Dokument o tom, že tenisový bůh Federer byl na konci své dráhy „jen“ člověk
Streamovací služba Amazon Prime nabízí dokument o závěru kariéry Švýcara Rogera Federera. Je to především dokonale nostalgické rozloučení s hráčem, který byl po dvě dekády hnací silou zvyšujícího se zájmu o tenis, a který byl fenomenální především ve Wimbledonu. Mimochodem: jeho letošní ročník v těchto dnech právě probíhá.
Vlajkovou lodí sportovních dokumentů na Amazon Prime je projekt All or Nothing. Jednotlivé série se věnují vybranému sportovnímu týmu především během jedné sezóny, nicméně existuje i série věnovaná německé reprezentaci na fotbalovém mistrovství světa v Kataru. Cílem je nabídnout, jakkoliv stále určitým způsobem filtrovaný, hlubší vhled do fungování daného týmu. A základním narativem je snaha o dosažení velkého cíle (především titulu), který nikdy není předem zaručený.
Trailer k dokumentu, zdroj: YoTube Dokument Federer: Posledních dvanáct dní je odlišný. Původně vznikal jako domácí video pro rodinu, především pro děti slavného švýcarského tenisty. Ten chtěl, aby jeho čtyři děti měly někdy v budoucnu možnost sledovat závěr kariéry svého otce z trochu jiného úhlu než jen z wikipedických hesel nebo dokumentů „zvenčí“. Postupně se však projekt rozrostl a je velkou nostalgickou rozlučkou, ke které jsou zváni všichni fanoušci a fanynky, které sám Federer mnohokrát zmiňuje. Je však třeba zdůraznit, že se jedná skutečně o dokument emotivní, nikoliv informativní.
Fenomén první dekády
Roger Federer (* 1981) je všeobecně považován za jednoho z nejlepších hráčů v historii tenisu. Vyhrál 103 turnajů ve dvouhře, z toho dvacet grandslamů. Ikonickým se stalo především jeho účinkování ve Wimbledonu. Nejprve zde v roce 2001 jako devatenáctiletý porazil v úžasném pětisetovém zápase Peta Samprase, který byl v té době uznáván jako nejlepší travař historie a Wimbledon ovládl celkem sedmkrát. Federer v průběhu let na nejslavnějším turnaji světa nakonec nastřádal osm titulů, z toho pět v řadě mezi lety 2003–2007, a k tomu další čtyři finálové účasti. Naopak nejslabším grandslamovým turnajem pro něj bylo antukové French Open. Ovšem „nejslabší“ je diskutabilní označení, neboť v Paříži sice vyhrál pouze jednou (2009), ale finále hrál ještě čtyřikrát a semifinále dosáhl v dalších třech případech (naposledy v roce 2019). Ve všech zmíněných finále a dvou semifinále přitom podlehl Rafaelu Nadalovi, nejlepšímu antukovému hráči historie.
Zhruba do roku 2010 byl Federer jasným vládcem tenisového světa, překonával rekordy a posouval hranice toho, čeho je možné v tomto sportu dosáhnout. A i poté, skoro až do samotného konce kariéry, zůstával jedním z nejnebezpečnějších soupeřů pro kohokoliv. V letech 2017 a 2018 prožil malou renesanci, když navzdory pokročilému věku a po těžkém zranění vyhrál hned tři grandslamy.
Zdravotní problémy se však hromadily a roku 2020 vedly k dalším operacím. Ty už nepřinesly kýžený výsledek. „Vždycky jsem si myslel, že já na operaci nepůjdu, že raději vynechám turnaje a dám se do pořádku jinak. Domníval jsem se, že operace jsou začátkem konce… a v tom jsem se nemýlil,“ hodnotí v dokumentu svůj přístup. A dodává, že kdyby věděl, kolik operací nakonec bude muset podstoupit, aniž by mu to zajistilo možnost být opět konkurenceschopný, nikdy by do toho nešel a raději skončil hned.
