamžitě uletěl. Asi už měl dost klece, ze které sledoval celý ten pokus o rekonstrukci nebo spíš interpretaci bájného antického rituálu, o kterém se toho dodnes moc neví.

Jsme v Olympii, dějišti antických her, na místě, kde to všechno mělo začít. A odkud putuje olympijská pochodeň na celosvětovou tour o desítkách tisíc kilometrů, než skončí v místě konání té současné olympiády. Tahle tradice už je považovaná za samozřejmou součást olympijského folkloru, leckoho ale možná překvapí, že poprvé se odehrála v režii nacistického Německa. Dnes už olympijská ceremonie ustrnula do nesourodého souboru performativního umění a projevů sportovních bafuňářů s voskovými výrazy.

Jako druhý v pořadí se v Olympii k řečnickému pultíku s pěti kruhy postavil Thomas Bach. Sedmdesátník z Bavorska, právník a zlatý medailista z Montrealu v šermu, který už jedenáct let šéfuje Mezinárodnímu olympijskému výboru. Letní pařížské olympijské hry budou poslední, které Bach v této funkci zažije. Na první dobrou by snad šlo i říct, že je reformista. A rozhodně se tak snaží prezentovat. Třeba tím, že ve svém projevu za sebou vystřílel pět termínů, které jsou dnes chytlavé pro všechny marketingové agentury.

Prezident MOV Thomas Bach na letošním ceremoniálu zapalování olympijské pochodně, foto: Profimedia / AP – Petros Giannakouris

Nadcházející hry v Paříži mají být mladší, inkluzivní, urbánní, rozmanitější a udržitelné. A navíc si daly za cíl, aby aspoň padesát procent účastníků olympiády tvořily ženy. Poprvé v historii. V řadě věcí nezůstalo jen u líbivých sportovních příslibů. Žen opravdu bude v Paříži soutěžit nejvíc v dějinách. A udržitelnost olympijských her je jedním z hlavních motivů Bachova předsednictví.

Pokud jde o vlastní olympijské hřiště, Bach byl dostatečně výkonný, aby pro olympiádu splnil některé vytyčené cíle. A to není málo. Leckdo zůstane jenom u planých slov. Olympiáda ale odjakživa prahne i po mimosportovním přesahu. Má být víc než jen sport. Ať už to znamená cokoliv.

Z preambule Olympijské charty

[Olympiáda] „chce propojovat sport s kulturou a vzděláváním. Olympismus hledá cesty, jak vytvořit způsob života založený na radosti ze snahy, vzdělávací hodnotě dobrého příkladu, sociální zodpovědnosti a respektu k mezinárodně uznávaným lidským právům a univerzálním etickým principům v rámci olympijského hnutí. Cíl olympismu je umístit sport jako prostředek harmonického rozvoje lidstva s výhledem na to, aby propagoval mírumilovnou společnost, které záleží na zachování lidské důstojnosti.“

V tomto ohledu mělo olympijské hnutí za poslední roky spoustu příležitostí, kde mohlo ukázat svou sílu a rázně se postavit za všechny vlastní hodnoty. Zdaleka nejvýraznějším příkladem byl přístup k dopingu a ruským sportovcům. Po olympiádě v Soči v roce 2014 vyšlo najevo, že se ruské tajné služby podílely na systematickém dopingu svých sportovců. Světová antidopingová agentura WADA o rok později vydala zdrcující zprávu ohledně systematického ruského dopingu a sebrala své ruské pobočce akreditaci. Zároveň doporučila, aby se ruští sportovci nezúčastnili olympijských her v Riu v roce 2016.

Jenže Mezinárodní olympijský výbor byl vůči účasti ruských sportovců váhavý a liknavý. O tom, jestli smí ruští sportovci na Hrách startovat, mohl rozhodnout sám. Doslova si stanovuje v Olympijské chartě, že všichni účastníci olympiády musejí následovat antidopingový kodex. A že účast každého člena výpravy musí být schválena Mezinárodním olympijským výborem.

Slavnostní zakončení zimních olympijských her v Soči 23. února 2014, foto: Profimedia / AP – Darron Cummings

Každopádně MOV žádné plošné rozhodnutí o účasti ruských sportovců nevynesl. Verdikt nechal na jednotlivých sportovních federacích. A třeba IAAF, ta atletická, ruské sportovce i na základě výsledků vyšetřování WADA vyloučila. Tohle rozhodnutí ke všemu potvrdila Mezinárodní sportovní arbitráž CAS, tedy poslední sportovní instance.

A Rusko nebylo jediným příkladem. Vůči posledním zimním olympijským hrám v Pekingu v roce 2022 se zase vzedmula velká vlna odporu, mimo jiné kvůli dalekosáhlému porušování lidských práv, aktuálně třeba v případě útlaku ujgurské menšiny.

