Artoulka: Římské procházky spisovatele Miloše Doležala. Život, smrt, odvaha, naděje

• I. Campo Santo Teutonico: Po stopách hrobu Johannese Urzidila
• II. Fontána di Trevi a obchodník s oblečením Shlomo Venezia
• III. Via Goffredo Mammeli a proměna v čase
• IV. Via Leon Battista Alberti: tichý příklad odvahy a lidskosti
• V. Via Caio Cestio: Protestantský hřbitov aneb Zde leží ti, jejichž jména byla psána do vody
• VI. Via Luciano Manara a dopisy Amedea Di Cori

I. Campo Santo Teutonico: Po stopách hrobu Johannese Urzidila

Římské jarní dopoledne. Koště hbitě kmitá v rukách zřízence v modrácích, který si při práci pohvizduje. Nánosy jehličí a suchých lupenů Ital důkladně vymetá z každé skuliny, z písmen, ze jmen, z dat i názvů měst, vysekaných do náhrobních desek. Pod nohama se rozprostírají desítky hrobů, nad vámi ční dýky cypřišů, deštníky palem a velehory kamene chrámu sv. Petra. Hřbitov připomíná orientální zahradu, v níž jsou dějiny namačkány do několika metrů čtverečních, jako v krabičce. Stojíme na hřbitůvku Campo Santo Teutonico, ohraničeném vysokou zdí. Nalézá se na hranici italského a vatikánského státu, v bezprostředním sousedství Michelangelova chrámu. Původně v těchto končinách ležel Neronův cirkus. Později, na přelomu 8. a 9. století, zde byl založen hřbitov (společně se špitálem) pro německojazyčné poutníky, kteří v Římě zemřeli.

Právě teď zřízenec odmetá závěj rezatého jehličí z travertinové náhrobní desky, zapuštěné do země, se jménem pražského židovsko-německého spisovatele, esejisty a básníka: JOHANNES URZIDIL * Prag 3 feb. 1896  + Rom 2 nov. 1970.  Očišťuje jméno důležitého středoevropského autora a současně příběh, který se v Římě odehrál před pětapadesáti lety na Dušičky.

Hřbitov Campo Santo Teutonico, foto: Miloš Doležal

Tehdy přiletěl (31. října 1970) z Vídně na římské letiště Fiumicino čtyřiasedmdesátitelý spisovatel Johannes Urzidil. Měl za sebou přednáškovou šňůru a čtení ze svých knih po Německu a ve Vídni. A před sebou poslední zastavení, autorské čtení z chystané knihy povídek Die letzte Tombola (vyšla posmrtně o rok později) právě v Rakouském kulturním institutu v Římě. Doprovázela jej jeho věrná manželka Gertruda, rozená Thiebergerová (1898–1977), básnířka, rodačka v Golčova Jeníkova, dcera rabína Karla Thiebergera a sestra Bedřicha Thiebergera, Kafkova učitele hebrejštiny.

Na římském letišti manžele Urzidilovy vítal jejich dlouholetý přítel, rakouský univerzitní profesor, historik Heinrich Schmidinger (1916–1992), tehdy ředitel Rakouského kulturního institutu v Římě. Autem je odvezl do budovy této instituce, modernistické cihlové budovy s malým parkem, která stojí na vyvýšeném místě nedaleko Villy Giulia. Po ubytování a společné večeři se vydali na večerní procházku Římem.

Druhý den podnikli výlet na římský venkov, navštívili etruské tumby a naobědvali se v restauraci u Laga di Bracciano. Tehdy Urzidil ke svým spolustolovníkům pronesl:

Už třicet let žijeme v Americe, koupili bychom si tam i hroby, ale cítíme se být stále na cestě. Do Prahy se už nikdy nevrátíme, v Německu žít nemůžeme a při vší lásce k Rakousku – ani tam bych nechtěl žít. Všichni jsou tam nějak natěsnáni jeden na druhého, básníci i kritici, musí být velmi těžké najít potřebný odstup. Ale zde, v Římě… zde bych mohl zůstat.

Římské jarní dopoledne. Koště hbitě kmitá v rukách zřízence v modrácích… Campo Santo Teutonico, foto: Miloš Doležal

Věta, kterou dnes můžeme číst jako zvláštní předtuchu chvil příštích. Třetí Urzidilův římský den, v pondělí 2. listopadu 1970, symbolicky na den Všech věrných zemřelých, se mělo konat jeho večerní čtení v sálku institutu. Jenže k němu nedošlo. Johannes Urzidil náhle zemřel ráno toho dne ve svém pokoji.