Velká trojka
Samotná čísla Federerovu kariéru nevystihují přesně. Často se připomíná, že v počtu grandslamů jej (nakonec) předstihli jak Rafael Nadal (22), tak Novak Djoković (24) a že Federerova dominance byla ustavena především ve „slabé éře“ – tedy období po konci legendárních hráčů devadesátých let, jako byli Pete Sampras a Andre Agassi, a zároveň před velkým nástupem o pár let mladších Nadala a Djokoviće. Zapomíná se ovšem, že onu slabou éru vytvořil právě sám Federer. Časy Samprase, Agassiho, ale i například Patricka Raftera neukončilo žádné bezčasí, nýbrž mladí hráči kolem Lleytona Hewitta, Marata Safina a Andyho Roddicka, kteří byli v podstatě stvořeni k tomu, aby nahradili tenis předchozí generace. Všichni dosáhli minimálně na jeden grandslamový titul a měli dominovat.
Ovšem Federer dominoval jim – především pro Roddicka se stal nemesis, když jej porazil ve třech wimbledonských finále (a jednou ve finále US Open). Což vedlo Američana například k prohlášení, že i kdyby hodil na druhou stranu kurtu umyvadlo, Federer mu ho vítězně zreturnuje. V následujících letech Federer společně s Djokovićem a Nadalem v podstatě odřízli hned několik generací mladších hráčů od možností vyhrávat ty největší tituly. A co je možná nejzajímavější, Federer ještě na sklonku kariéry poměrně razantně změnil hru, takže dokázal mimo antuku výrazně vylepšit vzájemnou bilanci s Rafaelem Nadalem a byl největší hrozbou pro Djokoviće.
Zároveň byl Federer po celou svou kariéru oceňován pro styl a eleganci své hry. Opakovaně bylo zdůrazňováno, s jakou lehkostí hraje, aby byl vystižen kontrast oproti silovému pojetí Rafaela Nadala nebo až mechanické dokonalosti Novaka Djokoviće (o němž se traduje, že sice postrádá emblematický geniální úder, avšak také žádnou slabinu). To Federera občas rozčílilo, neboť měl dojem, že lidé nechápou, kolik úsilí vkládal do tréninku a zápasů. Každopádně platí, že sledovat ho byla radost, i když prohrál. Většina lidí sledujících soustavněji tenis si nejspíš vybaví jeho neúspěšná pětisetová wimbledonská finále z let 2008 (s Nadalem) a 2019 (s Djokovićem) či porážku od Argentince del Potra na US Open 2009. Ve Federerově hře prostě bylo něco magického.
Rafael Nadal a Roger Federer nastupují Laver Cupu v roce 2022 do čtyřhry, která se stala posledním zápasem v kariéře druhého z nich. Záběr z dokumentu Federer: Posledních dvanáct dní, foto: Amazon Prime Video „To Alpy pláčou…“
Dokument začíná natáčením prohlášení, v němž Federer oznamuje konec své hráčské kariéry, a úvahami, jak správně zprávu předat fanouškům a Federerovým známým. Jeho agent Tony Godsick (mimochodem, manžel dvojnásobné olympijské vítězky ve čtyřhře Mary Joe Fernandézové) k tomu do telefonu říká:
Tady ve Švýcarsku zrovna prší, což je ale příhodné. To Alpy pláčou, protože končí jedna z největších kariér v dějinách sportu.
Skutečně běží o domácké záběry, vidíme Federerovy děti i manželku Mirku (bývalá švýcarská teniska Miroslava Vavrinec, se kterou se seznámil na olympiádě v Sydney). Postupně se ovšem pozornost obrací k organizování jeho posledního soutěžního zápasu, jímž se stala čtyřhra po boku největšího rivala – Rafaela Nadala – na Laveru Cupu 2022. Tedy na turnaji, který sám Federer založil, aby oslavil odkaz tenisových legend, v prvé řadě Roda Lavera, jediného tenisty, který dokázal vyhrát všechny čtyři grandslamové tituly během jednoho kalendářního roku.
