Jedna báseň. Autorky čtou: Simona Racková (podruhé)

Ovšem ve Věcech, co by mohly vzplát dosahuje slovník příznačný pro  poetiku a styl této básnířky suverenity a sebejistoty „vypsané“ autorky. Ten postup lze pracovně nazvat „nasvěcování“. Tkví ve zpochybňování právě řečeného, v opakovaném rozechvívání významů jejich přeformulováváním tak, aby vytvářely nový tvar i význam třeba za pomoci rozehrání podobného zvuku slov. (Pro představu: družina – družice; opouštět – odpouštět; v klubu,/ klubou se touhy; hřeje. Přeje./ Peřeje, peřiny.)

Oheň hladový jako kojenec

Racková sbírku rozčlenila do pěti oddílů a nejen poslední, eponymní, se věnuje symbolickému ohni (Opatrně vybírám popel, uvnitř / ještě hřeje), který tematizovala už ve svých předchozích knihách (druhý oddíl se zase jmenuje Láva). Oheň, vášeň (rozkoš), vnitřní žár pohání básnířčino konání vezdejší i poetické a je spalujícím motorem akce, života, plnosti bytí – a jeho podmínkou (viz báseň Tu zvědavost, ten hlad) i budičem snění, abychom otestovali básnířčin výše zdůrazněný oblíbený nástroj (trhat sny jako višně; V tvém domě z papíru hoří sny).

Stejné zdroje však mají schopnost působit i destruktivně, spodní proudy horké lávy totiž mohou vyvřít a zapříčinit nezvratnou spoušť (Nepřihořívá – hoří) – je možné nejen shořet, ale také vyhořet (Jak rychle vyhoříš? Jak dříví v krbu, jako dřív), cítit po ránu pach spáleniny ještě ze spánku, pach věcí, co by mohly vzplát, a také že chytí. Chránit dlaní plamen svíce znamená ochraňovat to nebezpečné a oheň je třeba neustále krmit jako běsy, aby nevyhasl, je hladový jako kojenec. Ruce a vlasy jsou v této sbírce symboly tělesnosti, které ji ovšem vážou ke zmíněným živlům: pročesávat vlasy rukama je jako nořit se do proudu vody i sahat do požáru (… plamen za plamenem, / je to jak rozpouštění vlasů). Vědomí obou tváří živlů svazuje prožitkové i emocionální protipóly.

Obálku navrhl Petr Pavlán s využitím ilustrace Blanky Bártové, která svazek výtvarně doprovodila, repro: Protimluv

Kromě ohně a plamenů vystupují v knize další elementy: voda (moře, řeka, proud, déšť, splav, sníh, který křupe jako oheň i jako lesní půda) a obecněji příroda v jejích obourozměrných škálách: údolí a oproti nim horstva poskytují odlišné úhly pohledu, vymaňují z rutinního horizontu, vedou kroky k mrazu i žáru (… Zkřehlé ruce / přikládáš ke žhavému…), zcitlivují mysl a bystří smysly; světlo a oproti němu tma ukazují odlišné končiny téhož (… Vždycky je třeba čekat / zázrak: Zatmění. Rozbřesk. / Srozumění). Rovněž přírodní jevy a jednotlivé bytosti (kočka, denivka) jsou součástí těchto pólů vzrušení. Může být šelma domácí? ptá se básnířka a spouští svůj přepínací aparát, který čtenáře upozorní na chybnost výkladu běžných označování, na omezení zevšednělého užívání jazyka (do zavazadel, / od slova zavazet).

Schválně pokoušet rovnováhu

První oddíl sbírky jako by byl určen vzpomínání, s dalšími částmi však čtenář jako kdyby se prolamoval směrem k současnosti. Ale to by byl klamný dojem: … Minulost se mísí / s budoucností, souběžné děje, / jejich linie…, je to, co autorce na aspektu času zajímá a nač chce poukázat. Neustále propojuje minulé s přítomným a budoucím, vidí časované děje jako paralely.

Důležitým motivem sbírky, jakkoli méně než v předchozích, jsou – právě v souvislosti s rozměrem času – děti, dětství, dětské vidění světa: ať už nahlížené zpětně pohledem dospělé ženy a matky, nebo nabízené přímo dívčíma očima (báseň Moje barbína) – a pak přátelství mezi ženami. Pro muže je tu tentokrát ještě o něco méně prostoru, jako by větší blízkost a spojenectví byly dárkem nikoli dobrodružství jedné noci, ale souvislého toku dní a spoluprožívání – zejména od dětství. Dary, dárky, být obdarována a dávat, jsou zde ostatně vícekrát na scéně.

Související článek

Jedna báseň. Autorky čtou: Simona Racková

• Olga Stehlíková

Básnířčino alter ego se také rádo pohybuje v domácnosti a dokáže její zákoutí nahlížet jako okna do nových světů; ono zpochybňování a rozechvívání jistot se týká i tohoto výsostně intimního prostředí. Balancovat a vyrovnávat – či mnohem spíše schválně pokoušet rovnováhu – je způsobem existence lyrického subjektu Rackové i její poetiky (… Na špičkách / na poslední šprušli, dá se to říct / i elegantněji, ale za jakou cenu?). Současně s tím vyvstávají neodbytné otázky, které jako by autorka kladla sobě stejně jako čtenáři i světu jako takovému (… Kdo / koho drží? A je víc věřit, / nebo doufat?…; Čím se měří soucit? / Čím se měří láska?). Otázky se dají odložit až před usnutím, v noční tmě po návratu (Otázky odložit / jak náramky, když přijdeš v noci). Tma umí být milosrdnou skrýší, umožňuje důvěrně ohmatat známé zneviditelné předměty, ale také je plná děsu: je však možné zavřít ji do vrat a zavázat je šňůrou, jak ruce při obřadu (v jiné básni ovšem také … Zavřít / tmu, aby nebyla nekonečná…). Zmíněné snění, ale výhradně to, které přichází ve spánku v podobě výmluvných příběhů, je zpracováváno do básní, zatímco snění ve smyslu fantazie a tajných přání je třeba hledat mezi verši a mezi básněmi průběžně.

Vjemy pro všechny smysly

Intimní uzavřené prostory jsou ve sbírce nejrůznějším způsobem variovány a stávají se jevišti drobných dramat, která by mohla být snadno přehlédnuta: vyklízení sklepa, přestavba budoucího domova, odchod z potemnělé chaty, vaření ve stanu – interiéry svými hranicemi silné okamžiky oplocují a konzervují. Variace zvuků slov, variace uzavřených prostor, variace ticha i variace na prožívané okamžiky v nové době, variování vzpomínek na ryby a rybaření, totiž na nepřítomného otce, variování ohně – věci, co by mohly vzplát s nimi hrají důmyslnou hru.

Intenzita prožívání, v níž … dny / pod povrchem pulzovaly, a jitřená pozornost lyrického subjektu k přehlíženým věcem a drobným událostem si říká o výraznou senzuální barevnost, o silné vjemy pro všechny smysly (Mech, míza, všechny zvuky, barvy, / nemůžou se dočkat; … Jemný štětec namáčíš / do zlata, tekutá podoba, olizování / lihu). Podobně výrazně, až útočně, působí tentokrát v knize cizí slova (podtržená ještě kurzívou): cash, home-office, noise – slova, která svým zvukem upozorňují na podivnost označovaného, na jeho cizáctví, vymknutost, danou právě označujícím. Jsou na opačném konci slovníku, který začíná třeba takto sladce: … Jabloně, // broskvoně, slova, jenom si přivonět.

V nové sbírce je také možno zaslechnout nové tóny, často je to úder na bubínek, jako když se v poklidné tlumené básni o dešti v předvečer houbové sklizně náhle, bez kontextu a návaznosti, objeví verš životnost tanku je prý sedm minut.

Simona Racková (* 1976), básnířka, redaktorka, editorka. Publicistiku píše pod svým celým jménem Simona Martínková Racková, stejně tak pod ním zveřejnila svou první knihu pro děti Papírová kočka (2022). Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. V roce 2007 knižně debutovala sbírkou Přítelkyně, následovaly soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není (bibliofilie s linoryty Pavla Piekara, 2009), sbírky Tance (2015), Zatímco hlídací psi spí (2017), Noční převádění mláďat (2021) a Věci, co by mohly vzplát (2024). Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (2012) a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2016 se stala vítězkou Drážďanské ceny lyriky, o rok později zvítězila v soutěži Básně CZ/SK. Žije v Praze.