Velice brzy bylo návrhem profesora Schmidingera – i s vědomím posledních rozmluv s Urzidilem – rozhodnuto, že spisovatelovy ostatky budou péčí Rakouského kulturního institutu v Římě uloženy právě na malém hřbitově Campo Santo Teutonico. Gertruda Urzidilová souhlasila. Žádné komplikace nenastaly, takže Johannes Urzdil byl pohřben do volné hrobky. První, kdo se tehdy paní Urzidilové v Římě s kondolencí ozval, byla významná rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová, žijící v té době ve věčném městě:

Vážená a milá paní Urzidilová, zpráva, kterou jsem dostal včera večer, je pro mě stále zcela nepochopitelná. […] Neexistují žádná utěšující slova k Vaší velké ztrátě a bolesti. Přeji Vám dobré přátele v této těžké době. Jsem velmi ráda, že mi bylo dopřáno poznat Vašeho skvělého manžela.

Když zřízenec v modrácích dozametá hřbitovní okrsek, vypustí mě a zamkne branku. Hřbitov zůstane – jako škatule plná příběhů – přes noc uzavřen. Vybavila se mi scénka, jak jsem před několika lety právě zde hledal Urzidilův hrob. Byl tehdy se mnou jeden spolupoutník a starý český kněz Josef Laštovica. Nemohli jsme hrob vypátrat, přestože jde jen o kapesní místo. Po hodině intenzivního pátrání jsme to vzdali. Jenže najednou mi k nohám spadl přezrálý pomeranč. Chtěl jsem ho sebrat ze země, a tu jsem si všiml, že na desce pod pomerančem je vysekáno Urzidilovo jméno. A ten den bylo zrovna 2. listopadu.

Když se v listopadu 1970 loučila na hřbitově nad náhrobní deskou se svým manželem Gertruda Urzidilová, než ji profesor Heinrich Schmidinger odvezl na letiště směr New York, prohlásila pohnutě: „Nejkrásnější ze všech cen a vyznamenání, která můj muž obdržel, je tento hrob ve stínu svatopetrské kupole.“

Hrob Johannese Urzidila na hřbitově Campo Santo Teutonico, foto: Miloš Doležal

II. Fontána di Trevi a obchodník s oblečením Shlomo Venezia

Nedaleko Fontány di Trevi, v ulici Via delle Muratte, jsem před lety hledal obchod s oblečením. Nikoli kvůli ošacení, ale pro osobu prodávajícího a majitele v jednom. Za pultem tehdy stál elegantně oblečený, podsaditý muž. Se zákazníky nežertoval žoviálně, jak to dělají jiní italští obchodníci. Byl vážný. Jmenoval se Shlomo Venezia a v té době byl jedním z posledních žijících klíčových svědků německého vyvražďování Židů v Osvětimi. Člen osvětimského sonderkommanda, původem řecký Žid ze Soluně, narozený v roce 1923, který zázrakem přežil „běžící drtičku smrti“, se po válce usadil v Itálii, zemi svých dávných předků. Oženil se a se svojí maďarskou ženou Marikou vychovali tři děti.

Shlomo dříve pracoval v hotelích jako recepční, ale nakonec se trochu zmohl a otevřel si krámek s konfekcí na lukrativním místě. Ale za těmito aktivitami se skrýval neustále přítomný vnitřní nádor jménem Birkenau, který přeživšího nepřestal nikdy sužovat. Sám o tom říkal: „Všechno mě vrací zpátky do tábora. Cokoli dělám, cokoli vidím, v mysli jsem pořád na tom samém místě. Z krematoria člověk nikdy nevyjde celý.“

Dlouhá desetiletí o svém prožitku vůbec nehovořil. Teprve až v devadesátých letech byl schopen se vrátit do Osvětimi a v roce 2006 vydat svědectví v knize V pekle plynových komor, která vyšla také u nás (roku 2010). Venezia v ní praví: „Až do této chvíle jsem to nikomu nevyprávěl. Krátce po válce jsem to jednou zkusil, ale nevěřili mi a považovali mě za cvoka. Zatvrdil jsem se a skoro padesát let jsem mlčel. I před vlastní rodinou.“

Shlomo byl v Osvětimi zařazen do sonderkommanda v době, kdy vrcholilo „konečné řešení židovské otázky“ likvidací maďarské židovské komunity, a také proto v krematoriích „vydržel“ osm měsíců. Jeho oči viděly hrůzostrašné výjevy, a když musel nejsilnější kosti po spálených drtit ve zvláštním mlýnku a kostní dřeň měnit na prach, jako kdyby krouhal samu podstatu světa. Stal se svědkem ďábelského zla a současně jako kdyby mu od plamenů z pecí vyhořel jazyk, kterým to vše měl popsat.