Dokument neposkytuje příliš prostoru hráčově okolí, soustředí se především na to, jak svůj konec a věci okolo hodnotí sám Federer. Sledujeme jednotlivé činy, jimiž se jeho kariéra uzavírá. Například poslední ostrou návštěvu tělocvičny. Často přitom zdůrazňuje, jaké emoce to v něm vše probouzí a že ho fanoušci a fanynky viděli plakat často, ale že nyní se překvapivě drží. Spoiler: neudrží se. Tím, co jej definitivně zlomí, je přitom pohled na plačící manželku a Nadala, z něhož se během let stal nejen rival, ale i velký přítel. Jinými slovy, pláče nikoliv pro ztracené tituly, nýbrž pro to, co sám pro ostatní znamená.
Roger Federer s rodiči (matka Lynette Federer a otec Robert Federer). Záběr z dokumentu Federer: Posledních dvanáct dní, foto: Amazon Prime Video Jedním z vrcholů dokumentu – a dost možná jeho nejzásadnější částí – je pasáž, kde Federer reflektuje své poslední vystoupení na milovaném Wimbledonu. Byla jím třísetová porážka s Hubertem Hurkaczem ve čtvrtfinále 2020 (0:6 ve třetím setu). Bolest z porážky přitom byla doprovázená vědomím, jak bolestivé to musí být pro jeho blízké (Mirku a rodiče) sledovat, že už se na kurtě trápí, a vědí, že nemá nejmenší šanci předvést svůj nejlepší tenis.
Autenticky drásavá slova jsou přitom ilustrovaná koláží záběrů dokonale antifedererovských. Protože zatímco naprostá většina videí a sestřihů ukazuje Federera coby mistra úderů nebo jako někoho, kdo prostě prohrál s lepším hráčem, tentokrát sledujeme někoho, kdo jako kdyby měl špatný timing na míč, kdo ani tak nekazí, ale prostě není schopen zahrát dobrý úder. Když sledujeme nepovedené záběry slavného herce akčních filmů Jackieho Chana, v podstatě se bavíme, protože je to svého druhu vtip. Ne vše se vždy povede. Ale u Federera, jehož iniciály fanoušci opakovaně promítaly do anglického slova „peRFect“ se jedná o cosi děsivého. Tenisový bůh je navzdory všemu jen člověk, kterému vlastní tělo říká „dost!“ tou nejbolestivější cestou.
Mám se víc potit? Mám víc křičet?
Laver Cup je coby místo finální rozlučky dokonalý. Nejenže jej Federer rozjel, ale hlavně díky formátu, v němž se střetávají tým Evropy (vedený Björnem Borgem) a Světa (pod taktovkou Johna McEnroea), poslouží jako dokonalá možnost naposledy stanout vedle největších rivalů. To Federerovi umožňuje i několik zajímavých postřehů třeba na adresu Djokoviće, konkrétně k tomu, proč nemá Srb především u jeho fanoušků dobrou pověst. Jedná se ovšem spíše o nástřely myšlenek. Tihle dva k sobě nikdy neměli blízko a je vidět, že jejich small talk je sice plný vzájemného respektu, přesto trochu nucený – paradoxně mnohem uvolněněji působí Federer, když zdraví tehdejšího Djokovićova kouče Gorana Ivaniševiče.
Režie přitom opět přispěchá s působivým prostřihem mezi podáním ruky s Murrayem na tréninku v rámci Laver Cupu a jedním z mnoha, jímž se končily ostré zápasy v minulosti. Podobných zkratek nabídne dokument hned několik a je skvělé, jak se díky nim zhmotňuje oněch více jak dvacet let, které Federer strávil v profesionálním tenisu, a především společná historie, kterou s konkrétními hráči má. Prim zde pochopitelně hraje vztah s Nadalem. Až překvapivě upřímně zní přiznání, že po první porážce ve vzájemných zápasech si tehdy ještě teenagera ze Španělska na okruhu jednoduše nepřál. Zároveň však podotýká, že vždy chtěl podporovat mladé talenty (ostatně s Godsickem založil agenturu, které nejen organizuje Laver Cup, ale zastupuje i mladé sportovce, třeba Coco Gauffovou).
