Jedna báseň. Autorky čtou: Anna Řezníčková

Od první básně čteme verše lehkonohé, svěží, s lehkou ironií a smyslem pro vtipný paradox, bez skrupulí zaměřené na já a mé oko, na „společenskou nezatíženost“ obrazů i námětů. Básnířka navíc zaznamenává, aniž by se hodnotilo a soudilo – tedy v prvním oddílu. V tom druhém, zaměřeném na vlastní rodovou minulost, se ručička od jisté rozevlátosti vychyluje směrem k sevřenosti i vykreslenějšímu „tématu“ a s postupujícími básněmi z tohoto směru neustupuje, nýbrž jej stupňuje. Sbírka nakonec ukazuje svou promyšlenou gradační kompozici.

Lehkonohá pozorování

S registrováním, se záznamem i zápisem pozorování, na němž stojí úvodní básně, jako by si básnířka také nedala příliš práce, text zpočátku působí, jako by plynul samospádem: Řezníčková sama ale tvrdí, že jde o mnohokrát přepisované, „vydřené“ verše. Potom se tedy dřina zúročila, protože na výsledku námaha není znát – tohle pole (viz dále) se podařilo úspěšně obdělat jen s radlicí a trakařem.

Kdybych chtěla najít přirovnání básnického gesta Řezníčkové k nějakému typu matérie, nejspíš bych po prvních kusech sáhla po vzduchu či vodě a nabízelo by se srovnat tuto jeho větrnost a odlehčenost s tíží závažných závaží nebo se společenským a světonázorově orientovaným protestem a odporem, které většinou čteme ve sbírkách jejích vrstevníků. Ale nakonec dojde ke změně skupenství.

Autorem fotografie na obálce je Paweł Czerwiński, grafickou úpravu mělo na starosti studio Design Nusle(.org), repro: Fra

O čem to vlastně je: A i když se to zdá už několik let nemožné, najednou se v noci / probudím a začnu psát něco opravdového na téma jen tak? Nejspíš v ideovém smyslu nejde o tematické básně. Pak tedy účinkuje formální vzmach, experiment, novátorské pokusnictví s jazykem? Ale kdeže, ani to ne. Slovník, výraz, gesto, dikce jsou civilní, blízké jakémusi mluvnímu normálu. Autorka tvrdí, že si velmi zakládá na ostré pointě, ale nakonec je v básních hranatý závěr přítomen jen někdy. Je-li, má občas podobu až anekdoticky humorného vyústění, jako když šnek páskovka za nikým „nedolézá“, nebo – v básni hned opodál – z úst lyrické mluvčí (ve třetí osobě) vychází místo zamýšleného dotazu na ztraceného domácího šneka otázka „nechceš si mě vzít?“. Někdy se ale stavidlo protrhne a báseň okupuje metafora, silný, opravdu nečekaný a působivý obraz, který poezii Anny Řezníčkové odstřelí k jinému gestu, než jímž nás původně ukolébala:

krmí ryby nezná hlad a touhu všechno vydržet
hladová zem ho naučí pořádně chytat

nebo:

máme moc velká chodidla
nevejdou se mezi ulity

Tak jako tato „pointa“ básně čerpající nejspíš ze zážitků z virtuálního či skutečného pobytu v rozbouřeném Hongkongu – v realitě básně je to pochopitelně irelevantní. V tento moment se jemná pozorování první poloviny prvního oddílu sbírky náhle přesmykají do nového světa, který už obsahuje zjevné dění, a to dění zkonkrétněle výrazné, vzdáleně exotické, dusné. Jenže i to je jen „chvíle“ v toku básnického souboru. 

Po větvích rodokmenu

Jen co „čínská“ linie sbírky skončí, následuje nový oddíl: Megaslimák. Budeme zase tam, kde jsme s knihou začínali? U toho, co nedolejzá? Ne, tento oddíl je věnovaný tragikomickým, leckdy mrazivě vtipným vzpomínkám na dětství (Když jsem byla malá, o prázdninách jsem každý den sbírala mandelinky do zavařovaček s vodou) a osudům předchozích generací rodiny. Je tu pole brambor, sad, mandelinky, slimáci, JZD, kravín, obdivovaná nemocná máma, umrzlá správkyně, jejíž památník slouží jako dveřní zarážka, kůň spadlý do žumpy, kde dodnes dlí jeho kosti: Můžeme si uvědomit, že z minulosti nic nevymažeme, že ty kosti leží v té žumpě dodnes a navěky, a kdykoli voláme hovnocuc, aby naši špínu vyvezl, je třeba mít je na paměti. Mít je v paměti, kde se vařekou míchají skutečné vzpomínky na záležitosti prožité na vlastní dětskou kůži s pamětí rodu, s legendami a vyprávěnkami tradovanými mezi příbuzenstvem, které vždycky ví, jak na to: na mandelinky i na slimáky v bramborovém nebo kedlubnovém poli. Tak dlouho, dokud „už není bezpečné pokračovat dál / po větvích rodokmenu“.

moje matka brzy zemře
zdá se jako by nikdy nežila
jenže stále tu je
píše mi zprávy na WhatsApp
a když jsem nervní
požírá mojí duši
naučila mě topit mandelinky
vyplavovat krtky
pálit mraveniště
zabíjet tři mouchy jednou ranou

Tolik vražd „škůdců“, aby něco žádoucího přežilo, tolik paradoxů: zatímco jednoho slimáka doma ve městě krmíš salátem, jiné na vsi nabodáváš na hák a topíš v solném roztoku; až po vraždu dětství lyrické mluvčí, seškrábnuté z listu nehtem jako mandelinčí vajíčka:

jsem megaslimák
zůstanu tu navždy

jako pečeť vsáklá v hlíně

všechny kedlubny budou růst už sežraný
solí ze mě

plný pláče z mýho dětství

Výše bylo zdůrazněno, že Řezníčková je autorka jemného pozorovatelského umu. Mnohem důležitější než zrak je pro ni ale hmat: všechny ty básně jsou silně haptické, prsty, dlaně, kůže a ruce, i okousané nehty a záděry; sahání, hmatání a makání, žmoulání v nich hraje prim. Masaryk se tetuje na předloktí, i píše se na tělo spíš než na papír. Používají se nehty, bříška, nástroje držené v rukou, slupuje se vrstva dužniny mandarinky tak podobně jako břečťan z fasády: senzuální zážitek je primárně hmatový.  A ty jsi taky jenom člověk, i s tebou se dávno známe, i tebe jsme si osahali.

Přes lehkonohost a nezávaznost prvního oddílu mají básně Anny Řezníčkové, sečteno v pocitu po dočtení celého souboru, nakonec vážnou, tíživou sugestivnost. A pak taky šmrnc, švih, šarm a kouzlo, vtip. Myslím, že paradoxní magie tohoto efektu tkví právě v té lehkosti, která vposledku není nezávazná, ať už je vydřená, nebo je zcela naturální: ať už byla asijská „návštěva“ imaginární, nastudovaná, nebo skutečně proběhla, ať už ji zažil lyrický subjekt, „postava“, či autorka, ať už kterýkoli zapojený subjekt je, či není z okolí Strašic v Plzeňském kraji, ať už to nakonec je, či není sbírka výrazně angažovaná – ať už pravda básně patří komukoli, kdo je taky člověk.