Shlomo Venezia si mě před lety nejdříve důkladně prohlídl. Když jsem mu lámanou italštinou vysvětlil, že jsem do Říma přijel busem z Brna, hned zavzpomínal na moravskou metropoli, přes kterou byl vlakem deportován do Osvětimi: „Při krátkém zastavení na nádraží jsem si všiml z okénka muže, který mi z perónu naznačoval, že bych měl ihned utéci, protože tam… a ukazoval po směru jízdy, tam v cíli tě čeká smrt. A ukazoval to známé gesto, kdy si palcem přejížděl po krku.“ Mezi slovy naznačoval, že jej ve stáří sužují jisté depresivní stavy, které zahání prací v obchodě a debatami se zákazníky.

Svědek hrůz Shlomo Venezia zemřel v Římě v roce 2012, ve věku nedožitých devětaosmdesáti let. Jeho krámek ve Via delle Muratte je dnes zavřený, na Shloma se zapomíná. Ale přeci ne! Když jsem se tam byl předloni podívat, všiml jsem si, že kdosi tam poblíž obchůdku na zeď černým sprejem italsky napsal: „Shlomo Venezia – nezapomínáme – shalom.“

Římská synagoga, foto: Miloš Doležal

III. Via Goffredo Mammeli a proměna v čase

Zapadlá, nenápadná, přehlížená ulice ve čtvrti Trastevere, v úpatí římského kopce Gianicolo. Vede do mírného kopce. Činžovní patrové domy, v přízemí obchody a na jednom ostrém rohu výborný bar (na stěnách visí reprodukce fotografických portrétů malíře Egona Schieleho od fotografa Josefa Antona Trčky-Antiose). Chodím do té ulice při každé návštěvě Říma. Nevím, čím si mě přitáhla, nemám pro to jasné vysvětlení. Není spojena se žádným tvůrcem ani divem (i když to tak úplně není pravda, kdysi v ní bydlel český malíř a sochař Ivan Theimer).

Možná, že mě fascinuje ta proměna, které jsem svědkem. Poprvé jsem do Via Goffredo Mammeli vstoupil někdy ve druhé polovině devadesátých let. Tehdy byla plná starých vzrostlých akátů, jimiž prosakovalo slunce, a odkvétající lístky padávaly do vína. Na jejím začátku stála benzínová pumpa, ale taková venkovská, se dvěma stojany a obrostlá břečťanem. Nejpohlednější benzinová pumpa světa. Pumpař byl mlčenlivý obr, podobný mroži. Kýval se z nohy na nohu, a když zrovna nečepoval, motyčkou vyrýpával pýr z dlažby před benzínkou.

Vedle se nacházela dílna čalouníka a truhláře. Ten venku natíral židle lakem, jehož lepkavá vůně táhla celou ulicí. Do ní se přimíchal nasládlý limb ze sousedního kadeřnictví a staccatový rytmus nůžek. Otevřeným oknem bývaly vidět natupírované chomáče ženských hlav, které se odrážely v soustavě protilehlých zrcadel. O něco dál měli svoji zastávku popeláři a uklízeči z celé čtvrti. Lopaty a košťata opřená o stěnu baru,  uvnitř si poručili zákusek, kávu a zase na další štaci. V ulici bývalo také několik autoservisů, opravovalo se venku, na chodníku. Otevřené kapoty fiátků připomínaly tlamy zvířat, do kterých se vykláněli diskutují chlápci.

Dva žánrové výjevy z ulice Via Goffredo Mammeli, foto: Miloš Doležal

Touto ulicí vládlo nečekané zvonivé bušení kladiva do kovadliny. Těsně vedle baru se nacházelo kovářství. Nahlížel jsem do něj, na stěnách visely svaté obrázky, soubor či sbírka kladiv a kleští rozličných velikostí. Ve dveřích stával v bílé nažehlené košili vrásčitý opálený mistr a zpíval si, za ním jeho učedník mlátil do rozžhaveného kusu železa a stříkal z něj pot. Po chvíli mistr někam odešel a opocený učedník šel do baru ukázat servírce a nové grupě popelářů svůj vykovaný výtvor – v kleštích držel kovovou rozepjatou holubici, která přijde na římský plot. Plácali jej po zádech, poručili mu lehké víno na svlažení. Vtom někdo z ulice na učedníka křikl, že se vrací mistr. Učedník bleskově utekl do dílny a bušil novou holubici.

