Jedna báseň. Autoři čtou: Jaromír Typlt

Básník, prozaik, esejista, kurátor a performer svou poetiku během tvůrčích let výrazně nemění (dokonce se v nové knize nejednou mihnou škrábanice coby textové či performované kompozice z roku 2009 i jako zvukové instalace či vinyl z roku 2014, vytvořený s Michalem Ratajem): je nadále založena na zvukovosti, na melodii hlásek, slov a slabik, a to zejména té slabiky, která vrže, skřípe. Té, jež je zvučná, ale ne libo-zvučná. S tímto výrazným formálním instrumentáriem, které autor drží velmi pevně v rukách a s nímž suverénně zachází „jako se svým vlastním tělem“, dociluje podmanivých, sugestivních efektů na čtenáře. Ten se musí soustředit (nemůže je neslyšet, nemůže se nesoustředit) na – někdy až kakofonické – souzvuky a nesmí utéct od obsahu a sdělení (musí neutéct), od té části obrazů, která není založena zvukově (Při otvírání jsem skřípal / jako když křivě odřízne; jeden kostnatější / a chrčivější sžíravější a vyhřezlejší / zapřisáhlejší / než druhý).

Prostorem básní této sbírky je zejména tržiště (viz také stejnojmenný hlavní oddíl), kde se mísí hlasy a řeči týkající se věcí a věcnosti, kde se smlouvá a dohaduje, až vznikne nerozlišitelný tok promluv, řečiště řeči (Na tržišti / každý má drmolit jako ty si drmolíš / neodvratné), nyní hmatatelné, jakoby zhmotnělé ve zboží na pultech (žádané zboží, pravé ořechové), obchodovatelné, licitovatelné (Zaříkávač sám sebe / dobře prodá). A jelikož tržiště končí přesně u sousedního tržiště, nelze z tohoto světa odejít do nějakého jiného, lepšího: kdo to dřív vydrží? Kam až ses zasmál?

Zpátky ke kořenům

Je to typltovský svět, jak jej známe od autorovy prvotiny Koncerto grosso z roku 1990: hraje se tu o prostor a čas – o oba rozměry ve smyslu jazykovém. Zamíchají-li se jako karty (dřív, kam až), jsme spolu s jazykem znejistěni z podstaty, totiž v něčem podstatném. Čas je tu přítomen zejména v  oboru minulosti, v podobě vzpomínky, vztažené k dnešku i zítřku: dnes, kdy už mám starý nátěr (a možná jsem ho měl už tehdy), je důležitá už jen jistota že pořád ještě vidím do všech stran, přičemž jediné ostré je to, co je rozmazané.

Zmrazeného času není víc než ztraceného času – a takových aforismů je ve sbírce hodně.

V Pouzdří se zejména jedno slovo a obraz či symbol opakuje vícekrát: je to kořen. Máme tu co do činění s minulostí, tedy převážně s časovou dimenzí. A současně tu opakovaně lidské tělo prostupuje stromovým, srovnává se s ním, považuje se za něj (vývrat, šlehající větve, kmen, pruty, šlahouny, dřevo, hoření…). Kořen je přítomen i ve třetím významu, v tom slovním. Pracuje se zde se všemi. Kromě stromů či kořenů je tu taky stín (viz níže).

V nových textech se ale Jaromír Typlt přece jen vzdaluje původním „experimentům“ s jazykem a fragmentárnosti výrazně formálních, sluchových (a až odtud vizuálních) škrábanic, kde to bylo samé zadrhnutí, hrknutí, přeseknutí, cuknutí a rachocení reznoucích roštů, samý škrt. V Pouzdří se přibližuje čtenáři absencí záseků a rozvolněním roztříštěnosti, a to nejen častými výraznými pointami básní (například Tonoucí / ať se učí schnout). Tyto básně se nevzpírají prvnímu chápání, čtenář dobře ví, o čem je řeč:

Rychle ukaž ty prolákliny pod kterými zakrýváš
co víš
Prolákliny a jejich přitažlivý třpyt
ale ty víš
že jen to víš
co sis tajně přiznal

Autorem obálky a grafické úpravy je Pavel Růt, repro: Argo

Nezaprodat se jazyku

Dokonce se v Pouzdří lze dočíst i to, oč lyrický subjekt (a proč to neříct, rovnou básník sám) v poezii usiluje, k čemu cílil dřív a čeho se mu podařilo dosíci pohledem z nyní, po dlouhých letech tvorby: Měl jsem všechno, dokonce i bystrozrak // Ale teď už mířím jen k nedostižnosti v umění / jak / nedokázat / napsat // jak nezhmotnit jak nezpůsobit jak nepřisoudit.

V těchto verších je klíč k této sbírce (a možná i tvorbě Jaromíra Typlta celkově) velmi zřetelně odhalený: Jak to má Zaříkávač udělat, aby mluvil, ale zamlčoval, nikoli zaříkával? Jak vykreslit vrásky bez čela? Jak docílit tužky červenomodré, když je jen červeno-modrá? A jak se do všeho toho oproštění nezaplést?

Rozhodně urputně, sveřepě, ale ne zcela svéhlavě. Přetěžký úkol, používat slova, věty, verše, a současně nezhmotňovat a nepřisuzovat. V tom je pro Jaromíra Typlta nedostižnost v umění, právě a jedině v tom, že zůstává nedostižnou, nenaplnitelnou, a toto vědomí současně nezabraňuje v psaní (Proto jsem se zavíral do těch knih a plížil se jejich písmem abych doopravdy nic napsat nedokázal). Naopak, je jedinou náplní této sbírky.

Je to tak splnitelné jako přání z následujícího verše: Aby předtucha nelhala / a přitom se nikdy nevyplnila. Udržet se na tenké hranici, na spojnici či rozpojnici mezi přesným pojmenováním a nedosloveností, na švu (na Schodišti? – další název oddílu) – zkoušet pod sebou měnit stín; být jako básník chytřejší než princezna Koloběžka první.

Jakkoli jsou tedy básně Jaromíra Typlta zvukové a se silným performativním potenciálem, jsou intelektové a intelektuální, založené rozumově. Není to ale nějaké zaklínání jazyka jazykem, sdělení je jednoznačné. Jde o to, nezaprodat se jazyku, nepoddat se jeho vábení, svádět s ním do zemdlení boj o tu pomyslnou hranici, s ostrými vpichy slov. Jakkoli je vidět, že se blíží neodvratná hráz neživota.

Jaromír Typlt (* 1973) je český básník, esejista, performer, výtvarný kurátor a editor. Narodil se v Jilemnici, od dětství žil v Nové Pace, kde také navštěvoval základní školu a od roku 1987 gymnázium. Po maturitě (1991) studoval češtinu a filozofii na FF UK. Absolvoval 1997 prací Proměny českého surrealistického textu mezi lety 1938–1953, za tutéž práci získal v roce 2001 titul PhDr. V letech 2000–2010 pracoval v Liberci jako kurátor výstav fotografie a současného umění v Malé výstavní síni a poté v Galerii U Rytíře. Od konce devadesátých let pomáhá prosazovat tvorbu přehlížených autorů, vydal první publikaci o Zdeňku Koškovi (2001), literární texty Hany Fouskové, Františka Nováka a řady dalších. Roku 2018 navázal spolupráci se sdružením Altán Art a je kurátorem galerie Art brut Praha, jež se zabývá „uměním v syrovém stavu“. Jaromír Typlt vydal šest básnických sbírek, za sbírku Ztracené peklo získal v roce 1994 Cenu Jiřího Ortena. Dlouhodobě se také zaměřuje na „écrits bruts“ – písemné projevy v art brut.