Olympijský mýtus: Studená olympiáda
Čtvrtý díl
Poválečné olympiády si spojujeme hlavně s Emilem Zátopkem, Věrou Čáslavskou, teroristickým útokem v Mnichově nebo dopingovým zápolením mezi Západem a Východem. Studenoválečné období ale také ukázalo, co olympiáda může reprezentovat z pohledu architektury, urbanismu nebo designu.
„V jako vítězství. Vítězství ne ve válce, ne v bohatství, ne v tyranii. Ale ve fair-play a v míru.“ Tak pravil hlas vypravěče oficiálního filmu k olympiádě v Londýně v roce 1948. Asi nikde nezněla vzletná olympijská hesla tak pravdivě, silně a zasazeně do reality jako okolo těchto Her. To, že se první olympiáda po druhé světové válce vůbec odehrála, můžeme vnímat jako malý zázrak. Navzdory veškeré zkáze, křivdám, odplatám i nově se formující studené válce. Ale taky vzdor všem praktickým záležitostem – nedostatku materiálu, jídla a peněz.
Hry měly přídomek „střídmé“. A ten platil nejen na infrastrukturu, ale týkal se i samotných sportovců a jejich doprovodu. Olympionici tu naplňovali ideál asketických hrdinů, kteří zároveň povznášeli obyvatelstvo na duchu a dodávali mu morálku a inspiraci. Možná i proto na olympiádu v Londýně historie vzpomíná tak vlídně.
Samozřejmě, ve zpětném zrcátku se i londýnské hry a jejich význam zdají větší, než ve své době vlastně byly. Jak píše David Goldblatt, uznávaný britský autor knihy The Games o historii olympijských her, v porovnání se sporty, které už se v Británii pár let předtím rozjely, přitáhla olympiáda podstatně menší pozornost.
Olympijské hry stále zůstávaly na hony vzdálené stálicím sportovní vášně v zemi hraným profesionálními sportovci – kriketu, fotbalu, boxu, dostihům, ragby – a jejím příznivcům z řad pracující třídy.
– David Goldblatt
Leckoho možná překvapí, že Sovětský svaz v roce 1948 na Hrách nefiguroval. Ostatně z dnešního pohledu je to těžko představitelné, ale výčet zemí na Hrách v Londýně rozhodně nekopíroval tehdejší seznam uznaných států. V poválečné izolaci figurovaly Německo a Japonsko, naopak třeba Itálie už do Británie vyslala 213 sportovců. Stejně tak na olympiádě z Evropy chyběly třeba Bulharsko, Rumunsko, Albánie, ale taky drtivá většina Afriky nebo podstatná část Asie včetně Arabského poloostrova. A Čína – v té době oficiálně ještě ne komunistická, ale stále v druhé fázi občanské války. Na olympiádu vyslala jen jednatřicet sportovců.
Zahajovací ceremoniál olympiády v Říme 1960, foto: Wikimedia, CC BY-SA 2.0
Finanční náročnost stoupá strmě vzhůru
Zatímco cena pořadatelství Her v Londýně a následujících olympiád v Helsinkách i v Melbourne ani v jednom případě nepřekročila hranici pěti milionů dolarů, později už se jednalo o zcela jiný případ. Od šedesátých let nastala éra televize, ale také renesance měst a zemí, na které se ještě pár let předtím dívala světová komunita skrz prsty.
Olympiáda v Římě v roce 1960 tohle období odstartovala – jednak tím, že Hry stály minimálně šestkrát víc než jejich nejdražší předchůdce. Reálně ale italská vláda do pořádání olympijských her vložila mnohem větší prostředky, a to hlavně na výstavbu nové infrastruktury. Ani římská olympiáda ale neměla nárok na to, co o čtyři roky později předvedlo Tokio. Japonsko investovalo do celkové rekonstrukce a modernizace země ve jménu pořádání olympiády celkem 2,8 miliard dolarů. Tedy takřka stokrát víc než Italové. Na popud olympiády se tak zrodily třeba ikonické šinkanzeny, ale taky se uskutečnila celková transformace města, které se připravovalo na svůj obří nárůst v počtu obyvatel.