Za léta se leccos změnilo. Mnozí zmizeli. Už není benzinové pumpy, ani čalouníka, ani kovářství s mistrem a učedníkem. Místo nich nablýskané restaurace a pizzerie. Vzrostlé akáty nahradily mladé kmeny. Všední život se vytratil kamsi daleko na periferii. Jen ten bar na ostrém rohu zůstal. Vracím se do něj jako do nějaké pradávné sluje. Když jsem tu byl naposledy, s kamarádem sochařem Jakubem Grecem, přišel jsem v podniku o přední zub. To už je však jiný příběh, ale mé punkevní sepětí s touhle římskou ulicí pokračuje.

IV. Via Leon Battista Alberti: tichý příklad odvahy a lidskosti

Ulice Via Leon Battista Alberti v tiché čtvrti San Saba. Rostou v ní vysoké lípy a stojí činžovní domy. V jednom z nich bydlel Vjačeslav Ivanov (1866–1949), ruský emigrant, básník, filozof a teolog. Žil tu nenápadně, zvlášť v době, kdy byl Řím okupován německým vojskem (podzim 1943 až červen 1944). Musel být opatrný a neukazovat se na veřejnosti. Netušil, že v té samé ulici, jen o dům dále, se v té době ukrývala u sousedů Fanterových, které znal od vidění, židovská rodina Moscatiových. Vydrželi v bytě po celých devět měsíců okupace, až do osvobození Říma spojeneckými vojsky 4. června 1944.

Na tuto nezištnou pomoc a záchranu se na dlouhá desetiletí zapomnělo. A Bruno Fantera, sympatický a energický, vzrůstem nevysoký stařík, se tím nikde nechlubil, ani doma před svojí rodinou, ani v místním baru, kam chodil hrát šachy a karty. Na podzim 2023 jsem se toulal ulicemi San Saby a na zdi místní školy si všiml velké pamětní desky, která byla odhalena před pěti lety. Připomínala čin místního nenápadného chlapíka: „Dědečka Bruna, spravedlivého ze San Saby (…), na památku jeho odvahy a lidskosti. Příklad pro další generace.“

Bruno Fantera se narodil 16. listopadu 1921 v Římě jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho otec Gallicano zemřel za tragických okolností, když ho srazilo auto fašistického pohlavára. Od té chvíle na Brunovi ležela tíha a odpovědnost za chod rodiny. Žil s matkou Esifile, sestrami Peppinou a Anitou a malým bratrem Lucianem. Jako jinoch musel pracovat ve skladu látek. Po vypuknutí druhé světové války byl povolán do armády na řeckou frontu. V roce 1942 ho anglický granát zmrzačil na ruce, Bruno přišel o prsty a jako invalida se vrátil do Říma.

Dům, kde Bruno Fantera ukrýval židovskou rodinu, foto: Miloš Doležal

Když 16. října 1943 propukla v římském ghettu německá razie, židovské rodině Gina Moscatiho, šámese římské synagogy, se podařilo na poslední chvíli uniknout zátahu a toulala se po nočním městě. Nakonec rodina zaklepala na dveře bytu Bruna a jeho matky, které znali z dávnějších dob. Fanterovi je neodmítli a poskytli malý pokoj. Výhodou bylo, že nedlouho předtím Brunova sestra Peppina opustila Řím ze strachu před bombardováním.

V jedné místnosti tak tábořili Moscatiové a ve druhé Fanterové. Bruno představil Gina Moscatiho a jeho rodinu sousedům coby svého nejbližšího příbuzného, který musel nečekaně přijet z okraje města. Bylo zřejmé, že ukrývání židovské rodiny je krajně riskantní krok, protože zátahy na Židy dále pokračují. Na Brunovi také ležela starost o získávání jídla pro osm hladových krků.  Když se ráno 4. června 1944 rozkřikla zpráva, že spojenci právě vstoupili do města, paní Moscatiová tomu nechtěla uvěřit a považovala informaci za provokaci Němců. Radost propukla až odpoledne.

