Být úspěšný a mít čisté ruce? Na Sicílii sedmdesátých a osmdesátých let takřka nemožné…

Titul románové fresky Takový hodný kluk, v originále publikované roku 2023, působí trochu klamavým dojmem, protože „takoví hodní kluci“ jsou v ní hned dva – a stejnou měrou vypráví o jejich rodinách, zejména pak matkách. Autorkou knihy je etablované italské spisovatelky Simonetty Agnello Hornby, narozené roku 1945 v Palermu na Sicílii, ale žijící dlouhá léta v Anglii a mající za sebou profesní dráhu advokátky i soudkyně. Držitelka mnoha literárních cen a Řádu italské hvězdy, který jí roku 2016 udělil italský prezident, se tehdy rozhodla napsat fiktivní příběh, vycházející ovšem z pravdivých skutečností, v němž se vrátila do kraje svého dětství a dospívání a vylíčila osudy dvou mladíků z rozdílných poměrů, které vedle přátelství spojuje touha po úspěchu. Prózu čítající necelé tři stovky stran je vůbec první autorčin titul přeložený do češtiny.

Text uvádějí dvě motta: kromě úryvku z románu Sicilské táčky od protifašistického italského literáta Elia Vittoriniho také citát průmyslníka Libera Grassiho, který proslul tím, že veřejně odmítl platit mafii výpalné. A právě statečným Sicilanům, kteří nátlaku Cosy nostry vzdorovali, se autorka rozhodla román věnovat. Dočteme se o tom v závěrečné poznámce, kde italská spisovatelka mimo jiné otevřeně prohlašuje: „Často slýcháme, že se Cosa nostra odmlčela, že je to vyhaslá sopka. Když dovolíte, já tomu nevěřím.“ Tím spíše je nutno ocenit její odvahu pustit se do podobného tématu. Děj Takového hodného kluka se odehrává zhruba od šedesátých do devadesátých let minulého století a vrcholí na pozadí dramatických událostí, které leckdy pronikly i do světových médií, jako byla vražda soudce Falconeho v květnu 1992, jehož smrt spustila v zemi velkou vlnu odporu proti mafii.

Synové cílevědomých matek

Hlavními hrdiny románu jsou Giovanni Canetti a Santino Niscemi. Sledujeme je od dětských let až do dospělosti. Neméně výraznou roli však v rámci příběhu i v životech obou mladíků sehrávají jejich matky, schopná organizátorka Cettina a divoká krasavice Assunta. Obě svým chlapcům silně umetají cestu k bohatství a dobrému postavení. Jedna z otázek, které si čtenář/ka díla nutně musí klást, se tak nakonec týká toho, nakolik se v nemalých ambicích dvojice mladých Sicilanů odrážely vlastní nenaplněné touhy a sny – na svou dobu značně emancipovaných – žen, které je přivedly na svět a také jim mnohé obětovaly. Na každý pád výchozí pozice ani jednoho z mladíků neslibovala budoucí úspěch: zatímco Giovanni vyrůstal bez otce, který spáchal sebevraždu (mužský vzor zastoupil děda, sicilský patriot a velký vypravěč, v jehož venkovském domě strávil dětství), Santiniho rodina se otcovou vinou ocitla v nelehké ekonomické situaci, která zklamanou matku přiměla hledat pomoc i rozkoš u jiných mužů.

A tak není divu, že v obou mladících brzy vyklíčí odhodlání přispět ke zlepšení rodinných poměrů. Giovanni s podporou Cettiny a jejích známostí vystuduje s červeným diplomem práva, kdežto Santino už jako gymnazista přičichne ke stavitelství a postupně si v tomto oboru vybuduje jméno. Problém však tkví v povaze kontaktů, jež prvnímu z nich ulehčí získat potřebnou praxi, a druhému pomohou vysoutěžit zajímavé projekty. Takové kontakty ztělesňuje figura jakési šedé eminence stojící za úspěšnými kariérami obou mladíků – tajemný muž jménem Salvatore, který si s jedním i druhým v jistém okamžiku vyžádá setkání. Zdánlivě nedůležité, byť nevšedně probíhající schůzky se s odstupem mnoha let ukážou být zlomovými okamžiky v životech hrdinů – stejně důležitými, jako výběr manželky nebo společníka v podnikání. Protože (jak píše autorka v závěrečné poznámce v souvislosti s fungováním Cosy nostry) člověk „nemusel být nutně jejím členem, stačilo být v jejích službách a pod její ochranou, a už se dostal do spletitých – a především nerozpletitelných – vztahů a závislostí“.

