Jedna báseň. Autorky čtou: Jitka Bret Srbová podruhé

Některé básnické formy a útvary existují mimo jiné proto, by plnily jistý účel: elegie, litanie, epigram, balada nebo óda mají svou určenost. Srbová v nové sbírce přichází s variací na modlitbu či žalm ve smyslu prosby: s přímluvou. Za co všechno lze orodovat: za štěstí, zdraví, lásku – jenže to jsou věci velké. A pak jsou ty „malé“, které se často jako malé předměty jen tváří, či spíše my jsme se naučili je tak nahlížet. Malé totiž nikdy nebyly, tuto kvalitu jsme ji vetkli násilím. A právě to by mohl být smysl nového básnického formátu přímluvy; upozornit na velikost malého, případně na ambivalentnost a matení rozměrovou kategorií jako takovou, zejména hodlá-li člověk podle ní cokoli třídit.

Související článek

Jedna báseň. Autorky čtou: Jitka N. Srbová

• Olga Stehlíková

Odpovědi malých věcí

Jitka Bret Srbová nenapsala soubor dílčích přímluv, celá kniha je přímluvou jedinou, jak upozorňuje titul a hned v první básni ji zaslechneme: ptej se. Malé věci odpoví. Věci v autorčiných básnických knihách hovoří samozřejmě, běžně, obvykle. Nejenže promlouvají, ony také bojují (s námi o pozornost), přebírají aktivitu, vědí víc (ubrousek je detektiv dietních omylů) než my, kteří obsazujeme jejich místa svými těly, jsme u nich pouze na návštěvě, přičemž naše jméno na pozvánce nestálo. Malé věci se dovedou vzbouřit, vysypat rýži či kávu, otvírat cizí dopisy, umějí nasadit chráněné žáby do rohu vaší zahrady.

Malé věci taky občas smutní, většinou proto, že byly zapomenuty, a rozumějí své historii. Navíc mívají – na rozdíl od nás – ještě latinská jména, jako je má třeba křemelák, dub letní, quercus robur. Leccos si nárokují a sem tam něco zapovídají. Travou pohybují perly, ty nejtrpělivější čekatelky, které přece, jak máme naučeno, patří mezi nejpasivnější malé věci vůbec. Celý svět, sám personalizací živoucí, je přítomností člověka „zvetšelý“. Básnířka nás vyzývá navrátit se k dávné nevinnosti a nezkaženosti světa, který jsme si my zvěcnili a změřili, k pozornosti ke světu, jemuž se jakožto bytosti nelze naučit, který „čte nás“, na který nelze pohlédnout zpříma, jelikož je zahlédnutelný jen stranou, bokem a mimoděk; ke světu, který nepodléhá přiřknutému řádu, a je tudíž ztělesněním svobody.

Obálka páté sbírky Jitky Bret Srbové, repro: Host

Přítomnost lze dosvědčit citem, budoucnost čte autorčina mluvčí přímo, je budoucností čtena. O minulosti se kniha nezmiňuje. Z přítomnosti do budoucnosti pro nás vede, tak autorka nabádá, jediná cesta: všímat si jinak, znovu prožívat a zakoušet, jak už neumíme, nebýt pojišťovnou a neřídit se statistikou, nechat se okouzlit, přijmout tajemství a uvítat ho, nemít na všechno odpovědi. Znovu: vrátit se k ptaní, k otázkám, učit se trpělivosti a vůli zahlédnout všechny možnosti bez upínání se k jedné. To vše umožňuje a prostředkuje – mimo jiné – pobyt uvnitř verše.

Krásný mlžný svět

Jsou malé věci, a pak také malé bytosti: těm druhým máme potřebu předávat roztříděný označkovaný svět a často to děláme tím nejhorším možným způsobem: kradením možností a nejasností a jejich náhradou jedinou správnou odpovědí, kterou přece jakožto správci malých bytostí známe. Svět předáváme už (nějak) hotový a činíme ho zkamenělým a neadekvátně jednoznačným.

I za pohled do mlžnosti světa se básnířka přimlouvá – a za jeho zprostředkovávání malým bytostem podle pravdy, totiž tak, že o něm nic nevíme a nic neví nás. Ale třeba ještě umíme otevřít sklenici mlhy a chvíli neprohlédnout (i zapovězený verš se srdcem smí tlouct v neostrosti za horizontem). Třeba se naučíme jít mezi, zastavit se, snad přestaneme slastně drtit hořkou čokoládovou pralinku zla zuby a konečně rozkoušeme známé souvislosti. Přestaneme si ovazovat oči, uši a svědomí jako pozemkové knihy: naučíme se namísto dumání nad světovým dluhem extrahovaným ze zpráv předčítat z prasklin na chodníku. I ty něco chtějí, jako všechny malé věci, kterým z nedostatku lepšího určení říkáme předměty.

A pak tu máme ty nádherné jarní milostné básně, jimž rozumějí jen oni dva, vy dva, všechny dvojice, i páry jakkoli velkých malých věcí.

Jitka Bret Srbová (* 1976) je básnířka, textařka, editorka a literární publicistka. Pod jménem Jitka N. Srbová vydala v nakladatelství Dauphin čtyři básnické sbírky: Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět: (2019). Její básně byly zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015 a 2017) a přeloženy do řady evropských jazyků; rovněž jsou součástí mnoha zahraničních antologií poezie. V němčině vyšel výbor ze sbírky Svět: pod názvem Rate, wie es ausgeht (přeložila Lena Dorn, 2021), výbor ze sbírek Les a Svět: pod názvem Las (přeložila Zofia Bałdyga, 2023). Žije v Hořovicích.