Dům, kde Bruno Fantera ukrýval židovskou rodinu, foto: Miloš Doležal

Druhý den šel Gino Moscati k římské synagoze, která naštěstí nebyla okupanty zdevastována. Společně s americkým vojákem židovského původu Charlesem Aaronem Golubem a svým synem Giacomem, řečeným Mino, uvolnil pečetě od vchodů a klíčem, který měl stále u sebe, odemkli chrám. Gino okamžitě zapálil Ner tamid a do synagogy vstoupili spojenečtí vojáci společně s přeživšími Židy, kteří se seběhli ze všech částí Říma a začali chrám uklízet.

A onen Bruno Fantera? Místní mu říkají „dědku“, hrají s ním šachy a karty, on vypráví o všem možném, jen ne o své válečné minulosti. Příběh o ukrývání se mu v paměti skrýval či kamsi zapadl na pětašedesát let. Až v roce 2007 vyhledal „dědka Bruna“ nejstarší z bratrů Moscatiových, Mino, a vyzval Bruna, aby svědčil o tom, co se na přelomu let 1943 až 1944 stalo. Poté začala iniciativa za uznání Bruna jako Spravedlivého mezi národy.

Bruno Fantera se v posledních letech života stal slavnou ikonou celé čtvrti. Zajímala se o něj média, docházel do škol na besedy, v místním baru už nebyl nenápadným římským staříkem. Zemřel roku 2017, v požehnaném věku šestadevadesáti let. Když se ho jednou v baru ptali, proč tak riskoval životy své a druhých, s espressem v ruce rázně odpověděl: „No co, udělali jsme to, protože to bylo správné!“

Dům, kde žil Vjačeslav Ivanov, foto: Miloš Doležal

V. Via Caio Cestio: Protestantský hřbitov aneb Zde leží ti, jejichž jména byla psána do vody

Špice Cestiovy pyramidy se zabodává do nebe. Vzrostlé pinie připomínají antické sloupoví a pod nimi se líně prochází kočky, z nichž vyniká oranžově-zrzavý kocour, místní kralevic, vyhřívající se na jedné z kamenných tumb. Vysoké cihlové Aureliánské hradby, obklopující z jedné strany protestantský hřbitov, připomínají bok zaoceánské lodi. Je to místo, které mám patrně nejintenzivněji spojeno s Římem. Poprvé jsem tady v polovině devadesátých let, polozhroucený, rozdýchával jedno své selhání – na tržnici, oslepen vidinou rychlého zisku, jsem zariskoval a prohrál v hazardní hře velký obnos peněz (měl sloužit pro rodinnou dovolenou) a ve stínu protestantského hřbitova tehdy našel druh útěchy.

Totiž – objevil jsem tady pro sebe hroby romantických básníků, kteří zemřeli v Římě v mladém věku – křehkých Angličanů Johna Keatse a Percy Bysshe Shelleyho. Silně mě právě v té krizové chvíli zasáhl nápis na Keatsově náhrobku: „Zde leží ten, jehož jméno bylo psáno do vody.“  Pomohl mi v tom okamžiku zahlédnout sama sebe v „roztoku“ prchavosti i v roli směšného „gamblera“. Od těch dob tam pravidelně chodívám, objevuji další a další zajímavé hroby, skulptury, stromy a  květenstvo.

Nahoře u zdi leží beatnický básník Gregory Corso vždy s krvavou růží, položenou na bílém mramoru; dole u spodní brány italský prezident Giorgio Napolitano s italskou trikolorou; jinde odpočívá Goethův syn i Munchův strýc. Ostatně, malíř Edvard Munch po své návštěvě tohoto hřbitova v roce 1927 namaloval podivně strnulý obraz, jakoby vytesaný z narůžovělého až fialového masa – vertikální náhrobky, vertikální pinie a za nimi ztěžklé nebe a masiv Aureliánských hradeb. Munch místo uviděl po svém – žádné středomořsky prosvětlené lokace, nýbrž nemocná a uplakaná osudovost zrcadlící se na tom hřbitově.

Také je tu pohřben výše zmíněný ruský exilový básník Vjačeslav Ivanov, autor překrásných básní o římském světě. A italský básník a dramatik Dario Bellezza, mimo jiné Pasolliniho důvěrník a rváč s vlastní tělesností, který ve svých Lettere da Sodoma (Dopisech ze Sodomy) dochází k závěru, že svět je peklo a jedinou spásou je systematické odmítání sebe sama. Zemřel na AIDS v roce 1981 a jeho hrob pomalu a jistě zabaluje „peklo“ břečťanu.

