Jedna báseň. Autorky čtou: Nela Bártová podruhé

Silným gestem se intermediální umělkyně Nela Bártová představila už ve své oceňované prvotině Na konci chodby je ráno a z nastoupené cesty neukračuje. V nové sbírce se snad o něco obratněji stylizuje do role sběratelky odposlouchaných hovorů a promluv – způsobu básnické výpovědi, kterou si oblíbil a rozvíjí třeba Pavel Novotný a již básnířka hojně využila ve svém básnickém debutu. Ve sbírce druhé už má své postupy zcela „v ruce“ – dělají, co po nich básnířka chce, jsou zorganizované, ucelené a mistrně „zaslechnuté“ a popravené, s větším citem pro jejich „volbu“. K tomu přispívá i jednotný label takto vzniklých básní – „štěnice“.

jak by mě mohla milovat když mi ani nestálo péro
ona mě představila svojí mámě a říkala hustý
konečně mám týpka
a já jí pak říkal že nemám peníze a vona že škoda že
ti aspoň nestojí péro
jako byla docela hezká ale prostě jsem tam necítil tu
connection

Související článek

Jedna báseň. Autorky čtou: Nela Bártová

• Olga Stehlíková

Jádro sbírky ale po sdělné stránce tvoří reflexe pobývání já ve světě, který je ztracený, s nímž je nutné svádět úporný a předem prohraný boj, jenž nenabízí nic, po čem by se dalo okamžitě sáhnout, a nemůže se divit, že potenciální neuspokojený přijímající nehodlá cokoli vracet a respektovat jeho „morálku“ má dáti – vzal.

Zklamaná všemi a vším

Není to veselé, pozitivní, nadějeplné nebo ratiem prolité psaní (neli napiš pozitivní poezii a nechceš to zaplatit / v sádle?). Jde se až na dřeň s tím, co subjektu život podstrkuje a čím ho postrkuje nebo umrtvuje mluvčí sama (drtím prášky ať už něco ucítím / anebo ať necítím nic). Ale různé způsoby dosahování změněného vědomí, protože to nezměněné je k nesnesení, odtržení se od světa prostřednictvím vytržení, zdá se, z básní nepromlouvají přímo. Texty obsahují „očištěnou“ a nějakým způsobem zpracovanou zkušenost, která se dokola opakuje a nikterak „nevyvíjí“, protože není vůle ani důvod z raušů odcházet, ať už přinášejí utlumení, nebo naopak nastřelení.

Alkohol, drogy, pobyt v léčebně a koktejly psychofarmak nakonec nezaručují způsob odchodu z reality do Reality, jehož by bylo potřeba. Snění o smrti a neustálé (sebe)shazování a (sebe)ničení patří tamtéž: k pokusům, které nepřinášejí pořádný výsledek, jen podřadný, polovičatý. Mluvčí je zklamaná všemi, vším – včetně sebe, nakousnutých vztahů a nejrůznějších drog (zájmena extrémů, všechno a nihil čili nic, se často opakovala už v autorčině prvotině a stejně tak zde: všechno, všichni, všechno kontra nic neznamenalo, nic nečekala, nic není, nic nedělám, nevyřešil nic, necítím nic, hlavně nic, nikdy se nic nestalo, nic mě nezajímá, neznám nic, nejsem nic, nic se neděje).

Nevypěkňuje nic z vyjmenovaného. Pokud něco, pak zůstává vášeň a poezie, které jsou – ať chce(me), či ne – projevem vůle k životu, byť možná poslední.

přežití
je lék
nejsladší jed
na příděl
fronta nekončí
přijdeš vyšňupeš odejdeš
zapiješ to granátovým džusem
podstoupíš slovní průjem
vysereš ty emoce
předvedeš tak falešný úsměv
až ti to uvěří

Bojovnost, nikoliv marnost

Verše takto vybobtnalé jsou vysoce sugestivní a věrohodné, vyvolávají empatii a soucit, nikoli odsudek nebo ironický posměch, kterým (se) subjekt místy častuje v rámci (sebe)zraňování. Neměl by ale vyvstávat dojem, že sbírka je odrazem zlomené psýchy, osobní tragédie, absolutní marnosti a závislostí. Mluvčí naopak přese vše prokazuje vitalitu, vůli a divokost až bezbřehou, ba, jak čteme, i pověstnou. Ta dodává stylu Nely Bártové životaplnost, buřičství, energii, básním ráz protestsongu, odporu a bojovnosti, které vyvažují tíži a zmar sdělovaného, stejně jako vyhrocené pointy s citáty nejrůznějších úsloví a variacemi na ně (ale tady nejen že nejsou nejostřejší tužky v penále / tady chybí tužka / i penál; moje životní cesta se evidentně v zimě neudržuje; žít ze dne na dno) i všechna silácká gesta, která tím spíš odhalují křehkost.

hlučná voda břehy hladí
ale tornádo po mně
ještě nepojmenovali
 
(…)
z krásné budovy
se stala krásná
zřícenina
a já stavím
lešení

Autorem obálky a grafické úpravy knihy je Matouš Střelec, repro: Bílý Vigvam

Takto básní citlivá necita a stavba lešení je novým začátkem, pokusem o obnovu – přinejmenším potenciálně. Podobně jako v básnířčině prvotině zde mluvčí čelí zoufalství a bezmoci ironizováním, hyperbolou nebo naopak umenšováním, nejrůznějšími způsoby ochrany, útoku a obrany, která je ovšem krajně nespolehlivá a nevede „nahoru“. (Auto)stylizace, kterou bychom možná záchovně hledali a přáli si jako čtenáři, se rozpouští v autenticitě, kterou básně sugerují.

V ní je ale tentokrát výrazný zdroj světla, jímž není kromě stálé snahy o záchranu, kromě pána, paní a svědka poezie, kteří vždycky nakonec přijdou, nic menšího než láska a touha. Milostný příběh, který můžeme jako střední linii sbírky „načítat“ bez ohledu na to, že se jeho objekt proměňuje nebo násobí, nakonec všechno přezáří:

štěstí je pro privilegované
útočí nenávistí
ale my odpovíme
láskou

(…)
láska je hlavní
myslím to smrtelně
vážně
přestože tato báseň
se mi směje

Vůbec se nesměje. Báseň tvoří Realitu:

dokud to nevyslovím
neexistuješ
dokud to nenapíšu
nestaneš se

A pak je tu taky ten setrvalý odpor k nudě, který je zřetelným odporem k nežití.

pojďme se tedy spolu dostat
aspoň do nějakého průseru

Pojďme.

Nela Bártová (* 1998) se narodila v Opavě. Grafický design, kresbu a ilustrace absolvovala na ostravské Střední umělecké škole. Poté začala studovat obor intermediální a digitální tvorba na Fakultě výtvarných umění brněnského VUT, ale nakonec školu dokončila v Ateliéru sochařství 2. Nyní čerstvě dokončila studium na pražské AVU. Kromě psaní poezie se věnuje hudbě, malování, tvorbě grafiky, skulptur a artových videí. Pod jménem neli vanilli občasně mixuje kolotočářské techno a sbírá terénní nahrávky. Jako básnířka debutovala sbírkou Na konci chodby je ráno (2021), za niž byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Debut roku. Házeliště granátů je její druhou sbírkou.