Takový hodný kluk – na rozdíl třeba od česky dostupných próz Roberta Saviana –, nevypráví o mafiánech explicitně, ovšem stín Cosy nostry dopadá na životy obou jeho hrdinů i jejich rodin. Volba Santinovy i Giovanniho profese je v tomto ohledu příznačná, z kamarádů se během let stávají obchodní partneři, bohatý podnikatel a jeho „consigliere“ (autorčina narážka na kultovního Kmotra), tedy právní poradce. Těmto rolím odpovídají i jejich vlastnosti: zatímco průbojnější Santino zdědil po matce horkou krev, klidnější Giovanni má ve zvyku poslouchat druhé, byť se občas neubrání pochybnostem („Co se to z něj stalo? A co se z něj ještě stane?“). Jejich do jisté míry ilustrativní příběhy, odrážející poměry v Itálii a zejména na Sicílii druhé poloviny dvacátého století, jsou sice vylíčeny chronologicky, ale s určitými – s ohledem na vcelku střízlivý rozsah díla vcelku nutnými – časovými posuny ve vyprávění, které vrcholí počátkem devadesátých let, kdy dekády trvající konflikt ostrovní mafie a pevninských úřadů přerostl v otevřenou válku.

Kronika vzestupu a pádu

Protože vyprávění disponuje hned dvěma hlavními hrdiny a nadto množstvím dalších výrazných charakterů (k nimž patří jejich matky a manželky, ale i Giovanniho děda nebo Santiniho sestra), působí er-formou podané vyprávění trochu odtažitým, jakoby kronikářským dojmem a nevzbuzuje tak silné emoce, jak bychom možná od podobného příběhu očekávali. Na druhou stranu většina postav, včetně těch vedlejších, je zdařile vykreslena: oplývají osobitými funkcemi nebo rysy a mají důležité místo v mozaice příběhu. S ohledem na množství zakomponovaných historických událostí a motivů spjatých s poválečnými dějinami Itálie by si překladové vydání zasloužilo přinejmenším na několika místech poznámku pod čarou – viz kupříkladu věta „Svatba se konala v Ravenně 16. března 1978, v den, kdy byl oznámen únos Alda Mora“, ponechaná v textu bez dalšího komentáře.

Obálka českého vydání románu Takový hodný kluk, repro: Prostor

Třebaže Simonetta Agnello Hornby z rodné Sicílie odešla ve svých jednadvaceti, ráz ostrova i jeho obyvatel zachytila nadmíru živě a barvitě, stejně jako rodinné vztahy, o něž jde v románu především. Vztahy poznamenané nejen různícími se motivy a charaktery, ale i neutěšenou společenskou atmosférou, všudypřítomnou korupcí a strachem z neviditelných, leč smrtících chapadel mafie. Sama ostatně podotýká, že třeba o tématu neřízené stavební politiky, spjaté často s překračováním zákona a podepisující se na vzhledu jejího milovaného ostrova, nepíše zdaleka poprvé. „Vždy tak hrdá a tolik trpící“ (slovy Giovanniho dědečka) Sicílie představuje v tomto románu místo, kde mají náboženství i politika stejně důležité postavení a kde úspěchu člověk nedosáhne bez peněz, dobrého jména a potřebných styků. V takovém prostředí je přirozeně obtížné odolat zdánlivě dobře míněné a snadno dostupné podpoře ze strany mafie. Dokládají to – s nadhledem a empatií vyprávěné – příběhy Giovanniho a Santina, směřující nevyhnutelně k tragickému konci, přestože to byli takoví hodní kluci…