Zatím nevyřešenou záhadou pro mne zůstává bílá travertinová tumba, stojící pod vzrostlou palmou uprostřed krchova. Přesněji – záhadná je pro mne „obyvatelka“ oné tumby – paní Marie Camilla Motejlová, která se dle nápisu narodila 11. srpna 1914 v Jičíně a zemřela v Římě roku 1961. Reliéf na náhrobku (s obvodovým nápisem „Sigillum-Civium-Pragensium“ a se středověkými věžemi) je kopií nejstarší pečeti Starého Města pražského. Kdo byla ona záhadná dáma? A jak se v Římě ocitla? Je třeba pátrat…

Odcházím ze hřbitova, který mi poskytoval a stále dodává útěchu a smíření. Loučím se s pomerančovo-oranžovým kocouřím kralevicem, s neznámou signorou Motejlovou i s křehkými básníky. Na odchodnou si pro sebe breptám Keatsovy verše: „Duše mrtvých poetů, / přiznejte že ráj je tu, / lepší snad jste navštívili / než krčmu U mořské víly?“

VI. Via Luciano Manara a dopisy Amedea Di Cori

V listopadu 2023 jsem celý měsíc bydlel ve velkém římském bytě v ulici Via Luciano Manara, v živé čtvrti Trastevere. Odtud bylo blízko na náměstí Santa Maria in Trastevere i do výtečných římských taveren a chrámů s magicky barevnými raně křesťanskými mozaikami. Ale vždy, když jsem odemykal těžké dveře domu, kde jsem ten podzim žil, podíval jsem se pod nohy. Kámen zmizelých, vsazený do dlažby chodníku, vyprávěl, že zde bydlel židovský chlapec Amedeo Di Cori, narozený v roce 1927, zatčený v dubnu 1944 a zavražděný v koncentračním táboře Natzweiler v lednu 1945.

Amedeo byl šestnáctiletý teenager, pocházel ze šesti sourozenců a byl synem očního lékaře. Při riskantním pouličním prodeji, aby zajistil obživu pro sourozence, byl německou hlídkou zatčen a odvlečen do římské věznice Regina Coeli. Z té doby se zachovalo několik drobných papírků, na nichž Amedeo špačkem tlusté tužky psal vzkazy své rodině. Posílal je tajně ukryté v límci košile, kterou mu dovolili posílat na vyprání. Pozoruhodné je, kterak v těch v listech vystupuje – jako předčasně dozrálý, odhodlaný a plný naděje. Děkuje, prosí o modlitbu, o sobě píše málo, a když, vzpomíná na sourozence a neopomene zdůraznit: „Doufám, že je budu moci obejmout a koupit jim všechny sladkosti světa, všechny sladkosti a bonbóny, které chtějí.“

Vstupuji do domu, proti mně jde zrovna mladý kučeravý chlapec v bílé košili a se sluchátky na uších a já ho zdravím: „Buď zdráv, Amedeo, dávej na sebe dnes pozor, venku je příliš dusno a lidé jsou nervózní.“ Možná že Amedeo Di Cori spěchá na každoroční setkání do židovské čtvrti, kde se koná komunitní procházka se čtením jmen zavražděných židovských sousedů z podzimu 1943.
Zazní i jeho jméno.

Básník a spisovatel Miloš Doležal, foto: ČT art – Ondřej Mazura

Miloš Doležal (* 1970)

Básník, prozaik, publicista, scenárista, editor, dramaturg, kurátor a redaktor. Vystudoval katedru tisku a nakladatelství na Fakultě sociálních věd UK. Byl zaměstnán jako redaktor v Perspektivách (1991–1993) i dramaturg Divadla za branou II a III (1993–1995) a dvacet let působil jako redaktor a dramaturg v Českém rozhlase (1998–2018). Podílel se na několika projektech České televize (například na dokumentárních cyklech Neznámí hrdinové, Heydrich – konečné řešení, Rudí prezidenti). Jeho práce byla několikrát oceněna (za knihu Jako bychom dnes zemřít měli, která byla v anketě Lidových novin vyhlášena knihou roku 2012, převzal v následujícím roce pamětní medaili České biskupské konference. V roce 2024 mu byla udělena Cena PEN Klubu. Jeho básnická sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ získala ocenění Kniha roku v rámci cen Magnesia Litera 2023.  Vyrovnává se v ní se ztrátou své ženy Jany. Na základě sbírky vzniklo i stejnojmenné pásmo v Divadle Viola v režii Beaty Parkanové. Kromě několika básnických sbírek publikoval Doležal knižní rozhovory a svazky dokumentaristických povídek. Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině.