Dokumentární série Break Point obnažuje tenisové zákulisí i sisyfovský úděl elitního sportu
V těchto dnech vrcholí první letošní tenisový grandslam, Australian Open. Na počátku turnaje bylo představeno prvních pět dílů série Break Point, kterou do své nabídky nasadil Netflix. Streamovací služba zde navazuje na osvědčenou strukturu svého globálního hitu F1: Touha po vítězství.
Na rozdíl od řady jiných filmů z tenisového prostředí, nejde v Break Point o rekonstrukci ikonických momentů z historie bílého sportu, ale spíše o každodenní zápolení profesionálů, kteří bojují jak s protihráči, tak i s méně viditelnými soupeři: s povrchem kurtů, větrem, vlastním egem, pohlavím nebo se zemí, z níž pocházejí.
Mladý americký tenista Taylor Fritz se nečekaně probojuje do finále turnaje v Indian Wells. Není to ledajaký turnaj. Nachází se v rozlehlém kalifornském údolí. Přezdívá se mu „pátý grandslam“ a patří k nejdůležitějším akcím tenisové sezony. Pro Taylora je turnaj ještě o stupínek důležitější než pro ostatní hráče. Narodil se jen několik desítek kilometrů odtud a právě sem ho v dětství bral jeho otec, aby sledoval nejlepší tenisty a načerpal inspiraci pro vlastní kariéru. Idolem mladého Taylora byl nejprve Roger Federer, později Rafael Nadal. Taylor čeká na výsledek druhého semifinále. Čeká dlouho, druhé semifinále se hraje tři hodiny a dvanáct minut. Dočká se.
Když v roce 2019 odvysílal Netflix první řadu dokumentární série F1: Touha po vítězství, nastal nečekaný zlom. Zájem o závody Formule 1 už nějakou dobu uvadal. Zlatá éra konkurenceschopnosti, spojená se zápolením několika stájí a se jmény jako Michael Schumacher, Kimi Räikkönen nebo Fernando Alonso, byla pryč. Místo ní přišla hegemonie stáje Mercedes a divácky neatraktivní období. S netflixovským seriálem však F1 chytila druhý dech. Producenti Paul Martin a James Gay-Rees probořili potěmkinovskou fasádu strojů a čísel pomocí funkční dramaturgie: svěží syntéza mluvících hlav a kinetické energie rychlých vozů nabídla známý sport v neznámém úhlu. Jako zmenšeninu světa. Jako Formuli 1 s lidskou tváří, kde nechybějí jímavá dramata, rivalita, velké peníze i povahové vlastnosti jezdců, s nimiž se lze identifikovat.
Celosvětový úspěch F1 rozkryl více věcí. Nejenže posvětil relevanci nového typu sportovního dokumentu, současně poukázal na fakt, že je zde nečekaně velké publikum, které zajímají především souvislosti, lidské příběhy a pohled do zákulisí. Není proto divu, že se Netflix, s nadsázkou řečeno, rozhodl kolonizovat svět sportu. Vedle F1 uvedl v uplynulých letech fotbalový Dycky Sunderland či basketbalové Poslední představení, doku-série s obrovským ohlasem.
Trailer k seriálu, zdroj: YouTube Ruští klasikové i sexuální revoluce
Druhým finalistou se stává dvacet zápasů za sebou neporažený Rafael Nadal. V den finále se Taylor probudí do nervózního rána. Stále mu nedochází, co se děje. Zamíří na kurt, aby se rozcvičil v doprovodu svého týmu. Tyto tréninky jsou poslední příležitostí, kdy se dá přemýšlet o detailech, které mohou rozhodnout následující zápas. Taylor se rozehřívá na kurtu. Po pár výměnách však zavrávorá a ucítí ostrou bolest v kotníku.
V posledních dvaceti letech se objevila žánrově pestrá škála tenisových filmů. Komedie Wimbledon z roku 2004 si sice odškrtla základní tenisové fráze, ovšem tvůrci ustoupili vděčným tropům romance, nikoliv pokusům o věrohodné zachycení tenisového prostředí. Jen o rok později uvedl Woody Allen strhující drama Match Point: Hra osudu. Allen využil tenis nejen jako prostředek vzestupu chudého Ira napříč kastovní společností Velké Británie, ale zejména jako sport s filozofickým rozměrem, a dokonce schopný okysličovat živé myšlenky mrtvých klasiků ruské literatury. Tematické přesahy nabídla i dvojice snímků z roku 2017. Zatímco Souboj pohlaví přibližoval šovinistické prostředí a sexuální revoluci sedmdesátých let, Borg/McEnroe rekonstruoval příběh jedné z největších sportovních rivalit všech dob, nelehké (sebe)přijetí talentu nebo fakt, že rivalita se nemusí vylučovat se vzájemným respektem. O americkém bouřlivákovi Johnu McEnroeovi vznikl i studiový dokument McEnroe nebo dokumentární esej Říše dokonalosti, svébytná dekonstrukce „televizního tenisu“, opředená vrstvou francouzské moderní filozofie. A Netflix předloni vyprodukoval třídílnou sérii Naomi Ósaka o mimořádně talentované japonské tenistce, dvojnásobné vítězce Australian Open a US Open, která psychicky nezvládala tlak spojený s tou pozicí.
Break Point převléká tenis do civilního hávu a přináší pohled do zákulisí jedné sezóny. Není náhodou, že zrovna do té loňské. Britský producent James Gay-Rees a britský režisér Martin Webb si správně spočítali, že ročník 2022 může být v lecčems zlomový. Ženský tenis pomalu opouští nejstabilnější šampionka posledních deseti let, Američanka Serena Williamsová, a na pozici světové jedničky útočí zástup mladších hráček. V mužském tenisu pozvolna končí dominance takzvané Velké trojky – Roger Federer, Rafael Nadal a Novak Djokovič – a na pořadu dne je nástup nové generace. Prvních pět dílů seriálu (následujících pět je ohlášeno na letošní červen) sleduje nejdůležitější turnaje daného pololetí: grandslamové Australian Open a French Open, podnik v Indian Wells a antukový turnaj v Madridu. Ale zdaleka nejde jen o tenis.
V tomhle větru?
Doku-série navazuje na vyzkoušenou šablonu F1. Kombinuje mluvící hlavy s kinetickými záběry zápasů. A přidává i zdánlivě nezáživné, v jádru výmluvné scenerie hráčů v prázdných chodbách a anonymizovaných hotelích, augéovských ne-místech, vrhajících temný stín na mylné úvahy o tenisu coby sportu, který umožňuje „idylické“ cestování po světě. Výtečně funguje dramaturgie: každý díl nabídne profil jednoho turnaje, nahlédnutý optikou jednoho až dvou hráčů. Souvztažnost hráče a „jeho“ turnaje dělá z každé epizody vybroušený originál. Čtvrtá epizoda odkrývá zvýšený tlak na hráčku, startující na turnaji v rodné zemi. Pátý díl je především o trenérském dilematu, kdy trenér neví, zda v nečekaném zápase fandit svému svěřenci, anebo synovci, jehož předtím trénoval celý život.
Bolí to jako prase. Trénink je přerušen. Taylor zamíří do útrob stadionu. Největší zápas jeho života a on do něho možná ani nenastoupí. Lékař navrhuje obstřik. Je to risk. Obstřik může pomoci, ale může také stav zhoršit. Taylor chce hrát za každou cenu. Radši odehraje jen pár míčků, než aby nehrál vůbec. Jeho tým nesouhlasí.
Tvůrci namísto hrajících legend dávají přednost mladším hráčům na prahu slávy a jejich perspektivě. Je to dobré rozhodnutí, protože „velcí“ hráči bývají zdrženliví. Mladší hráči oproti nim ještě nemají své jisté, a právě proto se stávají o poznání vnímavějšími respondenty, jelikož prosvětlují tenisové útroby plastičtějším pohledem a bez vítězného sentimentu. Přirozeně popisují, jaké to je soupeřit s těmi nejlepšími, ale jejich zpověď akceleruje i něco dalšího – dosud spíše přehlížená podtémata, která se na rozdíl od výsledků dostávají na přední stránky sportovních novin okrajově. Tím hlavním je psychika, zápasová i obecná.
Taylorovy trenéři mají obavy. Chceš jít před 17 000 lidí v tomhle stavu? Proti Nadalovi? V tomhle větru? Nastoupíš tam, budeš hrát na 60 procent a po skončení zápasu uděláme diagnózu, kde zjistíme, že nebudeš moct hrát další tři měsíce? Není to dobrý nápad. Když půjde hrát, může přijít o budoucnost. Když nepůjde, bude o tom přemýšlet celý život. Taylor se rozhodne nastoupit.
Australští tenisté Thanasi Kokkinakis a Nick Kyrgios při natáčení seriálu Break Point, foto: Netflix Vítězství i porážky
„Tenis není něžná hra, jeho psychologie je velice zlomyslná. Lidé to teprve začínají chápat, což dokazuje, v jak velkém klamu žije nehrající veřejnost, někdy dokonce i samotní hráči, obvykle ti prohrávající,“ řekl před lety britský hráč Richard Evans. Jeho slova rozvíjí i současní profesionálové. Španělská tenistka Paula Badosa otevřeně mluví o sužujících depresích. Ital Berrettini poukazuje na problémy vlastního ega, sahající nad rámec samotného sportu: „V tenise častěji prohráváte, než vyhráváte. Je těžké být šťastný, protože každý týden někdo prohraje. Vlastně všichni až na jednoho. S každou další prohrou se kupí palčivé otázky: Jsem dost dobrý? Kdo vlastně jsem a za čím směřuji?“. Podobné otázky si tenisté kladou s každým odpracovaným tréninkem, s každým zápasem, do něhož nastupují. 48 týdnů, 337 dní v každém roce.
Vedle psychiky Break Point odhaluje i socio-politické souvislosti. Ons Džabúrová se probojovala mezi elitní tenistky jako vůbec první Tunisanka. Její portrét nastiňuje předsudky arabského světa o ženě-tenistce i dramatický rozpor mezi úspěšnou kariérou a volající potřebou mateřství. V těchto momentech je Break Point nejsilnější. Neždíme emoce, zasazuje věci do kontextu, vrhá světlo do bílých míst a konstatuje svou základní tezi – zápasy, které sledujeme v televizi, jsou jen špičkou ledovce.
Obstřik pomáhá, Taylor se cítí dobře. Bude to stačit? V prvním setu jde do vedení, ale Nadal dotahuje. Nakonec Taylor vyhraje první set. Ještě jeden, a je hotovo! Ovšem jestli někdo umí otáčet nepříznivý vývoj zápasu, je to Nadal. Druhý set nabízí krásný tenis. 6:6. O vítězi setu rozhodne zkrácená hra. Taylor má navrch a propracuje se k match pointu. Už jen jeden míček. Taylor je nervózní a ví, že Nadal to ví. Taylor však začne dobře a vzápětí zvedne ruce nad hlavu. Dokázal to! Splnil se mu dětský sen. Vyhrál turnaj v Indian Wells, porazil svého idola a ukončil jeho šňůru dvaceti vítězných zápasů v řadě. Vyhrál Indian Wells, jak kdysi předpověděl jeho otec.
Už po prvních pěti odvysílaných epizodách je zřejmé, že Break Point má slušně našlápnuto k tomu, aby nasytil tenisové fanoušky, netenisovou veřejnost i sport přezírající intelektuály. Vyvádí tenis ze škatulky pouhého sportu a skrze každodenní dramata svých respondentů jej obohacuje o lidský rozměr. Povyšuje ho na úroveň inteligentní úvahy o sisyfovském údělu nadaných lidí, kteří mají chuť bojovat přesto, že jsou zatím stále pod vrcholem a i na tom případném na vrcholu nebudou mít nic jisté.
Autor je studentem filmové vědy a spolupracovník MFF KV.
Plakát k seriálu, repro: Netflix
Break Point (USA / Velká Británie, 2023, 5 epizod, celková stopáž 4 hodiny 9 minut)
Režie: Martin Webb, hudba: Edmund Butt, střih: Felix Black, Jesse Dixon.