Olympijský stadion v Mnichově 1972, foto: Profimedia
Další dvě olympiády, jedna v Mexico City, druhá v Mnichově, pak nabídly vrcholná díla grafického designu své doby. V případě Mnichova v roce 1972 se navíc grafický design a sedmdesátková typografie výrazně vepsaly do tváře celého města, ať už v podobě linek metra nebo futuristické a optimistické architektury olympijského areálu. Architektonické kvality nejvíc vynikají na olympijské vesnici a především na Olympijském stadionu. Dlouholetý domov fotbalového Bayernu Mnichov s ikonickou membránovou klenbou z tažných lan je překvapivě kompaktní i díky tomu, jak je zapuštěn do země – a taky v tom je protipólem monumentálnímu berlínskému Olympijskému stadionu.
Mnichovská olympiáda se do dějin ale bohužel vepsala ještě znatelněji a bolestivěji. A sice teroristickým útokem, který rozmetal nevinný, přátelský a kosmopolitní étos nejen mnichovských a jim předešlých Her, ale možná i všech nadcházejících olympiád.
Osm členů militantní palestinské organizace Černé září se infiltrovalo mezi obyvatele olympijské vesnice a nejdřív zabilo dva členy izraelského olympijského týmu a zajalo dalších devět. Ani ti nakonec nepřežili. Název operace Iqrit a Biram odkazoval na dvě křesťanské palestinské vesnice, jejichž obyvatelé byli vyhnáni Izraelskými obrannými silami během arabsko-izraelské války.
Reportáž z archivu AP o teroristickém útoku v Mnichově 1972, zdroj: YouTube Útok na izraelské sportovce v Mnichově byl nejspíš první opravdu globálně prožívaný teroristický čin na světě. Právě proto, že ho během olympiády ve stejnou chvíli sledovaly a prožívaly miliardy lidí po celé zeměkouli. Efektivita terorismu, jak dokazují politologické teorie, obecně spočívá ve schopnosti sehrát násilné divadlo před obřím publikem na grandiózním pódiu. Epický rozměr násilí je tím násoben.
Zpětně je zřejmé, že teroristický útok v Mnichově změnil olympiádu navždy. Olympijské hnutí vyvedl ze sladkého oparu pacifismu a uvrhl ho do krize identity, ze které se možná už nedostal. Podobně jako většina západního světa, která po jedenáctém září přišla o naivitu a optimismus z konce studené války, se i olympiáda stáhla do ulity strachu. Rozsáhlá bezpečnostní opatření se promítla do všech úrovní olympiády a výrazně nafoukla rozpočet pro pořadatelská města.
Celá událost měla ještě jeden, možná nezáměrný efekt. Mnozí politici si čím dál víc všímali, že se na olympijském pódiu dají odehrát velké politické hry. Některé požadavky tak obdržely takové haló, jakého by v tradiční politické aréně neměly šanci dosáhnout. Konsenzuální étos a hledání mírových cest k soužití, které byly hlavní myšlenkovou hybnou silou olympiády, vzaly za své. Rukavice už byly odhozeny. A to nejprve olympiádou v Montrealu v roce 1976, kdy se devětadvacet, převážně afrických zemí rozhodlo bojkotovat Hry. Poté, co Mezinárodní olympijský výbor odmítl potrestat Nový Zéland, jehož rugbyový národní tým vyrazil do Jižní Afriky, tehdy apartheidové.
Medvídek Míša, maskot olympiády v Moskvě 1980, foto: Wikimedia
Následovaly další dva, u nás mnohem známější bojkoty. Ten americký, respektive většinově západní, v Moskvě v roce 1980 – na popud sovětské invaze do Afghánistánu. A o čtyři roky později zase takřka celý východní blok až na Jugoslávii a Rumunsko recipročně odmítl vycestovat do Los Angeles. Pověst a váha Her už nikdy nebyla jako dřív. Ačkoliv po pádu berlínské zdi už k žádným bojkotům nedocházelo, olympijské hnutí se politickým otázkám od té doby vyhýbá jako čert kříži.