Co je ještě propaganda

Na těchto pár příkladech lze ukázat, že olympijské hnutí sice mluví o míru, sociální zodpovědnosti a lidských právech vzletně. Ale jen tehdy, když to absolutně nikoho nenaštve. To je vlastně, chtělo by se říct antickými metaforami, trochu Achillova pata olympijských her jako takových. Pokud chtějí znamenat něco víc než sport, musí přece mít politický, kulturní a sociální přesah. A když se pod pěti kruhy naskytne bezbolestná možnost přesáhnout sport, olympiáda se ráda opájí svým kouzlem.

Ostatně, aby to bylo o něco komplikovanější, do celé věci ještě vstupuje článek 50 Olympijské charty, který zakazuje jakoukoliv demonstraci nebo politickou, náboženskou nebo rasovou propagandu na olympijských dějištích. Ono to na první dobrou zní dobře, komu  by se totiž zamlouvala třeba náboženská nebo rasová propaganda na stadionech? Jednoho hned napadne, že se tím chce olympiáda vyvarovat dalším případům Berlína v roce 1936. Jenže jak rozlišit mezi propagandou a obyčejným projevem?

Jak olympiáda tento princip sama dodržuje? Zkusme si najít na oficiálním olympijském kanálu moment, kdy Věra Čáslavská sklonila hlavu při tónech sovětské hymny během olympiády v Mexico City po invazi v roce 1968. Video ukazuje úžasné výkony Čáslavské, ale končí přesně v momentě, kdy Čáslavská stanula na stupních vítězů vedle Sovětky Larisy Petrikové. Těsně předtím, než začne hymna hrát. Popisek videa začíná větami o politickém tlaku souvisejícím s účastí Čáslavské na hrách, o sovětské invazi, petici Dva tisíce slov… Ale o gestu sklonění hlavy ani zmínka. Přitom bez tohoto gesta by se o Čáslavské nikdy takhle výrazně nemluvilo.

Co Tommie Smith a John Carlos? Místo záznamu celého předávání medailí dostupného na olympijském kanále, je gesto zdvižených pěstí na podporu Černých panterů rádoby cool zabaleno do videa s titulkem John Carlos a Tommie Smith učinili gesto s jednoduchým párem rukavic. Rozdělovník, móda v pozadí olympiády.

Na obranu olympijského hnutí, alespoň na kanálu Českého olympijského výboru tyto protesty zobrazeny jsou. Byť s první obrannou větou, že politika do sportu nepatří. Zní to jako takový povinný disclaimer na začátek. Tohle video nereprezentuje pohledy mého zaměstnavatele.

Vyprázdněnost olympijských floskulí

Problém s olympiádou ale spočívá v tom, že odstřiženost ideálů od reálných činů je takřka totální. Ano, olympijské hry se po letech, kdy je pořádaly třeba autoritářské Rusko nebo Čína, vracejí do západního světa a míst s připravenou infrastrukturou. Ale třeba případ Evropských her ukazuje, že si olympijské hnutí umí šikovně obrovské sumy od autoritářů shánět dál.

A tak když Thomas Bach v Olympii předstoupil na „posvátné půdě“, která symbolizuje antický dar lidstvu, a začal mluvit o mimosportovním přesahu olympijské myšlenky, člověka už přechází i jízlivost.

Vyprázdněnost a decimace slov už není jen naivním blábolením. Je to hypernormalizace, tak, jak ji definoval Adam Curtis a před ním Alexej Jurčak. Lhaní si do kapsy, když každý vidí, že realita je úplně odstřižená od neměnných floskulí.

Co zmůže olympijská naděje na mír nebo moment lidské vzájemnosti ve světle drtivé ruské ofenzivy, kde na jednoho ukrajinského vojáka připadá sedm či osm protivníků? A nakolik bližší si budou Izraelci a Palestinci poté, co šéf olympijského výboru zahlásí, že žádná jiná událost na světě nezvládne přitáhnout celý svět dohromady do mírumilovné soutěže?

Přátelí se stále Vladimir Putin s prezidentem MOV Thomasem Bachem? Foto: Profimedia / AP – David Goldman 2016

Slova muže, který stál léta po boku Vladimira Putina, jenom prohlubují nedůvěru v olympijské ideály. V očích těch, kdo vzdorují mocnějším, je olympiáda jen prostředek, jak mocní mohou legitimizovat svou sílu. A těmi mocnými jsou z pohledu slabších, bohatí autoritáři a miliardáři. Ostatně olympiáda svou ekonomickou sílu buduje právě skrze partnerství s největšími korporacemi světa.

Problém navíc není jen v Bachových slovech o současnosti. Problematická je i symbolika otců zakladatelů olympijské myšlenky nebo artefakty, které mají návaznost na olympiádu v Berlíně. Pierre de Coubertin možná byl „věčný vizionář“, jak ho nazval Bach ve svém projevu. Jen možná jinak, než by si sám šéf MOV přál.

Olympijský mýtus (Česká televize, 2024, 8 epizod, celková stopáž 270 minut)

autoři: Vojtěch Jírovec a Martin Vait, zvuky a znělka: Ondřej Bělíček, zvukový mix: Petr Kachtík, dramaturg: Jiří Koukal, vizuální styl: Kateřina Sudolská, úryvky načetla: Jindřiška Dudziaková