Rogerova manželka & Rogerova matka: Mirka Federer a Lynette Federer. Záběr z dokumentu Federer: Posledních dvanáct dní, foto: Amazon Prime Video Nadal k tomu poznamenává, že v životě se člověk zlepšuje hlavně tehdy, když má pozitivní příklady – a že on měl před sebou právě Federera. Ten o několik minut později konstatuje, že vzájemný respekt, který k sobě s Nadalem cítili, se dlouhodobě promítal do šaten na okruhu, které jsou dle Švýcara dnes mnohem zábavnějším místem než v dobách, kdy sám začínal, a že mladší generace hráčů k sobě má mnohem lepší vztah než ta jeho.
To pochopitelně neznamená, že by tenis byl jen zábavou. Federer chtěl vždy vyhrávat a pohánělo ho to. Byť to na sobě nedával třeba znát tak, jako až nelidsky soustředěný Djoković.
Kritizovali mě, proč víc nebojuju, když prohrávám. Nechápal jsem, co tím mysleli. Mám víc hekat? Mám se víc potit? Víc křičet? Chovat se k soupeřům agresivněji? Tak co mám dělat? Zkusil jsem to, ale byla to jen hra. Já takový nejsem.
Tvrdí Federer. A je pravda, že jeho kariéru sice provázely i vztek a rozčarování, ale rozhodně ne urputnost. V dokumentu je opakovaně, jako mantra a zároveň klišé, opakováno, že jeho hra byla elegantní a že – slovy McEnroea – to byl nejkrásnější hráč, jakého jste mohli kdy vidět. Jenže důležitější je jiná část McEnroeova prohlášení: „Nikdy jsem neviděl někoho, kdo by miloval tenis víc než Federer.“ Právě hře jako takové ostatně Federer věnoval závěrečné poděkování ve svém oznámení o konci kariéry.
Vizuál k filmu Federer: Posledních dvanáct dní, foto: Amazon Prime Video
Federer: Posledních dvanáct dní / Federer: Twelve Final Days (Velká Británie, 2024, stopáž 87 minut)
Režie: Asif Kapadia, Joe Sabia, kamera: Jess Dunlap, Joe Sabia, hudba: Dario Marianelli, střih: Avdhesh Mohla.
Zůstává po něm určité prázdno
I proto se v dokumentu o konci sportovní legendy až překvapivě často lidé usmívají. Jak bylo řečeno, small talk mezi jednotlivými rivaly se často nemůže vyvarovat nucenosti, na druhou stranu třeba Djoković zazáří s překvapivě štiplavým vtipem, který je zároveň plný úcty, když při prezentaci týmu představuje Nadala jako někoho, kdo snídá antuku a nikdy se o tuto svou snídani nedělí (což je narážka na skutečnost, že Nadal vyhrál antukové French open čtrnáctkrát). A i proto Federer neustále zdůrazňuje, že i když už nebude hráč, nehodlá se stát duchem a od tenisového světa se odříznout (jako to před desetiletími udělal jeho velký vzor Borg).
Ve svém úplně posledním zápase nakonec Federer prohrál. A je dost možná symbolické, že si před tím vybudoval matchpoint. Jako v tolika jiných velkých zápasech své kariéry, zůstal připomínkou toho, že můžeme dosáhnout doslova božské úrovně, ale zároveň zůstáváme lidmi. Prožil řadu velkých příběhů a řadu velkých příběhů krutě utnul (například epochální postup Andreho Agassiho do jeho posledního finále US Open v roce 2005).
I díky nostalgickému dokumentu Federer: Posledních dvanáct dní bude rodák z Basileje v našich myslích tím, který hru i ostatní hráče v tomto století asi zatím nejvíc ovlivnil a po němž se nám bude nejvíc stýskat.
