Jedna báseň. Autorky čtou: Anna Bartáková

„Deset let od zveřejnění Annina příběhu se na veřejnost dostávají i její texty – básnické výkřiky vysílené osoby, jež byla čtenáři povětši­nou chápána jako podivínka. Trhala všechno, co se objevilo na výkupním seznamu sběrny, a myslela si své. Její oblíbenou rostlinou byla hluchavka bílá (Lamium album), drobná bylinka s neúprosným sesychacím poměrem 8 : 1,“ píše Anna Bolavá.

Je to zároveň odkrytí karet a zároveň zrádně snadno nabídnutý klíč k interpretaci, díky němuž se, pravda, rychle zorientují i ti čtenáři, kteří zmíněný román nečetli. Ti, kteří ho znají, si nejspíš vybaví jak protagonistku, tak jemně zběsilý jazyk, jímž byl tento křehký i silný příběh psán, ten strhující proud, který čtenáře zároveň okouzlil i začaroval. Bylo to velmi sugestivní, vymykající se. A velmi v souladu s povahou i osudy oné hrdinky, Anny Bartákové – vida, stejné iniciály jako ve jméně Anna Bolavá, což je koneckonců také pseudonym. A hra se začne zároveň vrstvit i rozkrývat, i když – chceme ji rozkrýt? Není lepší být součástí toho kouzla, okouzlení, nechat se strhnout – tak jako sama protagonistka, vášnivá sběratelka bylin, která žije stále více jen jimi a s nimi?

Jisté je, že jinak budou sbírku číst ti, kteří Annu Bartákovou už „znají“, a jinak ti, kteří se s ní nyní setkávají poprvé. Mimochodem, bylo by zajímavé vědět, zda básně vznikaly souběžně s prózou, nebo až dodatečně. Psala je autorka už tehdy, jako jakýsi vedlejší produkt, a s odstupem času si řekla – proč je vlastně nevydat? Vrátila se z nějakého důvodu do světa Anny Bartákové a s odstupem let dopsala k „tehdejším“ básním nové, už s myšlenkou na sbírku? Kniha je totiž promyšleně koncipována, ostatně Anna Bolavá to odhaluje už ve zmíněném úvodním textu: „Na následují­cích stránkách sledujeme vztah ženy a rostliny – od prvního jarního setkávání přes vzájemnou okouzlenost a spolupráci až po období zmaru, kdy je Anně sběr z různých důvodů upírán.“

Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Nikola Janíčková (Take Take Take), repro: Euromedia Group, a. s. – Odeon

Prorůstání ženy a rostliny

Nečekejme však nic, co by se podobalo lineárnímu „příběhu“. Také nečekejme strhující, až zaklínající jazyk prózy Do tmy – básně jsou vesměs úsporné, stručné, často působí spíše dojmem útržků a poznámek psaných skutečně na okraj „něčeho většího“, ať už je to fiktivní Annin život, anebo autorská práce na románu.

To nejpodstatnější však zůstává: sledujeme tu prorůstání ženy a rostliny, a to v různých podobách, v momentech kontemplativně intimních, ale i dramatických. Někdy je to drama „vnější“: „Ve čtvrtek v půl třetí odpoledne / plavala proti proudu / dlouhá hubená světle hnědá / otrava krve / Rybáři snažili se ji přitáhnout / bidlem / a dobře že měli rukavice / Někdo se opírá o most / snaží se na tu věc plivnout / Já tisknu se k lipovému kmenu / a čekám a v duchu čaruju / Mám ještě jeden pokus“. Anebo jsme – častěji – svědky dramatu vnitřního: „Možná jsem kdysi / taky měla listy / v pravidelných přeslenech / Už téměř nic nevážím / tak jako TY / už skoro nejsem / a jsem čímkoliv.“

Anna se ke hluchavce vztahuje jako k nejbližší, důvěrně známé bytosti, po níž touží, která jí bolestně a bytostně chybí, hovoří k ní, myslí na ni, bylina je její důvěrnicí, a nejen to, je skutečně součástí jí samé. Ano, jsou tu zřetelné stopy oné posedlosti, chtělo by se říct umanutosti, kterou si vybavujeme z románu Do tmy. Svůj part tu však má i ta druhá, hluchavka, jejíž „průsvitný saténový květ“, návratný to motiv, sbírkou probleskuje jako světlo i implicitní zdroj nebezpečí, bludička. V básni Nemluv mluví bylina takto: „ať slyším padat tmu / do svých květů / co mizí v pytlích / Jsem zvážená / a namačkaná / Jsem mrtvá / a teprve to začne / vezou mě pryč / oči přivřené / nechci to vědět / a cítím všechno / Anno. Jsi zrádkyně!“ Kdo tady vlastně hovoří? Nakonec nejspíš zase Anna k Anně.

Splynutí ženy a byliny je až mytický motiv a chce to kus odvahy, ale jistě i vášně a zvědavosti, hravosti a nejspíš i špetku (sebe)ironie, sáhnout po něm dnes. A navíc znova, už podruhé, a zase trochu jinak. Jak sbírka graduje, hranice se stále více rozostřují, až si nejsme jisti, která je která – hra je tak dovedena ke své interní dokonalosti. Dokonána?

Anna Bolavá, vlastním jménem Bohumila Adamová (* 1981), je básnířka a prozaička. Po maturitě na Gymnáziu Vodňany vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). Krátce pracovala v Ústavu pro jazyk český, poté ve zdravotnické firmě, nyní je na volné noze. Roku 2013 knižně debutovala sbírkou básní Černý rok. Následovaly romány Do tmy (2015, Magnesia Litera za prózu), Ke dnu (2017), Před povodní (2020), Vypravěč (2022). V roce 2025 přišla se svou druhou básnickou sbírkou Lamium album. Kratší texty a povídky v nejrůznějších antologiích, publicisticky přispívá do různých periodik (Salon Práva, Reportér, Iliteratura.cz aj.), spolupracuje s Českým rozhlasem. Jejím manželem je Robert Adam, docent v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na FF UK.