Socialistický vs. kapitalistický doping
Pověst olympiády od sedmdesátých let postupně rozleptával ještě jeden neduh, se kterým se olympijské hnutí nikdy dost dobře nedokázalo vypořádat. A sice doping, který ve východním bloku přerostl ve státem podporovaný program. Podvody tu s olympiádou byly odjakživa, ať už v jakékoliv formě. Až od sedmdesátých let se ale blížily takříkajíc průmyslovému měřítku. Z dnešního pohledu je na závody nejen ženských, extrémně osvalených čtvrtkařek a půlkařek, ale taky na kladiváře či koulaře převážně z východního bloku fyzicky nepříjemný pohled. Člověku může být mnohých z nich i líto.
Československá atletky Jarmila Kratochvílová na startu olympijského závodu na 400 m v Moskvě 1980, kde získala stříbrnou medaili. Foto: ČTK – Jiří Kruliš
Vyrovnání se s dopingovou minulostí je i v Česku notoricky složité. Asi nejúspěšnější normalizační atletka a dodnes světová rekordmanka Jarmila Kratochvílová vědomý doping vždy popírala. A podobně ambivalentně se k věci staví řada dalších sportovců té doby. Stejně tak si se záležitostí často nevědí rady ani novináři nebo svazoví funkcionáři.
Mnohé tehdejší rekordy, na rozdíl od mnoha jiných, dodnes nebyly překonány. A hlavně – pokud valná část východoněmeckých atletů přiznala, že byla součástí programu státního dopingu, a českoslovenští sportovci s nimi ve stejných disciplínách srdnatě drželi krok nebo měli dokonce lepší výkonnost, je opravdu těžké přijít s jiným vysvětlením.
Státní doping sloužil východnímu bloku jako prostředek, jak ukázat, že socialistické uspořádání je fyzicky nadřazené tomu kapitalistickému. Co víc, měl kapitalismus i zastrašit: „Podívejte se, co my jsme z našich lidí schopni vytvořit.“ Sportovci ze Západu, ale i dalších částí světa, zase chtěli svým soupeřům nějak konkurovat. Navíc peníze do olympijského hnutí proudily ze Západu, a když by západní sportovci nebyli úspěšní, jak si měly velké korporace ospravedlnit sypání obrovských prostředků do olympijského sportu? Mnozí tedy přijali pravidla hry. Začaly mohutné dopingové závody.
Finále běhu na 100 metrů v Soulu v roce 1988, zdroj: YouTube Západní sportovní prostředí nikdy nevstoupilo do této přetahované až v tak rozsáhlé a organizované míře. Ale dopingové případy byly naprosto běžné a finále běhu na 100 metrů v Soulu v roce 1988 se dodnes přezdívá „nejšpinavější závod v historii“. Původní vítěz Ben Johnson dva dny po triumfu neprošel dopingovým testem. A celkem šest z osmi závodníků mělo ve své kariéře někdy pozitivní test na doping. Včetně dodnes uznávaného vítěze Carla Lewise.
Západ se na Východ díval skrz prsty jako na dopingové podvodníky, nicméně se značnou mírou pokrytectví. Nejvýstižněji povahu dopingového systému obnažily skandály v cyklistice na konci devadesátých let. Pokud někdo v té době chtěl v pelotonu něco znamenat, musel dopovat. Prakticky celé prostředí bylo zkažené, doping byl samozřejmou součástí na úrovni celých týmů, ale vina byla v té době svalována prakticky bezvýhradně na ušpiněné jednotlivce, zkažená jablka. Tohle uvažování platilo pro cyklistiku, atletiku nebo jiné sporty.
Vlastně se nám tím obnažil taky přístup jednotlivých typů společnosti k vyhodnocování problémů – ty kapitalistické kladly důraz na osobní zodpovědnost, zatímco při pohledu na ty socialistické společnosti byla selhání vykreslována jako chyba celého systému. Zcela právem, ale ani Západ si tehdy ještě nepřiznal plnou tíhu problému. Ta na něj vybouchla pořádně až v devadesátých letech, a to hlavně v olympijské atletice.
Olympijský mýtus (Česká televize, 2024, 8 epizod, celková stopáž 270 minut)
autoři: Vojtěch Jírovec a Martin Vait, zvuky a znělka: Ondřej Bělíček, zvukový mix: Petr Kachtík, dramaturg: Jiří Koukal, vizuální styl: Kateřina Sudolská, úryvky načetla: Jindřiška Dudziaková
